Jednou z největších změn, kterou prošla česká společnost po pádu komunistického režimu, byla ekonomická transformace. Předpokladem pro zavedení tržní ekonomiky bylo odstátnění hospodářského majetku.
Část proto byla vrácena původním majitelům či jejich dědicům (restituce), část byla převedena ze státu na obce, menší provozovny byly prodány v aukcích (malá privatizace) a velké firmy byly zařazeny do takzvané velké privatizace. Jednou z metod velké privatizace byla privatizace kuponová, která byla zahájena před dvaceti lety, 1. října 1991, prodejem kuponových knížek a známek.
Kuponová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 až 1994. Každá vlna měla předkolo, kdy lidé mohli svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů (fondy poté investovaly svěřené kupóny), a několik kol - první vlna pět, druhá šest.
Kuponová knížka, kterou si mohl pořídit každý plnoletý občan za 1035 korun, obsahovala deset kuponů po 100 bodech a každý takzvaný DIK (držitel investičních kupónů) mohl pomocí kuponů uplatnit poptávku po vybraných akciích v kursu stanoveném pro příslušné kolo. Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů (SCP) a zbytek akcií příslušné společnosti postoupil do dalších kola. Pokud poptávka převyšovala nabídku, akcie příslušné společnosti postoupily všechny do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku.
Takto byl v obou vlnách zprivatizován majetek za 367,5 miliardy korun, což představuje celkem 1172 podniků. První vlny se zúčastnilo 5,98 milionu občanů a 264 investičních fondů, ve druhé vlně se zapojilo 6,16 milionu občanů a 353 fondů.
"Jistota desetinásobku"
Právě fondy se staly hybateli a nakonec i vítězi kuponové privatizace. Nejprve se jim díky masivní reklamní kampani (například pověstná "jistota desetinásobku" Harvardských fondů Viktora Koženého) podařilo zlomit počáteční nedůvěru občanů a zajistit jejich masivní účast. Občané také ve velké míře fondům důvěřovali více než vlastnímu úsudku a svěřili jim své investiční kupony - v první vlně přes 71 procent všech investičních bodů, ve druhé 64 procent.
Výsledkem kuponové privatizace tak byl stav, kdy většinu takto privatizovaných firem ovládly fondy. Velký podíl měly především fondy zřízené bankami, které byly v té době ještě většinou státní. Jako investiční fond účastnící se kuponové privatizace vznikly i některé dnes úspěšné firmy, například PPF Petra Kellnera. Řada fondů a tedy i majetku DIK však skončila v rukou různých podnikavců, kteří dokázali využívat nedokonalé legislativní úpravy, často na úkor drobných akcionářů. Některé kauzy vytunelovaných společností zaměstnávají soudy dodnes.
Skutečné majitele kupóny privatizovaných firem přineslo až následné přeskupování akcií v držení fondů a prodej jejich balíků konkrétním zájemcům. Mnoho firem však bylo kupónovou metodou privatizováno pouze z části, velké balíky akcií vláda prodala formou dražeb, veřejných soutěží nebo přímých prodejů. Desítky především velkých společností vláda buď prodala přímo většinou zahraničnímu zájemci (Škoda Auto, Telecom, Transgas), další si ponechala za strategických důvodů (Čepro, ČEZ).
Podvod století?
Kuponová privatizace má dodnes řadu zastánců i odpůrců. Jedni ji velebí jako unikátní projekt, který nemá ve světě obdoby, druzí, jako například bývalý šéf ČSSD a předseda vlády Miloš Zeman, ji nazvali "podvodem století". Hlavní aktéři "kuponovky", občané - "dikové", údajně získali v první vlně akcie v průměrné účetní hodnotě 35 535 korun na osobu a ve druhé 25 160 korun. Mnozí z nich však o akcie přišli v podvodných fondech, někteří si naopak dobrou investicí pomohli až k několikanásobku průměrné hodnoty.
