Česká vinná mizérie: müllery a frankovky

Česká kultura vína jako víno nezraje: devatenáct let po konci socialistického RaJe podniky nabízejí pořád jen bílé, nebo červené. Zvlášť trpká je moravská zkušenost. Proč zdejší vinaři káží víno a místo regionálních produktů rozlévají müllera?

Na vinařském výletě. V cizině

Procházím se uličkami nevelkého vinařského městečka přímo v srdci Piemonte a v duchu si pobrukuju, jak je to skvělý vinařský výlet. Z celodenního programu na mě mrká hned několik zvučných jmen vinařství. Míjím jeden podnik za druhým a uvědomuji si, že nedat si neformální sklenku vína by bylo neodpustitelné, i když jich na mě čeká požehnaně. Zapadám tedy čistě náhodou do lokálu hned na rohu ulice. Příjemné bistro, pomyslím si a v italském stylu usedám k ministolku, nohu přes nohu. Číšník přiskakuje a burácivým hlasem se vyptává, co si ráčím. Sklenku vína, povídám.

Po dvou minutách jeho monologu, kdy se marně snažím vsakovat veškeré názvy, ročníky, odrůdy a chutě, ho přerušuju s tím, že dám na jeho doporučení. Víno je skvělé.

Zvědavost mi nedá a ptám se na vinnou kartu. V tu chvíli přede mnou přistává obrovitá hromada papíru v kožené vazbě prošitá silnou nití. Jen nabídka regionálních vín je tak bohatá, že přečíst řádek po řádku by zabralo slušných pár desítek minut. Jaké by to bylo krásné, kdyby česká kultura vína byla aspoň na půli cesty k té místní.

Müllerům a frankovkám neodzvoněno

Je tomu už přes deset let, kdy vešel v platnost vinařský zákon. Tu a tam se začali rodit vinaři, kteří se přestali soustředit jen na vidinu zisku a pracovali hlavně na kvalitě vína. Odborníci přibývali, literatura začala vycházet i česky, díky nejrůznějším přehlídkám a festivalům se s novými trendy a víny blíže seznamuje i veřejnost. V renomovaných podnicích se nově objevují noblesní pánové v černých zástěrách a v kravatě, aby hostům poradili s výběrem vína. Sommeliéři, dnes mezi restauratéry žádané zboží, si díky zvídavosti hostů a jejich nebojácnosti poznávat a objevovat nové chutě rychle získali společenské zařazení a v neposlední řadě důvěru.

Müllerům a frankovkám odzvoněno, pomyslel by si jeden. Nepřestává mě ale udivovat, když i po tom všem v drtivé většině restaurací narážím stále a stále právě na ty müllery a frankovky. Osobně proti nim nic nemám, kdyby byla kvalita. Jenže ona není.

Vinný výběr: bílé, nebo červené?

Víno pochybné kvality, navíc ve sklenici, kde před ním bydlela svíčka nebo hořčice. Teplé, nevoňavé, nelahodné. Pánové restauratéři, nedivte se, když se neprodává. Ještě většího rozčarování se mi dostává na Moravě, tedy přímo tam, kde je víno nejvíc doma. Nabídka vína je strohá, někde dokonce v nápojovém - nikoliv vinném (!) - lístku nacházím jen odkaz na červené nebo bílé víno. Jaká škoda. To by se to pilo, kdyby měl člověk z čeho vybírat.

Vinařský slovníček Co je to tvrdé víno? „Tvrdé víno" je víno s vysokým obsahem tříslovin. Způsobuje to, že vám vyschnou ústa a ret se vám téměř nalepí na zuby...

Bylo by pošetilé myslet si, že co jiní formovali stovky let, doženeme se čtyřicetiletou pauzou cobydup. Rozhodně by si ale tento nápoj, spjatý s naší kulturou od nepaměti, zasloužil větší péči, a to hlavně tam, odkud pochází.

Pevně ale věřím, že se blýská na lepší časy. Zrovna nedávno mě moc potěšila zpráva, že v jedné restauraci dokonce zařadili víno na hostovo přání, že prý na něj bude chodit. A chodí.

Autor je sommeliér.

Foto: Profimedia