Její příběh zní jako špatný sen. Když byla Věra Jourová v cizině, odvysílala televize záznam ze skryté kamery, na níž se pochybné existence baví o dvoumilionovém úplatku pro ni. Už si odseděla měsíc. Dnes si bývalá náměstkyně ministra pro místní rozvoj myslí, že kdyby leštila správné kliky v ČSSD a více „politicky pracovala“, nikdy by se jí to nestalo.
Kvůli kauze Budišov a podezření z korupce vás před rokem a půl zatkli v Ruzyni při návratu ze služební cesty. Na měsíc vás zavřeli. Co se v takovou chvíli člověku honí hlavou?
Totální zhroucení. Jako kdyby měl skončit život. Pořádně jsem nevěděla, o co jde. Ano, zatkli starostu Budišova Ladislava Péťu a bývalého tajemníka premiéra Zdeňka Doležela. Říkala jsem si: To jsou ale dobráci, co provedli? O tunelování eurofondů mi do Běloruska napsala kamarádka, která si to přečetla v novinách. Pak mi došlo, že mě s tím někdo spojuje. Vůbec jsem ale nemohla vědět, že se u nás zatýká za to, že někdo o někom něco řekne na skrytou kameru. O mém údajném uplácení tam hovořil architekt Marek Řičář, který si skrytou kameru pozval.
Prý psychicky zkolabovala vaše dcera. Už je z toho venku?
Obě děti na tom nebyly nejlíp. Syn začal bojovat, udělal mi webové stránky a staral se o praktické věci. Dcera byla také velmi statečná. Ty události ji dohonily až měsíc poté, co mě propustili z vazby. Přestala jevit jakýkoli zájem o svět, nejedla a ulehla do postele. Pak jsme spolu byly čtyři měsíce doma. Nevycházely jsme ven.
Podlehla představě, že má matku kriminálnici?
Ne, ne, ne. Bála se o mě. Pro ni šlo o tak brutální rozvrat života, že to nevstřebala. Bála se, co bude dál, kdy u dveří zazvoní zvonek... Ty její poplašené oči!
Jak jste se během těch čtyř měsíců živila?
Vrátila jsem se z vazby a měla jsem vybrané konto, protože se mým bytem prohnal zloděj. Bohužel tam zůstalo všechno, jak to leželo, když mě zatkli. Také moje kabelka a v ní platební karta a někde mezi dokumenty jsem měla založené lejstro s PIN. Byla jsem bez koruny, bez jediného dokladu.
Co může člověk dělat, aby se sám nezhroutil?
Bylo to složité. V momentě, kdy jsem sčítala ztráty, jsem ale na stole našla sto tisíc korun od kamarádů. Uspořádali na mě něco jako půjčku. Přispěli mi i lidi z konkurenčních firem. Z těch peněz jsme žili. Když se zhroutila Markéta, nemohla jsem pracovat. Ani jsem neměla žádné zakázky. Před vězněním jsem vyhrála konkursy na Rusko a Bělorusko. Veškerou práci jsem měla tam. Šlo o evropské fondy na projekty ve státech sousedících s EU. V Bruselu panuje taková naivní představa, že penězi se dá vykoupit úplně všechno, i klid na hranici. Unie vyžaduje, aby vlády respektovaly elementární zásady kontroly a transparentní výběrová řízení. Evropská komise mě najala, abych ten systém pomohla nastavit.
O práci v Rusku vás připravila policie a vězení?
Samozřejmě. To byly velké kontrakty na dva roky práce. Měla jsem pocit, že jsem za vodou. Zajímavé, náročné, úžasné! Smlouvy mi Evropská komise okamžitě vypověděla, což jsem zjistila hned po návratu z vazby. Opět mi začala pomáhat konkurence. Domů mi posílali e-mailem různé drobnější zakázky, třeba vypracování analýzy. Kolikrát šlo o úplné blbosti. Dnes se mi zdá, že pro mě dělali charitu.
Kauza Budišov ještě neskončila a vy už prý děláte pro Rumuny. Jak to?
Tu práci jsem získala minulé léto. Šla jsem do ní hned, jak mi to Markétin stav dovolil. Rumunsko potřebovalo spustit podobný systém, jaký jsme rozběhli po našem vstupu do EU. Pomáhala jsem jim s manuály a podobně. Stejně tak jsme si my dřív najímali Iry nebo Italy.
Celý text si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: ČTK
