FSO Polonez <span>kontra</span> Alfa Romeo 75

21. 4. 2009 08:00
FSO Polonez kontra Alfa Romeo 75
FSO Polonez kontra Alfa Romeo 75

FSO Polonez kontra Alfa Romeo 75Pohon zadních kol, italské tvary i technické základy. Ve své době šlo o moderní auta, která patřila mezi to nejlepší, co se dalo na obou stranách železné opony koupit. Ať už po technické stránce jako Alfa, nebo díky praktické karoserii jako Polonez. I to byl v zemích RVHP úspěch.

Polský FSO Polonez je jedním z mála socialistických aut, která ve své době nepůsobila zastarale. Naopak, když se v roce 1978 představil, vypadal moderně, a to nejen na socialistické poměry. Jeho karoserii totiž navrhovali Italové, což nebylo u východních automobilek zrovna obvyklé.

ČTĚTE TAKÉ: Automobilové značky bývalého PLR

Moderně vypadající Polonez byl ve skutečnosti převlečeným Fiatem 125p.Polonez měl praktickou pětidveřovou karoserii liftback s výklopným víkem kufru, koncem sedmdesátých let na socialistickém trhu unikátní. Navíc byl poměrně prostorný a také dobře vybavený. Jeho základní výbava obsahovala například výškově stavitelný volant, hlavové opěrky na předních sedadlech nebo stěrač vyhřívaného zadního okna s elektrickým ostřikovačem. O těchto vymoženostech si tehdejší majitelé škodovek mohli nechat jen zdát.

Alfa Romeo 75 byla klasickým sedanem, ovšem s líbivou klínovitou karoserií, prozrazující její sportovní ambice.To Alfa Romeo 75 byla klasickým sedanem. Představila se roku 1985, pětasedmdesát let po založení slavné italské značky. Tomuto výročí vděčí za své jméno. Dynamické tvary této Alfy prozrazovaly její sportovní ambice. Šlo o poslední vůz značky takzvané „staré školy", tedy s pohonem zadních kol a optimálním rozložením hmotnosti. Kvůli tomu měla Alfa 75 motor vpředu a spojku s převodovkou vzadu, takzvané uspořádání "transaxle". Které přineslo skvělé jízdní vlastnosti, ale také jisté problémy s údržbou. Také zadní brzdy byly kvůli snížení neodpružené hmotnosti uložené ne v kolech, ale u převodovky, kde se mohly snadno přehřát.

Praktická karoserie liftback s výklopnými zadními dveřmi byla na konci sedmdesátých let v socialistickém vozovém parku unikátem.Polský protějšek žádné sportovní ambice neměl. Polonez také poháněla zadní kola, jenže to bylo dáno spíše jeho technickou zastaralostí než snahou nabídnout řidičům auto se zábavnějšími jízdními vlastnostmi. Pod moderní karoserií se totiž ukrývala technika Fiatu 125p, jehož měl být Polonez pokračovatelem. Podvozek s tuhou zadní nápravou odpruženou listovými pery sice dobře zvládal převozy těžkých nákladů, ale v zatáčkách ztratil přilnavost dříve než moderní Alfa s nezávislým zavěšením všech kol, zkonstruovaná na sportovní jízdu. Na druhou stranu majitelé Polonezů chválili přesné řazení a výkonné kotoučové brzdy na všech kolech.

Polonez měl na svou dobu moderní a dobře vybavený interiér.O pohon Polonezu se během jeho kariéry staralo několik verzí čtyřválců 1,3 a 1,5 litru s výkony od 60 koní/44 kW až po 82 k/60 kW, spřažené se čtyřstupňovou převodovkou. Pro polské vládní úředníky automobilka FSO (Fabryka Samochodóv Osobowych) vyráběla silnější dvoulitrové modely s výkonem 112 koní/82 kW a pětistupňovou převodovkou. Objevila se také asi stovka verzí s italským naftovým dvoulitrem a dokonce i zhruba tři stovky třídveřových kupé. V osmdesátých letech se měly do Polonezu dostat moderní italské motory Fiat, ale pak na pořízení licence k jejich výrobě nezbyly peníze.

Nejsilnější verze Alfy 75 měly samosvorný diferenciál, kteří jejich náročnější řidiči ocenili stejně jako vynikající rozložení hmotnosti vozu. Na snímku vrcholný model poháněný točivým a zvučným třílitrovým šestiválcem.Přesto šlo o úspěch, na socialistickou automobilku to byla mimořádně štědrá nabídka. S tou italskou se ale nemohla srovnávat. Navíc Alfy Romeo poháněly vždy vzhledem ke svým objemům výkonné motory. Už základní benzínová šestnáctistovka měla výkon 110 koní/81 kW, osmnáctistovka 120 koní a dvoulitr 128 k. Náročnější si mohli pořídit šestiválec 2,5 litru o výkonu 156 koní nebo sportovní verzi s přeplňovanou osmnáctistovkou a výkonem 155 koní, které byly vybaveny samosvorným diferenciálem. Vrcholem se stal třílitr s výkonem 188 koňských sil. Šetřivější motoristé si mohli vybírat ze dvou turbodieselů 2,0 a 2,4 litru, pro italský trh se vyráběly také verze poháněné přeplňovanými benzínovými dvoulitry.

Také „pětasedmdesátka“ měla štědrou výbavu, jak je u italských aut zvykem. Za příplatek do ní šlo pořídit například palubní počítač. Pětasedmdesátka se nakonec stala poslední „pravou Alfou" s pohonem zadních kol, než ji v roce 1992 nahradil typ 155, postavený na upravené platformě Fiatu Tipo s pohonem předních kol. Pro fanoušky značky to bylo velké zklamání. Polonez, ač služebně starší, měl nakonec mnohem větší životnost. Pád socialistického režimu přežil a od roku 1991 jeho modernizované verze nazvané Caro sloužily mnoha motoristům jako levné nenáročné auto. Vyráběly se také užitkové verze pro živnostníky. Polonez nakonec přežil až do roku 2002. Na auto představené v roce 1978 to byl velký úspěch, kterému se Alfa 75 nemohla rovnat. Už proto, že se v západních zemích jednotlivé modely obměňovaly mnohem rychleji, než ve zkostnatělém socialismu.

ČTĚTE TAKÉ: Socialismus kontra kapitalismus 

Foto: FSO, Alfa Romeo, archiv

Autor: Jan Stacha

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ