Lexus, Infiniti, Acura. Uměle vytvořené luxusní japonské značky, které vznikly pro americký trh. Začaly bez historie a věrných zákazníků, dnes dělají vrásky zavedené konkurenci.
Letos oficiálně vstoupí na první evropské trhy japonská luxusní značka Infiniti. Má k tomu dobré důvody. Po Evropě už jezdí mnoho jejích individuálně dovezených vozů, a v Rusku už dokonce dobře funguje oficiální zastoupení. Dobrým příkladem je jí také značka Lexus, luxusní odnož koncernu Toyota. Ta se v Evropě úspěšně prodává už osmnáct let.
Nejvíce peněz automobilky nevydělávají na malých levných autech, ale na drahých modelech. Těch se nejvíc prodá v USA. V osmdesátých letech se o tento lukrativní trh začali zajímat japonští výrobci. Dostat se na něj ale nebylo jednoduché. Zákazníci luxusních výrobců vyžadují od svých aut nejen vysoké výkony a technickou úroveň, ale i prestiž. Právě ta Japoncům chyběla. Jejich auta byla považována za kvalitní, ale spíše lacinou alternativu konzumních amerických automobilů. Jinými slovy vozy pro šetřivé důchodce, studenty a konzervativní rodiny, pro které je auto stejným spotřebním výrobkem jako třeba lednička. Bylo potřeba vymyslet nové značky a dodat jim emoce.
První takovou značkou se stala Acura, luxusní odnož značky Honda. Na americký trh vstoupila v roce 1986, kdy zde otevřela šedesát prodejen. V nich zákazníky lákal větší sedan Legend a sportovní kupé Integra. Už jejich názvy napovídají, že šlo jen o luxusnější, Američanům přizpůsobené verze stejnojmenných modelů značky Honda. Sice tu vyhrály nějaké ceny vyhlašované motoristickými časopisy, ale žádný závratný prodejní úspěch nezaznamenaly. Proto se v roce 1990 začal do USA dovážet supersport NSX s hliníkovou karoserií a uprostřed uloženým šestiválcem. Pomohl prestiži značky Acura, prodejům jen málo. Acuru postavila na nohy až v devadesátých letech dostupnější sportovnější kupé, která si oblíbila americká tuningová scéna.
Mnohem lépe se s „výrobou“ nové značky vypořádal koncern Toyota. Místo prodávání svých stávajících modelů pod dražší značkou se pustil do vývoje zcela nového auta, které mělo být lepší než Mercedes-Benz třídy S a BMW řady 7. Už v roce 1983 se na tajné schůzi vedení koncernu Toyota probíralo, zda fabrika takové auto dokáže vyrobit. O dva roky později Toyota vyslala na rok do Kalifornie speciální tým, který se zde pohyboval mezi zákazníky prestižních německých značek a zkoumal jejich potřeby. V roce 1989 se představil výsledek projektu: první sériový vůz LS 400, který byl okamžitým úspěchem. Mimořádně tichý a kvalitně postavený. Hned v roce 1990 se začal prodávat také v Evropě. K limuzíně se postupem času přidalo luxusní kupé SC, sedany vyšší střední třídy GS a ES, v devadesátých letech doplněné terénním LX a sportovněužitkovým RX.
Podobně postupoval další japonský koncern Nissan. Plány na vznik luxusní odnože vznikly v roce 1985, prvních 51 dea lerů nové značky Infiniti otevřelo své prodejny v USA naráz 8. listopadu roku 1989. Stejně jako lexusy nebyly ani první vozy Infiniti Q45 jen luxusními verzemi stávajících nissanů, ale svébytné, nově vyvinuté luxusní limuzíny jako Lexus LS 400. Časem se pod novým jménem začaly prodávat i luxusnější verze japonských a evropských nissanů, ale pověsti značky to nijak zásadně neuškodilo. Nové infiniti vzniklé v tomto tisíciletí už mají vlastní charakter. Nissan zacílil na sportovněji jezdící zákazníky, tedy tradiční klientelu značky BMW. Nejslabší model, který se bude dovážet do Evropy, bude mít úctyhodný výkon 310 koní.
Z Lexusu je dnes v USA nejprodávanější luxusní značka. Špatně si nevede ani Acura a Infiniti. Na úspěchu nových luxusních japonských aut však nemá zásluhu jen jejich kvalita, ale spíš mimořádná péče o zákazníky. Problém s chybějící tradicí a v mnohých případech i jistou sterilností vozů vyrovnala také jejich spolehlivost, neustále oceňovaná v různých zákaznických průzkumech. A konečně už našly i schopné designéry. Díky nim jsou rozeznatelné na první pohled, což se o jejich dávných předchůdcích říci nedalo.
Foto: Karel Šanda, archiv
