Ekonomika roste, rozpočet vykazuje nejvyšší přebytek v historii Česka, přesto naše platy ve srovnání s Evropskou unií zůstávají nízké. Pracující chudoba, tak se říká vznikající skupině lidí, kteří musejí vycházet se směšnými platy. A přicházejí i otázky: Kdo za to může?
Minulý týden měl premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) několik zajímavých jednání. S nizozemským velvyslancem Eduardem Hoeksem, s odboráři i manažery. To všechno kvůli bídným platům, které svým českým zaměstnancům vyplácí společnost Ahold provozující v Česku síť obchodů Albert.
Není úplně běžné, aby se předseda vlády kvůli výši platů v jedné soukromé společnosti setkával nejen s manažery, ale také s diplomaty. Sobotka hrál roli, jež mu nepřísluší - suploval odbory. K přímé akci ho přimělo zarážející chování managementu Aholdu. To svým zaměstnancům před Vánocemi chtělo průměrnou mzdu dvanáct a půl tisíce korun (podle odborů) vylepšit třísetkorunovou poukázkou na nákup zboží - v samoobsluhách Albert.
Událost vzbudila takový zájem a rozhořčení, že se k ní Sobotka musel nějak postavit. Je vcelku lhostejné, jestli ho k aktivitě přiměla naděje, že by podpora zájmů zaměstnanců mohla sociální demokracii trochu přilepšit v hrozivě vypadajících průzkumech veřejného mínění. Termín "pracující chudoba", který do českého veřejného diskursu uvedl levicový sociolog a europoslanec Jan Keller, opustil akademické debaty a lidé z nízkopříjmových skupin jím začali označovat sami sebe. Začali se ptát, kdo může za to, že pracují za platy, které se od minimální mzdy liší spíše jen kosmeticky. A rychle zjistili, že jedním z viníků jsou paradoxně právě levicoví politici.
Pohled za hranice
Ze statistických dat vyplývá, že ačkoli česká ekonomika jako celek roste a stahuje náskok rozvinutější Evropy, na platech se to nijak zvlášť neprojevuje. Například společnost Bosch dává svým zaměstnancům v jihlavském závodě průměrně necelých 41 tisíc korun. V Německu mzda u Bosche činí v přepočtu 105 tisíc korun - přitom produktivita práce v českém Boschi je vyšší než v Německu.
Stejná čísla vykazují i další firmy působící současně v Německu a Česku. Obchodní řetězec Globus svým českým zaměstnancům platí průměrně necelých 21 tisíc korun, německým přes 45 tisíc. Průměrná mzda dělníka ve Škodě Auto dosahuje 36 tisíc korun, jeho německý protějšek si ve Volkswagenu vydělá asi 110 tisíc.
Podobně odměňuje své zaměstnance i ministr financí Andrej Babiš. Jako příklad může posloužit výše průměrné mzdy ve společnosti Synthesia a německé chemičce SKW Piesteritz. Obě jsou součástí Babišova holdingu Agrofert. Zatímco v Synthesii si průměrný pracovník (bez managementu) přijde měsíčně zhruba na 24 tisíc korun hrubého, jeho protějšek v SKW Piesteritz si vydělá asi pětkrát více. I když provedeme přepočet podle parity kupní síly, německý chemik v Babišových službách si přinese třikrát větší výplatu než ten český. Přitom produktivita práce v poměru ke mzdám je v SKW Piesteritz jen 1,5krát vyšší než v Synthesii. Takové relace jsou přinejmenším zvláštní.
CELÝ ČLÁNEK SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 5. PROSINCE 2016.
