Barma jednou nahradí Čínu
25.11.2007 12:00
„Barack Obama je pěkně agresivní chlapík,“ říká Sam Peltzman, emeritní profesor Chicagské univerzity, někdejší ekonomický rádce prezidenta Richarda Nixona. Ví to, s horkým kandidátem na šéfa Bílého domu hrával basketbal.
Ekonomie bývá označována za tísnivou vědu. Vaši kolegové, slavní chicagští profesoři jako Milton Friedman či George Stigler (nositelé ekonomické Nobelovy ceny z let 1976, respektive 1982, pozn. red.) ale prý takhle nepůsobili.
To mohu potvrdit. Zrovna Stigler uměl skvěle vyprávět vtipy. Vůbec nepůsobil mrzutě nebo tísnivě. Ve skutečnosti bylo vtipkování vlastně způsobem jeho výuky. Když přednášel, historky se jen valily. Ale ekonomie není označována za tísnivou, protože by snad sami ekonomové byli takoví, ale spíše kvůli často pesimistickým závěrům, k nimž věda dospívá.
To ano, ale mnozí jsou přesvědčeni právě i o tom, že sami ekonomové jsou přinejlepším suchaři.
Dobře, řeknu jednu fajn historku. Zase se týká Stiglera. Asi víte, že Friedman byl poměrně malého vzrůstu, měl sotva přes půldruhého metru. Stigler, jeho úplně nejlepší přítel na fakultě, naopak měřil skoro dva metry. John Kenneth Galbraith, další věhlasný ekonom, tentokrát z Harvardu, jenž byl považován za odpůrce těch dvou, měl snad ještě více než dva metry. Stigler na jednom setkání vstal a řekl: „Objevil jsem nový ekonomický zákon – všichni skutečně dobří ekonomové jsou vysocí, výjimky tvoří pouze Friedman a Galbraith.“
Galbraith byl přímo v místnosti? Co na to říkal?
Ano, byla to debata mezi těmi třemi. A nikdo se už na žádnou odpověď ani nevzmohl.
Někdy až bojovná řevnivost mezi ekonomy z Harvardu a Chicaga je docela známá. Platí dodnes? Je stále Harvard spíše nalevo a Chicago pravicové, volnotržní?
Historicky tomu tak bylo, Harvard byl obhájcem státních zásahů. V současnosti ale dochází ke sbližování v rámci ekonomické profese. Už to není tak, že tamta univerzita je napravo, tahle nalevo. Zejména mladí ekonomové tak už vůbec neuvažují – znají pouze dobré a špatné cesty, nikoli pravé a levé.
Jak se vy sám odreagujete od té údajné tísnivosti ekonomie?
Hrával jsem basketbal až skoro do šedesáti. Pod koše jsem chodil i s jedním ze současných kandidátů na amerického prezidenta.
S Barackem Obamou?
Přesně tak. Je dost vysoký a, musím říct, pěkně agresivní.
Agresivnější než George Bush?
S Bushem jsem nikdy nehrál. A nebudu, už deset let mám v háji kolena i záda. Ale pasivně sleduji všechny sporty, jsem fanoušek.
Jste nyní i fanoušek Baracka Obamy?
K tomu žádný komentář. Stejně jako k Bushově politice. Mám na to názor, ale jsem ekonom, tudíž si jej nechám pro sebe.
Co tedy soudíte o současné podobě ekonomie? Dává uspokojivé odpovědi na společenské problémy, či nikoli, jak míní hlavně ekonomové mimo hlavní proud?
V posledních desetiletích se hospodářská věda výrazně proměnila. Stala se mnohem více technickou, přitom celistvější disciplínou. Když spolu dnes mluví ekonomové, je to podobné dialogu fyziků. Avšak chybějí, jako i v jiných vědách, ambice sdělovat světu velké ideje a myšlenky, klást si velké otázky. Takový cíl sledoval právě Friedman.
Vidíte mezi současnými ekonomy někoho Friedmanova kalibru?
Ne. Taková osobnost se rodí jednou za několik generací. Jeho mistrovství sdělovat velké myšlenky jak odborníkům, tak studentům a široké veřejnosti dnes u nikoho jiného nenacházím.
Jste vy sám zastáncem technické ekonomie, a první pohled nerozlišitelné od fyziky?
Vidím to smíšeně. Přínosné je, že když dnes cokoli řeknete, musíte to v podstatě rigorózně, s matematickou přesností dokázat. Dalším přínosem je, že tyto postupy jsou stále úspěšněji aplikovány na mezinárodním poli. Výsledkem je, že se vytrácí někdejší jasná dominance amerických ekonomů. Kvalitní empirický výzkum se dnes dělá ve Francii, Španělsku, Británi...
Ale někteří ekonomové míní, že přílišná techničnost oddaluje ekonomii od toho, co by měla zkoumat především, tedy přirozené chování jedinečných lidských bytostí – to rovnicemi stěží popíšete.
Jak jsem řekl, vidím to smíšeně. Negativem současné ekonomie je sklon vyhýbat se oněm velkým otázkám: trh ano, nebo trh ne; fixní, nebo plovoucí směné kursy; zlatý standard. Tyto komplexní otázky nelze snadno popsat technickou analýzou. Když jste mladý ekonom a chcete prorazit, zabýváte se raději něčím mnohem menším, snáze uchopitelným. To je fikanější, jestli mi rozumíte.
Převládá zřejmě názor, že velké problémy jsou vyřešeny, že není třeba již vytahovat filozofické nebo metodologické otázky a je příhodný čas činit krůčky čistě v ekonomii.
S tím nemohu souhlasit. Velké otázky stále existují a nikdo se příliš neobtěžuje hledat velké odpovědi. Proč vlastně zkolaboval komunismus? Proč některé země i celé kontinenty strádají ve stagnaci, zatímco jiné raketově rostou? Jste-li dobrý ekonom, každou otázku máte neustále na stole. Potíž je možná ve vlastní motivaci uvnitř ekonomické profese. Opět, jste-li mladý ekonom, systém je nastaven tak, že je pro vás více motivující zabývat se technickými detaily. Budete-li řešit velké komplexní otázky, máte jen desetiprocentní, spíše pětiprocentní šanci, že se doberete něčeho, co již stojí za řeč. Novicové prostě takto hazardovat nechtějí.
Samuel „Sam“ Peltzman (67)
Přední americký ekonom, klasik teorie regulace. Od roku 1973 působí na Chicagské univerzitě, kde v roce 1965 získal doktorát. Na počátku sedmdesátých let působil v administrativě prezidenta Richarda Nixona. Je editorem vlivného žurnálu Journal of Law & Economics, jedním z předchůdců v této roli byl například Ronald Coase, držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1991. S manželkou navštívili Prahu poprvé, mají dvě děti. Peltzman, jenž tu během návštěvy přednášel v Liberálním institutu a v CERGE, řídí letitější, ale zachovalé BMW. Jezdil i v Porsche 911 – v dobách, kdy s mírou holdoval okružnímu závodění.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním vydání časopisu Týden.
Foto: Lucie Pařízková
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.