Chci kvalitu. Rozumíte?

Ve váze zvadlá růže, na stole čtyři lahve od lehké koly a hromady novin a papírů. Na zdi plakát s Audrey Hepburnovou. V kanceláři ředitelky Radiožurnálu je vidět, že se tu více pracuje a schůzuje než uklízí. Barbora Tachecí je unavená, ale odhodlaná do posledního dechu bránit převrat v programu a personálním obsazení nejposlouchanější stanice Českého rozhlasu.

Ve svém profilu píšete: „Dokážu se probudit ve tři ráno a kreslit si, jak by mělo vypadat mé vysněné rádio.“ Jak spíte teď?

Teď už je to mnohem lepší než před Novým rokem, kdy se tohle všechno chystalo. Člověk, který nedělá v rádiu, nemá potuchy, co je za tím práce. Strašně moc bezesných nocí celého řídícího týmu. Teď už je ta práce mnohem klidnější, než když jsme přemýšleli a diskutovali, jestli celkové nasměrování je dobré. Teď už jenom poslouchám naše vysílání, v průměru patnáct hodin denně, a opravuji chyby.

Nekazí vám spaní ani dvě petice proti změnám, které jste zavedla? Podepsalo je už pět tisíc lidí a nové jméno dnes ráno přibývalo každé tři nebo čtyři minuty.

Nesleduji to, nemám na to čas. Rozumíte mi? Strašně si vážím, a myslím to upřímně, že žijeme v zemi, kde můžeme svobodně podepisovat petice. To je pro mě úplně nade vším. A pak vám řeknu, že většina těch nesouhlasných reakcí, které jsem viděla na webu, jsou názory. To nejsou fakta. Jeden názor říká: Vy jste zločinec, že jste vyhodila Ivana Hoffmana. Druhý: Já jsem šťastný, že jste se zbavila Ivana Hoffmana. Já jsem ho přitom nevyhodila.

Co se tedy stalo?

V momentě, kdy jeden názor je takový a druhý takový, šéfovi nezbývá než vědět, proč něco udělal. Vím, proč jsem udělala, co jsem udělala. Přestože Ivan je bravurní komentátor a silná osobnost, a takových lidí bych na Radiožurnálu potřebovala mraky, necítím jako dobrý krok, aby jeden jediný názorový úhel byl prezentován každý den v nejdůležitějším čase. Takže jsem oslovila pět různých lidí, mezi nimi i Ivana Hoffmana, zda by byli ochotni – každý jeden den v týdnu – psát komentář. A z těch pěti lidí jsou dva pravicoví, jeden středový a dva levicoví. To zaručuje pro rádio veřejné služby, že nebude tlačit jen jeden zorný úhel.

A kdy dosáhnete toho vysněného rádia?

Nikdy, to vám řeknu rovnou. To je ten hnací motor. Jakmile člověk začne být spokojený, je na začátku cesty do pekla.

Co inovovanému Radiožurnálu do vašeho vysněného rádia ještě chybí?
Nebudu si plivat do vlastního hnízda.

Mohla byste ale zmínit dvě tři věci, které chcete zlepšit.

Dobře. Jeden příklad: znělky byly příliš agresivní, takže je změkčíme. Už se stalo.

Zrušíte pípání mezi zpravodajskými příspěvky? Dost lidí si stěžuje, že je to ruší, nebo si myslí, že jim přišla SMS.

Pípání nezruším. Pípání je znak moderního vysílání. Změkčím ho jinak. Například u takzvaných linerů, tedy znělek, ve kterých se říká Český rozhlas 1 Radiožurnál nebo Lucie Výborná a Radiožurnál, bylo hodně svistů a takových moderních zvuků. Ty jsme od dnešního rána (od středy 9. ledna) úplně vyndali, takže teď tam jsou jen krásně zpracované hlasy. Druhá věc: projev Lucky Výborné a Milana Bílka byl ze začátku až příliš veselý.

Bloger Petr Staníček v pondělí zaznamenal výrok Lucie Výborné: Tolik aktuálně teď a tady a teď aktuálně o všem s vámi. „Pane (generální řediteli Českého rozhlasu) Kasíku, já nejsem přece takový idiot, to se vážně nedá poslouchat!” napsal.

Moderátoři jsou stejně jako já pod nevídaným mediálním tlakem. Pro ně je to něco úplně nového. Oni nevěděli, že nejdou jen moderovat, ale že jdou také bojovat. Bojují, protože chtějí ukázat, že jsou dobří. Ale kvůli tomu nesmyslnému tlaku, kdy někteří lidé jsou naladěni 24 hodin na Radiožurnálu s tužkou a papírem a čekají na první přeřeknutí, dělají chyby. Je to škoda, ale lidsky je to pochopitelné.

Takových lidí s tužkou a papírem snad tolik není. Kde je podle vás hranice mezi přátelštějším tónem a vlezlostí?

Jak už jsem říkala, poprosila jsem Lucii Výbornou, aby ubrala úsměvu a přidala zpravodajského tónu. Každý den ji poslouchám a každý den jí dávám raport o jejím výkonu. Dnes jsem jí zavolala a řekla: Lucie, já myslím, že jste našla tu správnou polohu.

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu TÝDEN

Foto: Karel Šanda