Netradiční čtení
O "podivínech" aneb proč číst návod na sebevraždu?

Kodex samuraje je pestrobarevným katalogem hodnot, které by bylo záhodno rychle objednat do našeho světa. Není těžké se dovtípit, proč se z Umění války stal na západě hit, zatímco knihy o bušido, souboru pravidel, kterými se řídili samurajové, najdete povětšinou jen v knihovnách podivínů.

Půltřetího tisíciletí starý čínský text k nám totiž promlouvá neurčitým jazykem současných self-help knížek, a každý si ho tak může vyložit po svém. Samurajové se naproti tomu řídili nelítostným kodexem cynicky přezdívaným návod na sebevraždu. Zradil jsi svého pána? Chceš důstojně vyjádřit svůj nesouhlas téměř s čímkoliv? Tančil jsi nebo jsi tance organizoval? Šup! Vraž si wakizaši nad pupek a pořádně s ním zakvedlej.

Samurajskou morálku můžeme studovat prostřednictvím několika textů, z nichž nejznámější je Bušido: duch Japonska. Před více než sto lety tuhle knihu napsal Inazo Nitobé, který to dotáhl až na pětitisícijenovou bankovku. Je ironií, že na nás z peněz kouká tak málo lidí, jejichž myšlenky si stojí za to opakovat - a v Nitobého spisu i dalších pracích o bušidu můžeme najít přinejmenším tři hodnoty, které by bylo záhodno oprášit. 

Tiché podřízení se neodvratitelnému

Evropské státy - nechoďme v následujících úvahách daleko - před sebou tlačí hned několik balvanů: jak zaplatit svůj provoz, aniž by si na něj musely půjčovat? Jak nastavit soužití starousedlíků a imigrantů? A zda si vybrat okamžité pohodlí za cenu mizející krajiny a nerostných surovin, nebo žít skromněji, ale dýchat čerstvý vzduch?

O reformách víme jen dvě věci: někoho budou bolet (nejspíš všechny) a jsou neodvratitelné. Jenže Evropané, od státníků po kopáče, jim čelí neúnavným... odkládáním. Těžko říct, kdy pokorné přijmutí neodvratitelného, jedna ze základních samurajských ctností, přestalo být důležitou hodnotou. A rozhodně se to týká se i těch, kteří by měli hodnoty nastavovat - všimněte si třeba, že tři z osmi minulých premiérů Česka, Václav Klaus, Stanislav Gross a Jiří Paroubek, prošvihli možnost čelit porážce důstojně, sklopit uši a odejít bez řečí o spiknutí. Tváří v tvář neodvratitelnému se škubeme, vztekáme, protestuje, prokrastinujeme a stávkujeme. Zbytečně.

Ctění nedostatku

Smířit bychom se možná měli i s tím, že se několik dalších let až desetiletí můžeme mít hůř než posledních deset roků. Co ale série prasklých ekonomických bublin znamená? Pro většinu lidí o něco těžší práci, o něco prázdnější nákupní vozík, dovolenou na méně exotických místech. Žádná tragédie... Není příliš pravděpodobné, že by životní úroveň dnešní střední třídy klesla na úroveň minulého století - neuškodí ale přestat materiální nedostatek stigmatizovat. Přinejmenším tak předejdeme frustraci.

A přesto my, novináři, tak rádi líčíme černá mračna nad západním světem. Zvykli jsme si obdivovat bohatství a přikládat lidem, kteří mají velký majetek, vlastnosti, jež s ním nesouvisí. Víkendové přílohy novin a jejich tvůrci by svým čtenářům nejspíš prokázali větší službu, když by se přestali vyptávat celebrit, jak se jim žije v nových bytech, a aspoň občas zkoumali, jak uživit rodinu z vlastní zahrady, jak zazáplatovat roztržené kalhoty nebo jak si vypálit vlastní slivovici. Vysvětlujte pak ale šéfredaktorovi, že by se měl skromně a bez mrknutí oka smířit se skladem plným neprodaných výtisků.

Hanbení se a stud

Kdy naposledy jste vlastně někoho slyšeli říct "je to moje chyba, stydím se a omlouvám se"? Samurajové nepotřebovali vnější právní systém, protože pro ně vlastní čest měla tak obrovskou váhu, že hrozba studu působila jako dokonalá regulace. Texty o japonských bojovnících si samozřejmě leccos přikrášlují, přesto vás nad nimi úplně lískne to, jak jsme přijali nestydatost za normu. Na magistrátech se kradou koně, Skanska dostala 76 milionů za most pro zvěř, který nikdy nepostavila, ministr financí se zuřivě hádá s hejtmanem o to, jestli je ve sněmovně opilý, nebo ne.

Že se tyhle věcí dějí, je špatné. Že se za ně nikdo nestydí, to je děsivé. Nebudeme ale patetičtí: Nitobé už před sto lety naznal, že se hodnoty samurajů nenávratně ztrácejí. Přešlo však pár krizí a válek a jeho Bušido, stejně jako další texty o samurajích, je tu s námi pořád... Stále ale především na papíře. Tak trochu jako katalog nedostupného zboží. Wakizaši zatím nechejme v pouzdrech.

Článek, jehož autorem je Michal Kašpárek, vznikl ve spolupráci se serverem Finmag.