V neděli oslavil osmdesáté narozeniny první Čech, který stanul na jižním pólu. Nadšený geolog Josef Sekyra se tam přitom dostal vlastně náhodou. Na točnu si v roce 1969 jen odskočil během vědecké expedice. Díky výzkumům v Antarktidě, na Pamíru a v arabských pouštích si vysloužil označení dobrodruh. Nemá je rád. Považuje se a vědce, kterého cesty za kamením jen přivedly do exotických koutů světa.
Pamatujete si ještě na den, kdy jste stanul na jižním pólu?
Na jižní pól jsem se dostal 26. prosince 1969. Počasí bohužel nebylo extra dobré. Navíc jsme tam s letadlem přistáli v noci. Nějakou závratnou euforii jsem z toho neměl. Já jsem totiž původně vůbec neměl v plánu tam vyrazit. Při vánočním večírku na americké vědecké základně McMurdo se mě někdo zeptal jestli už byl nějaký Čech na jižním pólu. Já řekl, že ne, a tak mi nabídli, abych si tam v rámci vzdušného průzkumu zaletěl. Ani jsem si tak neužíval, že jsem na pólu, jako jsem se spíš těšil na průzkum sondy, kterou měli nedaleko vyvrtanou do hloubky patnácti metrů. Byly v ní vidět fantastické věci. Tedy fantastické z hlediska geologa. Třeba různé vrstvy usazenin, pyly až z Patagonie nebo vrstva prachu z roku 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa. Vulkanický prach oblétl několikrát zeměkouli a v Antarktidě po sobě zanechal památku.
Vás více zajímal vrt než to, že jste první Čech na jižním pólu?
No, to rozhodně.
Na pól jste se ještě jednou vrátil.
Bylo to krátce po první návštěvě. Měli jsme špatné počasí a bedny nasbíraných hornin jsme nemohli přepravovat k pobřeží na hlavní stanici McMurdo, takže nám nezbylo nic jiného než si udělat překladiště na pólu. Odtud se to potom transportovalo na stanici a později na Nový Zéland. Zaujalo mě, že na pólu jsou ukazatele do celého světa. Abych tam po sobě alespoň na chvíli něco zanechal, přibil jsem k ostatním ukazatelům prkýnko s nápisem: Geologický ústav Praha 15 560 km.
Nedělali si z vás potom legraci, že jste se na jižní pól jako první Čech nedostal jako dobyvatel, ale vlastně omylem?
Spousta lidí pak vrčela, ale to už se stává. Dostal jsem se tam prostě v rámci pracovní náplně, a ta nebyla zbytečná. Vždyť jsme splnili náš vědecký úkol. Prokázali jsme třeba platnost Wegenerovy teorie o tom, že existoval makrokontinet Gondwana, který tvořila Jižní Amerika, Afrika, Madagaskar, Austrálie i Antarktida. Objevili jsme totiž zkamenělého lystrosaura, býložravého živočicha, který byl suchozemský a nemohl se sem dostat přes moře. Přešel tedy po pevnině. Jeho nález byl pádný důkaz toho, že dříve všechna tato místa tvořila jeden kontinent.
Jak jste pozůstatky objevili? Byla to náhoda, nebo jste šli najisto?
S americkými paleontology jsme pátrali po určitých geologických vrstvách, v nichž se vyskytovaly zkameněliny. Místa pátrání byla jasně daná – hledali jsme tam, kde jsme se k těmto vrstvám mohli dostat. První úlomky jsme našli v suti a postupně se prosekali do skály. Já jsem dělal mapu oblasti a paleontologové pomocí majzlíků vylupovali šutry, které se odvážely do tábora. Profesor Colbert pracující na základně po pár dnech potvrdil, že jsme skutečně našli pozůstatky lystrosaura. Tentýž druh se už našel na Novém Zélandu i v Jižní Africe. Věc byla jasná.
Když se potvrdilo, že jste učinili významný vědecký objev, byla nějaká bouřlivá oslava?
Asi po čtrnácti dnech, když už bylo jisté, že to lystrosaurus doopravdy je, se vše ohlásilo do Washingtonu. Brzy přijela delegace významných geologů a kongresmanů. Trošku nám to nabouralo pracovní program, protože jsme se jim museli věnovat, ale bylo to zajímavé. Přijel třeba astronaut David Scott, který pak dělal geologické výzkumy na Měsíci.
Jaký byl váš úkol v expedici?
Dělal jsem v Geologickém ústavu ČSAV kryogeologii, tedy mechanické zvětrávání hornin. Zajímalo mě hlavně působení mrazu. Začal jsem s tím v Krkonoších a pak vyjel zkoumat do Tater, na Kavkaz nebo Pamír. Stal jsem se členem Mezinárodní periglaciální komise a to mě přivedlo nejdřív do ruské a pak americké expedice do Antarktidy. V expedicích jsem jen pokračoval ve své práci, navíc jsem i zaměřoval a dělal mapy. Na všech cestách jsem plnil vědecké úkoly, takže když mi někdo řekne, že jsem cestovatel a dobrodruh, kroutím hlavou. Já jsem prostě jen takový blázen, že jdu tam, kde chci získat zajímavý materiál.
S Američany jste byl na expedici v letech 1969 až 1970. Vrátil jste se do Československa a začínala normalizace. Neměl jste kvůli tomu problémy?
V ústavu mi hned řekli, že musím přerušit styky s Američany. Na fakultě jen upozornili, že by nebylo dobré, kdybych přednášel o amerických metodách práce. Báli se, že budu srovnávat ruské a americké výzkumy a že to dopadne špatně pro Rusy. Problémy jsem neměl. Já se po hlavě hrnul do expedic, kam se nikomu moc nechtělo, třeba do odlehlých arabských pouští, a to mi nikdy neměli důvod zakazovat.
Nepokoušely se vás zneužít tajné služby? Přece jen jste měl skvělé a přátelské kontakty s Američany.
Kdepak. Zajímavé bylo, že než jsem jel s expedicí Deep Freeze do Antarktidy, tak se tu objevil jeden Čechoameričan a pátral po informacích o mně. Já už měl v té době dobré jméno ve světové geologii a oni si asi ještě ověřovali, co jsem zač osobně. Byl jsem zásadně apolitický. Věděli to všichni i v ústavu. Tam by třeba byli i rádi, abych po návratu z ruské expedice šířil slávu sovětské vědy, ale zjistili, že jsem v tomhle ohledu naprosto nepoužitelný.
Při expedici Deep Freeze se stalo, že spadla helikoptéra, v níž jste měl letět...
V Antarktidě jsem se s helikoptérami dost nalétal. Zpočátku jsme používali ještě staré vrtulníky Sikorsky, které létaly v korejské válce. Zdržel jsem se kvůli přípravě jednoho projektu a náš stroj havaroval při běžném průzkumu. Zemřel tam můj kamarád Tomberg, s níž jsem chystal výzkumné akce. Při letu nastalo něco, čemu se říká polobílá tma, tedy zvířené sněhové částečky při zemi, přes něž není dobře vidět. Nemohli určit výšku a škrtli podvozkem o morénový sediment. Průzkumníci uhořeli. Pilot a kopilot vyletěli okny a zachránili se.
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: Tomáš Nosil
