První pracovní zkušenosti sbíral jako zaměstnanec komunistické rozvědky, takzvané I. správy SNB. Po revoluci se stal nejvýše postaveným českým manažerem ve světovém byznysu. Jan Mühlfeit (52) pracoval přes dvě desetiletí pro softwarový gigant Microsoft, naposledy v pozici "prezidenta" pro Evropu, kterou na konci roku opustí.
Vyrovnala se česká společnost čtvrt století od listopadu 1989 s dědictvím komunismu?
Nedá se říci, zda se už vyrovnala. Pořád žijeme v přechodové době. Z dvanácti předsedů vlád, které jsme od té doby měli, bylo pět komunistů.
Vy sám jste pracoval pro rozvědku, která byla tehdy součástí Státní bezpečnosti...
Byl jsem řadovým pracovníkem vědecko-technické rozvědky. V roce 1990 jsem řádně prošel hodnocením prověrkových komisí a jako zcela bezúhonný člověk jsem byl doporučen k další službě u ministerstva vnitra. Tehdejší ministr Ján Langoš mě dokonce v roce 1991 povýšil do hodnosti nadporučíka. To jsou fakta. Můj osobní spis je dostupný na internetu. Tam je uvedeno, že jsem pobíral příspěvek za angličtinu a že jsem byl starší referent. A to je vlastně všechno.
Když se podíváte zpětně, rozhodl byste se stejně?
Kdybych věděl, co vím dneska, nejspíš bych na ministerstvo vnitra v roce 1987 pracovat nešel. Jenže tehdy mi bylo pětadvacet let, měli tam technologie a já jsem zrovna řešil bytovou otázku. A upřímně, nikdy jsem si nehrál na žádného hrdinu. Navíc jsem věřil, že existuje třetí cesta. V Sovětském svazu nastoupil Michail Gorbačov a zdálo se, že se bude něco dít. Dnes, po dvaadvaceti letech práce pro Billa Gatese, jednoho z nejúspěšnějších kapitalistů na světě, vím, že to byla iluze. Nemá však cenu plakat nad rozlitým mlékem. Nic špatného jsem neudělal.
Když se podíváte na lidi, kteří vládnou českému byznysu, nemálo z nich se snažilo prosadit už za socialismu. Je to tak, že schopní chtějí být úspěšní za každého režimu?
V tom systému jsme žili všichni. Všichni si tu hrají na hrdiny, ale v Československu bylo půldruhého milionu komunistů. Prostě jsem se snažil žít, měl jsem rodinu, nechtěl jsem kvůli rodičům odejít na Západ. I když to bylo jednoduché - koupit zájezd do Jugoslávie a přelézt plot do Itálie.
Po listopadu hodně západních firem při vstupu do Československa vsázelo na lidi, kteří byli součástí komunistického aparátu, nebo na jejich známé a děti.
Takto bych to neviděl. Na startu měli všichni stejné podmínky. Mojí výhodou byla bezvadná znalost angličtiny a ruštiny. Americké firmě se hodilo, že jsem se v Rusku dorozuměl. Za těch pětadvacet let měli všichni stejnou šanci začít podnikat nebo jít pracovat k západním firmám.
Neměli lidé, kteří pracovali třeba v podnicích zahraničního obchodu, přeci jen našlápnuto lépe?
Když uděláte jakoukoli změnu v byznysu i v politice, nastane najednou vakuum moci. A to musíte nahradit. Každý je po bitvě generál. Je to stejné jako s privatizací. Taky ji občas kritizuji, ale měl bych tenkrát lepší scénář? Chybou bylo, že zde nefungovala burza. Je naivní si myslet, že zahraniční firmy by hned chtěly skoupit všechny domácí podniky.
* Jak chce pomoci změnit systém vzdělávání? Z které země bychom si měli vzít příklad?
* Jaké má zážitky s Billem Gatesem a Stevem Ballmerem?
* Čemu se bude věnovat po odchodu z Microsoftu?
Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v novém vydání časopisu TÝDEN, který vychází v pondělí 10. listopadu 2014.
