Zrzavá paruka, oranžové punčochy, černé kraťasy. Maličká Tori Amos usedla na divan v ošklivé místnosti pražského Kongresového centra. Po osmém albu její hvězda zvolna pohasínala, letos však natočila desku podobně výraznou, jako byly její dvě první z počátku devadesátých let.
Vypadáte fantasticky!
Ale jděte, to jsou jen takové legrační hry s parukami.
Kritika věští, že vaše nové album American Doll Posse je začátkem dalšího období vaší umělecké kariéry. Jak to vidíte vy?
Nevím přesně, co se to vlastně děje. Když sleduji, jak se ze dne na den vyvíjí moje show, řekla bych, že to album byl jen začátek. Abych víc poznala sama sebe, rozložila jsem se na pět různých ženských charakterů, které mým prostřednictvím album nazpívaly. Až je zase složím dohromady, posílí to definitivně mou ženskou identitu.
Ty postavy se jmenují Santa, Clyde, Isabel, Tori a Pip. Jsou jich plné noviny, na propagaci vašeho alba a koncertu pracují výborně.
A teď jsem je i oživila. Jezdí se mnou na turné a píšou si internetové deníky. Každá svým stylem zapisuje, co zažila. Na každém koncertě se na začátku zjeví jedna z nich a do poslední chvíle nikdo neví, která to zrovna bude. Je to docela vzrušující hra – pro publikum, pro muzikanty i pro mě.
Proč držíte na obalu alba v ruce tu slepici? Chcete ji rituálně podříznout?
Samozřejmě to měl být kohout. Ale zjistila jsem, že mu mí spolupracovníci říkají „cock“ (výraz pro mužské přirození, pozn. red.), tak jsme to raději změnili a na obal přibyla další samička. Dala jsem jí jméno Yakatori.
A proč říkáte těm pěti ženám, které jste v sobě objevila, po vojensku četa (anglicky posse, pozn. red.)? Bojují proti mužům, nebo vás snad chrání?
Je to prostě skvělé slovo. Líbí se mi, protože ho používají rapeři, protože má blízko k jinému slovu, které označuje jistou část ženského těla, protože je to slovo nebezpečné a zatížené válečným významem... Slova mají svou sílu.
Jak se připravujete na vystoupení? Máte nějaké rituály?
Samozřejmě. Ale nejprve se snažím pochopit kontext místa, kde se nacházím. Chci znát příběh země, po které zrovna chodím, kdo byli vaši předkové.
Že by za to mohla vaše indiánská krev po mamince?
Naučil mě to dědeček, když jsem byla malá holka. Byl Čerokí, stejně tak babička a moje matka. A já jsem tehdy nechápala, proč mi pořád opakuje: „Poslouchej! Slyšíš hlasy? To jsou tvoji předkové a tohle je jejich země.“ Neslyšela jsem nic.
Tady jste v mimořádně ateistické zemi.
Ano, to opravdu jsem.
Za den či dva stěží stihnete načerpat ducha místa.
Stačí rychlá exkurze do historie. Zajímají mě největší místní tragédie a události a výjimečné umělecké obory. Vím, co byla sametová revoluce, kdo je Václav Havel. A vidím kolem sebe architekturu, kterou tady zanechala předchozí staletí. To je velký rozdíl třeba oproti Varšavě, odkud jsme sem přijeli. Tam byla většina židovské populace odvlečena do koncentračních táborů a zavražděna, jejich domy byly srovnány se zemí. V důsledku té tragédie muselo vzniknout nové město, a to je úplně něco jiného. Podle těchto svých vjemů pak sestavuji koncert a přihlížím i k tomu, co se v té zemi děje nyní.
Už víte, jak pojmete pražský koncert?
Zhruba ano. Hledám intuitivně, které písně se sem hodí. (Rozhovor proběhl před zvukovou zkouškou a Tori nakonec zvolila ze svých pěti žen výbušnou Pip – viz velký snímek vlevo, pozn. red.)
Je čtyřicítka pro ženu podle vás nejlepší věk?
Chtěla bych žít věčně. A kdybych si mohla vybrat věk, v němž bych se mohla zastavit, nebylo by to pětadvacet, ale třiačtyřicet. Mám pocit, že je to jediný věk, kdy se všechno děje zároveň. Vše se vám sčítá, pokud na tom pracujete. Pokud ne, začnete stárnout. Když je vám pětadvacet, těžko můžete být moudrá. Později přijdou fyzické změny a záleží jen na vás, s čím si je spojujete. S grácií? S hořkostí? Nebo chcete znovu vypadat jako pětadvacetiletá kost? Anebo propojíte svou přetrvávající smyslnost a již nabytou moudrost?
Jste intenzivní. Sexuálně i spirituálně. Vyrůstala jste v rodině kněze a tyto dvě polohy vaší osobnosti kdysi stály proti sobě. Našla jste už cestu, jak je propojit?
Nejde o to, zacvičit si jógu, zameditovat a pak si zasouložit se svým chlapcem jako zvíře, a pořád to takhle střídat. Důležité je spojit obě energie v jednu chvíli. A to je velmi obtížné. Pracovala jsem s mnoha mytologickými postavami, které jsou bytostným propojením ženské smyslnosti a duchovna. Nejvíce se staroegyptskými bohyněmi. Například bohyně Isis je propojením tělesné vášně a spirituality, je předobrazem Marie jako madony a její teologický výklad je dost komplikovaný – děly se s ní různé věci. V každém případě, když se dlouhá léta zabýváte starodávnými archetypálními charaktery, nacházíte je nakonec sama v sobě.
I vaše ženská četa je inspirována antickými bohyněmi. Našla jste díky tomuto experimentu s pěti svými částmi to, co jste hledala?
Určitě ano. Zajímavé pro mě bylo zjištění, že jsem i Afrodita – bohyně lásky. Věděla jsem, že řečtí bohové mají dar vášně, ale soudila jsem Afroditu trochu krutě. Jako frivolní ženu, která ztrácí kontrolu nad svými city a poblouzněními. Ale ona není žádná laciná děvka. Se svým tělem zachází uváženě, chrání jeho tajemství.
Kdy jste byla naposledy v kostele?
Hm... To je dobrá otázka. Asi na dětském představení mé dcery na vánočních hrách – Nataša chodí v Anglii do školy, která patří církvi. Můj respekt k Ježíšovu učení stále roste, ale církev je pro mě organizace, která soudí a kontroluje lidi a nepřispívá k jejich emancipaci a osvobození.
Patříte k nejvíce kočujícím hvězdám na světě. Vaše turné jsou dlouhá a nabitá, letos plánujete sto dvacet koncertů v řadě, leckdy každý den, až do konce roku. Co na tom máte tak ráda?
Turné mi dodává vyšší dávky energie. Ale aby vše fungovalo, vyžaduje to disciplínu. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nám vždycky svítí sluníčko a všechno klape. Navíc s sebou máme už počtvrté dceru Natašu (manželem Tori Amos je britský zvukař Mark Hawley, jejich dceři je šest let, žijí v Anglii, pozn. red.). Turné s dítětem je o hodně jiné, potřebujete extra sílu. Musíte mu plánovat den, nemůžete se zavřít v hotelovém pokoji a spát, kdy chcete, a věnovat se sama sobě. Například včera jsme si byly s Natašou raději prohlédnout Pražský hrad. A když nejste schopná si udělat tolik času pro sebe, musíte si vytvářet zásobu energie jinak. Je to paradox, ale nakonec se stanete závislou na energii vlastního publika, tedy na své práci.
Něco podobného asi zažívá každá pracující matka. Nicméně chápu, že u rockové hvězdy je rodičovská situace komplikovanější.
Jako rocková matka máte dvě možnosti: buď rodičovskou zodpovědnost přijmete, anebo se stanete pasivní pozorovatelkou. Já jsem měla tři potraty, než se narodila Nataša...
Ano, zpívala jste o tom.
Bylo to velmi těžké období, ale bolest je lepší sdílet s ostatními, není dobré ji tajit. A nakonec – okolnosti, za kterých se nám dcera narodila, jsou pro děti velmi nepříznivé, osobně i společensky. Až Nataša a její generace zjistí to, co někteří lidé předpovídají, že se v následujících dvaceti nebo třiceti letech odehraje, řekne mi: „Mami, kde jsi byla? Proč jste byli tak sobečtí, že jste nic nedělali?“ A to bude kruté.
Tomu příliš nerozumím.
Proč jsou síly dnešních žen tak roztříštěné? Křesťanství nám nabídlo jen dva ženské archetypy – Marii a Maří Magdalénu. Matku a děvku. Stojí proti sobě – s tím nemůžu souhlasit. Zajímalo mě, proč některé političky rozhodují protižensky, a došla jsem k tomu, že ženy žijí uvězněné ve škatulkách, ve svých rolích – jedna dělá kariéru, druhá je maminou od dětí a třetí mazlíčkem do postele. Ty role lze propojit. Proto chci vzkřísit dávné bohyně. Vraťme je do módy, do hudby, do umění, do našich životů!
Foto: sony/bmg
