Peníze mi už syna nenahradí

Roman Rokos se o svátcích dověděl, že bývalá partnerka Antonie zavraždila jejich syna Honzíka. Přitom mohlo být všechno jinak. Stačilo, aby byli policisté aktivnější, sociální pracovníci pohotovější a soud nekompromisnější. Zdrcený otec nechce odškodnění
za šlendrián úřadů, ale na nápravě trvá.

Je to více než týden, co policisté našli na Mostecku tělo vašeho syna. Jak jste se tu zprávu dověděl?

Médii to proběhlo už ten večer, kdy Honzíka našli. Nám to policisté přišli říct další den ráno. Řekli, že byl pravděpodobně zavražděn a že na místě zatkli mou bývalou partnerku Antonii Staškovou a jejího přítele Grepla.

Víc vám neřekli?

Ještě nám vyjádřili soustrast a dali nám telefonní číslo, na kterém nám prý sdělí více podrobností. Působili trochu bezradně.

Na tom čísle jste se dověděl závěry z pitvy?

Až po několika dnech. To víte, byly svátky. Chtěli jsme vědět, jestli Honzík trpěl. Doufali jsme, že třeba nebyl při vědomí, když ho pobodali. Bohužel byl podle pitvy při plném vědomí a umíral pak dlouho, dokud nevykrvácel.

Jak s vámi policie mluví? Informuje vás dostatečně?

To bych neřekl. Spíše se všechno dovídám přes média. Třeba tady v Táboře se ke mně chovají stejně jako k novinářům. Odkazují mě na tiskového mluvčího z Českých Budějovic a na tiskové konference. Já jsem ale přišel o syna a chtěl bych, aby se mnou podle toho jednali. Na druhou stranu nechci všem křivdit. Jsou i policisté, kteří mi chtějí pomoci a snažili se o to i dříve. Nařízení shora jim ale svazují ruce.

Opakovaně jste si stěžoval třeba na vyšetřovatelku, která měla na starosti pátrání po Honzíkovi, na Věru Nevrlovou. Co konkrétně jí vytýkáte?

Čekal jsem, že policie bude více akční. Od chvíle, kdy mi Antonie v květnu nevrátila po víkendu Honzíka a začala se s ním skrývat, jsem prosil policii o pomoc. Paní Nevrlová se ale vůbec se mnou nechtěla bavit. Hájila se tím, že rozhodnutí soudu nebylo pravomocné. Jezdil jsem po republice, navštěvoval jsem příbuzné Antonie, a když jsem ji vypátral a ohlásil to na policii, řekli mi: „Pardon, nemůžeme nic dělat.“ Myslím, že kdyby vyšetřovatelka projevila více ochoty, nemusel být Honzík mrtvý.

Vy jste tedy pátral místo policie?

Já jsem měl o svého syna velký strach. Věděl jsem, že musí bivakovat s Antonií a jejím přítelem v autě, že žije na útěku a nemá pomalu co jíst. Ani jeden z nich totiž neměl zaměstnání, byli zadlužení až po uši. Pak navíc Antonie řekla svému bratrovi, že se s Honzíkem radši zabije, než by mi ho vrátila. Jednal jsem proto na vlastní pěst, neměl jsem nervy čekat na to, až se policie rozhoupe.

Takže zatímco policie pátrala tak, že zveřejnila fotografii vašeho syna na internetu, vy jste hledal syna v terénu? Jak to v praxi vypadalo?

Byl jsem každý víkend na cestách, v průměru jsme s přítelkyní za víkend najeli 1500 až 2000 kilometrů. Chvílemi jsem si připadal jako soukromý detektiv. Hledal jsem záznamy podle Honzíkova zdravotního pojištění, zkoušel jsem sociálku, navštěvoval příbuzné. Pomohly mi také různé konexe, díky nimž jsem se dostal i k citlivějším údajům.

To vás asi muselo něco stát...

Za pátrání jsem utratil čtvrt milionu korun. Můžu říct, že jsem byl Antonii po celou dobu v patách, rozhodně více než policie, a to jsem byl na vše sám. Dokonce jsem ji dvakrát dostihl. V obou případech jsem hned volal na policii. V Ústí nad Labem Antonii na můj popud navštívila sociální pracovnice. Když se nechala zapřít, ta paní to pouze zaprotokolovala. Podruhé jsem svou bývalou ženu dostihl v autě na Karlovarsku. Chtěl jsem ji pronásledovat, ale policista mi doporučil, abych to nedělal. Prý by to vedlo pouze k tomu, že by policie musela stáhnout oznámení o pohřešování. Mrzí mě, že jsem ho tehdy uposlechl.

Na konci července soudkyně nařídila, aby byl Honzík matce odňat. Změnil se pak přístup policie?

Soud konečně pochopil, že po dobrém mi Antonie syna nevrátí. Exekuce ale přišla pozdě, po Antonii a mém synovi se slehla zem. Policie po nich sice vyhlásila celostátní pátrání, rázná akce z její strany ale nepřišla. Informace jsem dával já policii, a nikoli naopak. Já jsem telefonoval vyšetřovatelce Nevrlové a říkal jí, že se Antonie s mým synem pohybují po Čechách s Pavlem Greplem – po tom policie vůbec nepátrala. Přitom právě on za sebou zanechával viditelné stopy, kradl pro svou družku. Jednou utekl bez placení z obchodu, podruhé nezaplatil na benzinové pumpě. Vždy u toho byli svědci. Chtěl jsem také po Nevrlové, aby zkusila spolupráci s médii. Ani v tom mi nevyhověla. O medializaci případu jsem se musel postarat sám.

O pomoc jste požádal také ombudsmana. Udělal pro vás něco?

Kromě oficiální zprávy o tom, že mou žádost zaevidovali, se mi dodnes nikdo z jeho úřadu neozval. Pan Motejl se mnou komunikuje jen přes média. Vzkázal mi něco v tom smyslu, že si mám lépe prověřovat partnerky. To mě hodně mrzelo a chtěl bych, aby se mi za to omluvil. Místo toho, aby nějak zasáhl v můj prospěch, hájí soud i policii. K čemu tady máme veřejného ochránce práv? Pan Motejl by udělal lépe, kdyby se přihlásil na pracovním úřadě.

Pokud se prokáže, že někdo chyboval, budete žádat odškodné?

To nemám v plánu. Peníze mi Honzu nenahradí. Opravdu moc bych si ale přál, aby se našli lidé, kteří jsou za to zpackané pátrání zodpovědní, a byli zbaveni funkcí. Chtěl bych, aby se změnila práce policie a všech ostatních orgánů. Aby jednaly rychle a akčně. Lidský život je přece příliš velká cena za nedbalost úředníka. Tohle se musí změnit.

Jak se vám jevila Antonie v době, kdy jste s ní žil? Nevšiml jste si ničeho podezřelého? Přece jen, jak říká ombudsman, člověku by nemělo ujít, že žije s psychopatem.

Za pět let našeho vztahu se opravdu nic nápadného, varovného nestalo. Měli jsme harmonický vztah, společné zájmy. Když otěhotněla, na dítě se těšila. Když se pak Honzík narodil, starala se o něj hezky. Sem tam ho plácla přes prsty, když zlobil, ale to snad občas udělá každý. Zlom v jejím chování nastal, až když v létě 2006 odešla do Nejdku ke svému příteli Pavlu Greplovi.

Takže jste skutečně za těch pět let ani jednou nezapochyboval? Co její minulost? Pochybná úmrtí dvou synů?

O její minulosti jsem toho moc nevěděl. Řekla mi, že vyrůstala v diagnostickém ústavu, že měla dceru, kterou ze sociálních důvodů nemohla vychovávat. Jediné, co mi trochu vrtalo hlavou, bylo, proč Soňu nikdy nechtěla navštívit. Sám jsem ji k tomu nabádal, ale Otročínu, kde Soňa žije, se Antonie vyhýbala. Nechtěla dceru navštěvovat ani na její narozeniny. Říkal jsem si, že se Soně asi nechce nabourávat do života, když se téměř neznají.

Kdy jste se tedy poprvé dověděl, že svou dceru týrala a že pochovala dva syny?

O Soně jsem se dověděl na jaře u soudu. Tam Antonie na přímou otázku soudkyně, proč jí v minulosti soud již jednou dítě odebral, odpověděla, že na Soňu křičela a tloukla ji. O těch úmrtích jsem poprvé slyšel v listopadu od paní Gubišové (tchyně Antonie Staškové, která Soňu vychovává, pozn. red.). Navštívil jsem ji, když jsem pátral po Honzíkovi. Popsala mi, jak ubližovala Soně – prý byla schopná odjet na týden za kamarádkou a nechat šestiměsíční Soňu samotnou doma. Také se zmínila o tom, že ani jeden z jejích synů se nedožil jednoho roku. Oba se udusili. Jeden měl podle pitevní zprávy zlámané ruce. Prý od toho, jak ho Antonie křísila. Tehdy jsem se o Honzíka začal opravdu bát.

Budete soud s bývalou partnerkou sledovat?

Na přelíčení se přijdu podívat. Chci vědět, proč to Honzíkovi udělala, a také dohlédnout na to, aby dostala patřičný trest.

Foto: Robert Zlatohlávek