Už se to stalo pravidlem: když se spekuluje, kdo by se mohl stát příštím prezidentem, objevuje se jméno kněze a sociologa Tomáše Halíka. On však takovou výzvu odmítá, prý by ho na hlavu státu bylo škoda. Radši bude dál přednášet, kázat a diskutovat. „Takhle jsem lidem prospěšnější,“ říká.
Co říkáte návrhu nové budovy Národní knihovny?
Mám rád odvážnou moderní architekturu, ale ten návrh mi spíše připomíná estetiku šedesátých let. Z funkčního hlediska byl však asi nejlepší.
Ptám se proto, že váš tatínek v Národní knihovně dlouho pracoval. Co on by na ten návrh říkal?
On by se asi cítil lépe v barokní budově Klementina.
Proslavil se jako pořadatel díla Karla Čapka. Byl stejně svědomitý a pečlivý také při vaší výchově?
Mé dětství bylo poznamenáno tím, že jsem se narodil starým rodičům. Tatínek byl moudrý a laskavý člověk, už odmala mě uváděl do světa kultury, hlavně literatury. Mohl jsem jako kluk v padesátých letech poznat řadu jeho známých, spojených s kulturní scénou první republiky, jako byli třeba Václav Černý, Jaroslav Seifert, František Hrubín či Vladimír Holan. Miloval jsem návštěvy a debaty dospělých, ačkoli jsem jim jako malý nerozuměl.
Vedli vás otec s matkou k náboženství?
Vůbec ne, naši vyznávali takový čapkovsko-masarykovský humanismus, křesťanství se chápalo jako jedna část „kulturního dědictví“. S živou církví jsem se prakticky nesetkal. Kolem puberty jsem ale prožíval vášnivý zápal pro Jana Husa a husitství.
A kdy jste si uvědomil, že se chcete dát ke katolické církvi?
Na střední škole jsem se začal víc zajímat o filozofii a různá náboženství, tehdy mne začal katolicismus přitahovat intelektuálně a také esteticky. Taky studiem historie jsem brzo zjistil, že obraz církve, vtloukaný do českých hlav Nejedlého školstvím, je pěkná sbírka hloupostí. Ale asi bych zůstal jen tím sympatizantem, kdybych se nesetkal s živou církví, kdybych nepoznal jedinečné kněžské osobnosti, jako byl legendární týnský farář otec Jiří Reinsberg a koncem šedesátých let jsem se pak seznámil s řadou kněží, kteří tehdy vycházeli po mnoha letech z vězení. Mezi nimi byla intelektuální elita katolické církve – Mandl, Zvěřina, Mádr. Tito lidé mě formovali a byli mými vzory.
Nebyla ve vaší konverzi také trocha revolty? Bylo to v době totality, navíc váš pradědeček byl v roce 1848 revolucionář...
Určitě, vždycky jsem tíhl k tomu, co oficiální ideologie zatracovala, a rád jsem byl v opozici vůči většinovým názorům a provokoval „majitele samozřejmých pravd“.
Necítíte se rebelem, byť katolickým, i dnes?
Média mají nejraději buď oficiální mluvčí církve, nebo církevní disidenty. Já ale odmítám obě tyto role: jsem filozoficky, tedy kriticky myslící vysokoškolský učitel, žárlivě si hájící akademickou svobodu, který se přitom snaží být dobrým knězem. Když kritizuji svou církev, je to proto, že ji mám moc rád a cítím za ni odpovědnost. Měl jsem vzácnou možnost studovat několik oborů a po roce 1989 nasbírat zkušenosti cestami po všech kontinentech – bylo by tedy divné, kdyby to nic nepřineslo, kdyby se můj pohled na svět a styl prezentování víry vůbec nelišil od těch, kteří tuto možnost neměli. Že jsou s tím občas spojeny různé projevy závisti či nedorozumění, to je logické. V zahraničí jsem byl kněžími vždy dobře přijímán – a postupně si i doma na mne většinou už zvykli.
V jedné knize jste napsal, že s poklesem víry přichází také úbytek otcovské odpovědnosti. Co to pro společnost znamená?
Překvapuje mne, jak lidé lehkomyslně reagují na statistiky o nízké religiozitě Čechů. Ono nejde jen o to, kolik lidí chodí do kostela. Otázka stojí, jaké procento lidí je zasaženo etickými a spirituálními hodnotami křesťanství. A čím žijí ti, kteří tím ovlivněni nejsou; jak kvalitní je to, co nastupuje na místo křesťanství. Výzkumy ukazují, že mnoho Čechů nejen nevěří v Boha, ale nevěří nikomu – i v mezilidské důvěře jsme na posledním místě. Slovo víra souvisí s pojmy jako důvěra a věrnost. Důvěra tvoří základní prvek sociálního kapitálu, bez něhož se žádná společnost nemůže pohnout dopředu. Neznamená to, že bych si myslel, že každý věřící je mravnější než nevěřící. Tvrdím však, že jestli celkový duchovní vliv křesťanství slábne, tak se to na celkovém stavu společnosti odrazí – a to i na životě rodiny včetně rodičovských rolí.
Společnost se podle vás stává hrubější kvůli klesajícímu vlivu křesťanství?
Těch příčin barbarizace společnosti je jistě více. Ale občas sleduji v diskusích na internetu tak agresivní reakce na cokoli, co souvisí s náboženstvím a církví, že mi to připomíná fanatické antisemitské nálady v předválečném Německu. Když s těmito lidmi pak hovoříte, tak zjistíte, že o náboženství obvykle nevědí vůbec nic a s církví většinou nemají žádnou bezprostřední zkušenost. Mají v hlavě zvláštní koktejl z pozůstatků ateistické propagandy komunistů a toho, co na církvi zajímá bulvární média – sexuální skandály, majetkové restituce... Pořád se omílá pár podružných témat a ty podstatné věci zůstávají úplně stranou.
Média často zdůrazňují, že Češi jsou kovaní ateisté. Jsme opravdu baštou bezvěrectví?
Zdá se mi, že je to dokonce horší. Já si dovedu vážit ateisty, který má svůj postoj promyšlený a vyargumentovaný, i když s ním nesouhlasím. Ale u nás se spíš setkávám s naprostou nevzdělaností ve věcech náboženství. Lidé popírají něco, o čem dohromady nic nevědí. A toho si vážit nedokážu. Ovšem náboženský postoj člověka je ve skutečnosti daleko hlubší a komplikovanější záležitost než názor na církev či účast na bohoslužbách. A tak i pod povrchem proticírkevního afektu a různých předsudků naleznete někdy skutečnou duchovní žízeň a jistou poctivost hledání, pouze nezasaženou tradicí.
Onen ateismus je tedy podle vás jen slupka?
Ano, kdo je schopen se podívat hlouběji, byl by asi překvapen, je tu mnoho zajímavých proudů. O hnutích jako Ordo Lumen Templi kolem Daniela Landy jsem měl i já předsudky. Pak jsem zjistil, že to je jen špička ledovce. Je tady mnoho mladých lidí, kteří třeba prošli skinheadským hnutím a zjistili, že tudy cesta nevede. Nebo se někteří věnují bojovým sportům a teď začínají mluvit o tom, že mají hlad po Bohu, že touží po nějakém duchovním řádu, že je inspirují staré rytířské ideály. Mají často velkou afinitu ke katolické církvi a od ní by bylo nezodpovědné, kdyby se aspoň nepokusila tyto proudy nějak kultivovat. Pokud jim nepředá nic ze svého bohatství, tak se z toho mohou stát problematické sekty. A v akademické farnosti, kde sloužím, trvale přibývá vzdělaných mladých lidí, kteří hledají víru. Také mezi umělci, zejména herci a výtvarníky, slyším, že čekají, až je církev nějakým způsobem osloví. A nedávno jsem se s podobným voláním setkal dokonce v prostředí špičkových podnikatelů – lidí, kteří dosáhli vysokého materiálního standardu, ale pociťují často vnitřní prázdnotu. Proto bych přese všechno nad Čechy nelámal hůl.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Týden.
Foto: Tomáš Nosil
