Velmi chytrý Valach

Čtyřicetiletý profesor Jan Frait pochází ze Slavičína na Zlínsku, studoval v Ostravě a dnes řídí měnovou politiku České národní banky. Na konci letošního listopadu mu končí první šestileté období ve vedení centrální banky. O jeho dalším osudu rozhodne prezident Václav Klaus.

Váš dosavadní život i kariéra jsou tak vzorné, že to budí až hrůzu. Dvě vysoké školy, v sedmatřiceti profesura, v pětatřiceti členství v bankovní radě ČNB, rozsáhlá publikační činnost. Máte vůbec nějakou neřest nebo škraloup?

Pokud bych měl, tak bych vám to stejně neřekl. Na druhou stranu jako akademik mám řadu akademických neřestí. Nejsem zrovna nejpreciznějším úředníkem. A na rozdíl od řady kolegů nehraji golf ani tenis, mé zájmy jsou intelektuální.

Pijete?

Vůči alkoholu nemám negativní vztah. Pocházím z pivovarnické rodiny, otec byl sládkem. Takže mám docela rád pivo, ale nebráním se ani vínu. Tvrdý alkohol piji výjimečně.

Není třicet sedm let trochu brzy na vysokoškolskou profesuru? Obecně se má za to, že profesor už má mít nějaký věk, aby měl větší životní zkušenosti...

Profesor je dneska podle zákona někdo, kdo učí ve všech formách studia nějakou dobu a má za sebou nějakou akademickou kariéru včetně výzkumu. Myslím si, že z hlediska českého zákona je to označení profesor podobné, jako je tomu v anglosaských zemích. Je otázka, zda by u nás nemělo dojít k tomu, že by profesor měl trochu jinou pozici. Spíš by to mohlo být označení pracovního zařazení na univerzitě a titul by se nemusel táhnout s člověkem celý život, jako je tomu v našem rakousko-uhersko-českém systému.

Před příchodem do vedení centrální banky a Prahy jste působil jako proděkan na Vysoké škole báňské v Ostravě. Pocházíte ale ze Slavičína. Cítíte se spíše jako Ostravan, nebo jako Valach?

I když mě většina lidí přiřazuje někam k Ostravě, kde jsem bydlel od osmnácti let, já sám se počítám spíše k Valašsku. Slavičín leží na úpatí Bílých Karpat, je to valašsko-slovácké pomezí. Na gymnázium jsem ale chodil do Valašských Klobouk, takže mě to táhne spíše na Valašsko. Matka pochází ze Slovácka.

Slavičín má poměrně pohnutou historii. Dvakrát ho vyplenili Turci. Jak město vypadá dnes?

To vyplenění bylo přece jen poměrně dávno, na městě to není vůbec znát. V posledních letech Slavičín docela vzkvétá. Je to určitě velmi příjemné místo k žití, dokonce přežilo v devadesátých letech nájezdy novodobých dobyvatelů, kdy jedna podnikatelská skupina de facto zlikvidovala hlavního místního zaměstnavatele. Šlo o Vlárské strojírny. Podobně to dopadlo s podniky v blízkém Zlíně. I proto není v regionu jednoduché sehnat práci. Valašsko má ale tuhý kořínek.

Jak se cítí takový Valach v budově centrální banky, které se často říká království červených koberců?

Osobně nemám architekturu tohoto stylu moc rád. Jednou jsem stál před Českou národní bankou s významným americkým ekonomem Frederikem Mishkinem, dnes členem rady guvernérů amerického Fedu (americká obdoba ČNB, pozn. red.). Šli jsme odněkud ze Starého Města a on se mě zeptal, co to tady stojí za ošklivou budovu. Je trochu nešťastná. Samozřejmě by dnes asi bylo lepší sedět v nějaké moderní budově, kde jsou otevřené prostory a kde lidé mohou lépe komunikovat.

Proč s tím něco neuděláte?

Ke změnám rozhodně došlo. Když jsem sem přišel před těmi skoro šesti lety, tak ta budova byla mnohem uzavřenější. Myslím zejména lidsky. Tehdejší asistentka se mě v duchu doby snažila zavírat do kanceláře a takzvaně mě chránit před vnějším světem. Dnes je to zcela jiné. Zejména mezi mladšími zaměstnanci a bankovní radou nejsou žádné komunikační překážky. Budovu ale těžko změníte.

Chtěl byste mezi těmi červenými koberci zůstat dalších šest let?

Dělat tuto práci dvě období po sobě, tedy dvanáct let, je docela obtížné. Když jsem nastupoval, měl jsem určité cíle. Těch se podařilo dosáhnout a teď bych musel hledat motivaci pro dalších šest let. Centrální bankovnictví mám ale rád, takže bych ji určitě našel. Na druhou stranu jsem za pobyt v ČNB zaplatil určitou cenu. Působení v bankovní radě je spojeno se ztrátou akademické odbornosti. Je to totiž především manažersko-úřednická činnost.

Takže pokud vás prezident Klaus nejmenuje, tak to pro vás nebude žádný velký problém?

Tak já jsem koneckonců podobně jako prezident profesorem ekonomie a myslím si, že o profesory mladšího věku je zájem.

Chcete jít do soukromého sektoru, nebo se vrátíte na vysokou školu?

Pokud by přišla nějaká zajímavá nabídka z privátní sféry, nebyl bych proti.

Návrat do akademického prostředí by výrazně snížil vaši životní úroveň. Za těch šest let jste si asi zvykl na vyšší standard, než jste měl dříve. Platový vzestup byl několikanásobný.

Já bych byl opatrný při vnímání výkřiků některých akademiků, jak jsou špatně placeni. Navíc práce v akademické oblasti má řadu výhod. Parafrázoval bych výrok jednoho italského akademika, který říkal: U nás je na tomto zaměstnání hezké, že nemusíte dělat žádnou práci. V Česku to tak naštěstí není, tady profesoři přece jenom pracují, ale obecně jejich pracovní tempo bývá volnější než v soukromém sektoru.

Řídíte měnovou politiku, klíčovou a nejprestižnější sekci České národní banky. Měl jste o ni zájem, nebo to na vás zbylo? Jak se vlastně rozdělují kompetence ve vedení centrální banky?

Systém byl nastavený tak, že guvernér a zejména dva viceguvernéři řídí banku jako instituci, zatímco čtyři zbývající členové bankovní rady řídí „odborné“ činnosti. A když se obměňovala bankovní rada, byl jsem díky dlouhodobému zájmu o měnovou politiku přirozenou volbou.

Je Česká národní banka po příchodu nových členů bankovní rady - Miroslava Singera, Roberta Holmana a Pavla Řežábka - lepší?

Neumím říct, jestli je lepší nebo horší. Určitě má jiný charakter než ta předchozí. Pokud bych ji měl nějak označit, tak asi tak, že je v ní košatější názorové spektrum.

Dnes jsme svědky toho, že většina světových centrálních bank zvyšuje úrokové sazby. Kde vidíte hlavní příčiny tohoto vývoje?

Skutečně je patrné, že končí období extrémně nízkých sazeb. Za největšího hybatele stále považuji hospodářskou politiku nejvyspělejších zemí. Samozřejmě znatelně roste vliv zemí, jako jsou Indie nebo Čína.

O vás je známo, že jste v minulosti horoval pro nízké sazby a byl řazen k takzvaným holubicím. Jak vidíte situaci nyní, kdy roste inflace a kvůli rozpočtovým deficitům je ohrožována hospodářská stabilita země?

Myslím, že rozdělení na holubice a jestřáby je časově omezené. O mně je skutečně známo, že jsem byl v posledních letech zastáncem politiky nízkých úrokových sazeb (tedy holubice, pozn. red.). Nikdy jsem to netajil. Důvodem ale nebylo to, že bych bezmezně věřil v blahodárnost nízkých sazeb. Považoval jsem to za nutné kvůli situaci ve světové ekonomice. V současné době se ale situace mění a i ČNB musí nějak reagovat a sazby zvyšovat. Tlak opět přichází zvenčí a my se musíme přizpůsobit.

Řada českých průmyslníků, jejichž výroba je hodně závislá na energiích a surovinách, uvažuje o přesunu výroby dále na východ. Myslíte, že dojde k masovému odlivu výroby, zejména do Asie?

Ani ekonomičtí vědci v tom nejsou zajedno. Nicméně je fakt, že pokud jde o růst cen surovin, tak mu jsou vystaveny i asijské ekonomiky a jenom z tohoto důvodu se přesunem výroby do Asie nic nevyřeší. Hlavní předností Asie jsou proto stále hlavně výrazně nižší mzdové náklady.

Jak se díváte na obrovský protekcionismus ze strany asijských zemí? Vezměme si třeba Koreu. Pokud tam chcete dovážet, tak jste vystaven obrovským clům. Zato Evropa nebo Spojené státy se v podstatě nijak nebrání. Na jedné straně obrovská otevřenost a na druhé straně totální uzavřenost...

Je otázka, zda se korejské ekonomice ta hospodářská politika vyplatí. Já si pamatuji na situaci před patnácti lety, kdy bylo Japonsko vydáváno za absolutní vzor všeho a byla zdůrazňována výhodnost té uzavřenosti. Pak Japonsko prožilo velkou hospodářskou krizi. De facto má za sebou jednu ztracenou dekádu, která ho dotlačila k tomu, aby ekonomiku liberalizovalo. Takže tržní deformace, které vidíme v ekonomikách typu Korea, se mohou dlouhodobě vymstít. Koneckonců korejští ekonomové varují před negativními důsledky opatření zavedených po měnové krizi v roce 1997, zejména pro menší a střední firmy. Je fakt, že Koreu ovládá řekněme pět až deset rodin, kdežto třeba u nás ekonomika není tak centralizovaná. U nás mají velký vliv zahraniční firmy. Tady je kultura zcela odlišná.

Vidíte v Česku nějaké pronikavé ekonomické talenty?

Léta působím v České společnosti ekonomické a podílím se na vyhodnocování soutěže Mladý ekonom roku, takže pravidelně čtu práce mladých ekonomů a vidím řadu velmi kvalitních prací a skutečně řadu talentů. Stále více lidí studuje na prestižních zahraničních univerzitách a pak se vracejí zpátky. Mohl bych jmenovat třeba Libora Duška z CERGE-EI nebo mého bývalého studenta Martina Meleckého, dva „Mladé ekonomy roku“ oceněné Českou společností ekonomickou.

Dostane někdy český ekonom Nobelovu cenu? Třeba Norům se to podařilo...

Osobně se domnívám, že šance jsou vždycky, ale musel by to být někdo, kdo by od začátku studoval spíše na amerických univerzitách a pracoval tam. Nemyslím si, že by u nás, pokud by ten člověk nebyl naprostý génius, mohl vyrůst nositel Nobelovy ceny.

Jste do jisté míry narušitel pražského monopolu, všichni ostatní členové bankovní rady poslední v hlavním městě v době svého jmenování dlouhodobě působili. Byl jste jediný, kdo přišel z regionu. Nevybral vás prezident Václav Havel hlavně z tohoto důvodu?

O tom existují dvě konkurenční hypotézy. Jedna je tato a druhá, která je myslím pravdivá, říká, že prezident Havel se dotazoval některých ekonomů na typy lidí, na jména, o nichž by mohl uvažovat. Moje údajně padlo už v roce 1999. Já se znal s mnoha lidmi z České národní banky včetně Zdeňka Tůmy, takže jsem úplně neznámá osoba v Praze nebyl.

Kdo vám místo v bankovní radě nabídl?

Byl jsem pozván na Pražský hrad v domnění, že se mě prezident chce zeptat na činnost centrální banky v předchozím období a konzultovat se mnou nějaká jména. Až na tom jednání jsem se dověděl, že jde o nabídku. Existuje i spekulace, že se o mně prezidentovi zmínil tehdejší ministr financí Pavel Mertlík. Prý pak nebyl vedením své strany zrovna pochválen.

Přirozeným partnerem centrální banky, zejména jejího vedení, je ministr financí. Ministr Tlustý nechal v médiích otisknout inzerát, kde se tvrdí, že dluh země je 1,3 bilionu korun, a připojil k tomu jméno svého prvního náměstka Eduarda Janoty. Respektovaný spolutvůrce všech dosavadních státních rozpočtů České republiky poté vystoupil s tím, že ministr lže. Nepohlížíte na takový vývoj na ministerstvu s obavami?

Do politiky bych nerad zasahoval. Ani centrální bankéři nemají koneckonců rádi, když se jim politici pletou do jejich věcí. Pravdou ale je, že vývoj veřejných rozpočtů sleduji s velkými obavami. Pokud by se dlouhodobě zhoršovaly, mohlo by to ohrozit stabilitu naší měny. A to by bylo z hlediska historie naší země docela tragické.

Říkal jste, že když jste byl na vysoké škole, tak jste se spíše než studiem zabýval pouštěním hudby v kolejním rozhlase. Byl jste tedy za studentských dob diskžokejem?

Něčím takovým, možná hudebním redaktorem. To byla má hlavní zábava nebo hlavní náplň činnosti během studentských let a mojí obrovskou výhodou je, že jsem nebyl příliš poznamenán tehdejší výukou. Sice jsem musel po devadesátém roce začít znovu studovat, ale aspoň jsem neměl v hlavě ten balast, který se učil.

Posloucháte ještě hudbu? A jakou?

Já poslouchám hudbu v autě, ale poslouchám leccos. Samozřejmě rockovou hudbu, mám rád šedesátá léta: Neil Young, Bob Dylan, Morrison, Jimi Hendrix, ale poslouchám i modernější věci. Mám rád moderní jazz od Milese Davise a některé další modernější muzikanty. Docela poslouchám i moderní vážnou hudbu... To spektrum je velmi široké. Mám doma několik set CD.

CD už je trošku historie.

No, bohužel.

Řekl byste, že vás charakterizuje něco, co děláte, nebo jak se projevujete? Máte nějakou přezdívku?

Přezdívku jsem měl, ale už ji nemám. A co by mě mohlo charakterizovat? Já jsem hrozně rád četl kvalitní literaturu.

Co to znamená „kvalitní literaturu“?

Především klasiku, ale v podstatě od ruské klasiky po moderní americkou prózu, nebo české Němce. Mám přečtené leccos. Bohužel už léta nečtu, protože když máte za práci čtení a za koníček četbu, nezbývá na to čas. Chodil jsem rád na filmy a rád bych ještě někdy chodil do kina, mám rád klasiky, jako je Roman Polanski. Z těch Španělů dneska Almodóvara. Takže kdybych měl čas a příležitost, tak bych chodil na filmy, nicméně naše téměř pětileté dítě od narození nějak moc nespí.

* * *

Jan Frait (40)

Na konci listopadu 2000 ho prezident Havel jmenoval členem bankovní rady České národní banky. Stal se tak jedním ze sedmi nejvyšších představitelů české centrální banky. Je považován za předního odborníka na měnovou politiku. Jeho oblíbeným centrálním bankéřem je Američan Donald Kohn. Absolvoval Ekonomickou fakultu na Vysoké škole báňské-Technické univerzitě Ostrava a několik zahraničních stáží. V roce 1995 získal ocenění Mladý ekonom roku. Na alma mater byl proděkanem pro vědu a výzkum. Je šéfredaktorem časopisu Finance a úvěr, přednáší na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a působí v představenstvu České společnosti ekonomické. S manželkou vychovává dvě dcery, jednu z nich vyženil. Jezdí služebním superbem, nedávno si pořídil starší Renault Laguna. Vlastní byt v Praze a parcelu v Lysé nad Labem.

Foto: Jan Schejbal