Každý obyvatel Finska, Švédska a Norska má právo vědět, kolik peněz si vydělal politik, soudce, sportovec, ale i jeho známý či příbuzný. Daňová přiznání jsou totiž veřejná.
Nedávná slova českého ministra financí Andreje Babiše o tom, že se při zveřejňování svých příjmů a obchodů svlékl do slipů, ale "pindíka ukazovat nebude", tak musí Finům připadat úplně nesmyslná. Pokud totiž někdo žije a pracuje ve Finsku Švédsku nebo Norsku, musí automaticky počítat s tím, že jeho příjmy jsou doslova a do písmene veřejnou záležitostí. A je přitom úplně jedno, zda se jedná o "obyčejného dělníka" nebo předsedu vlády.
Každý Fin, Nor a Švéd právo získat od ministerstva financí v písemné formě data o příjmu a zaplacené dani jakéhokoliv daňového poplatníka v zemi, a to zcela zdarma. Odpověď může dostat dokonce i po telefonu. "Současný systém, zajišťující veřejnosti přístup k informacím o dani z příjmu, byl ve Finsku zaveden zhruba kolem roku 1960. V jiné podobné podobě ale platil už mnohem dříve, minimálně od dvacátých let minulého století," řekl zpravodaji Týdne.cz Jukka Vanhanen, mluvčí odboru správy daní finského ministerstva financí.
Do naha!
A proč jsou Finové tak otevření? Některé sociologické a historické studie docházejí k závěru, že finská otevřenost v oblasti příjmů a daní vychází už z hluboké historie. I když Finové dlouho žili pod švédskou a ruskou nadvládou, řada oblastí byla v zimě doslova odříznutá od světa. Zákony, které vytvářely místní samosprávy, nepředstavovaly z velké části nařízení "shora", ale prostý prostředek pro přežití v drsné přírodě. A platilo ty v oblasti výběru daní.
"Vedení lokálních samospráv mělo právo stanovit výši daně s tím, že někdo, kdo třeba hospodaří na lepších pozemcích bude platit vyšší daň než člověk, který hospodaří v horších podmínkách," řekl Týdnu.cz helsinský novinář Jussi Laitinen. Aby se přitom zabránilo tomu, že starosta někoho neoprávněně zvýhodní, byly informace o daních a jejich výpočtu přístupné všem obyvatelům. Každý mohl přijít na radnici a zeptat se, proč platí vyšší daň než soused.
Systém, který dobrovolně zavedly některá lokální samosprávy, pak v trochu jiné podobě zavedlo i celé Finsko. Daňová přiznání jsou ale veřejně přístupná i ve Švédsku a Norsku. A dosud se nenašla žádná významná politická síla, která by chtěla toto opatření zrušit. A to i přesto, že některým celebritám, podnikatelům nebo politikům není zveřejnění jejich příjmů vůbec příjemné.
Rovnostářská země
Některá média, zejména internetové portály, totiž každý rok zveřejňují příjmy nejbohatších Finů nebo prostě známých osobností. Na rozdíl od běžných obyvatel musejí za data daňových poplatníkům platit, jedná se ale pouze o mírný poplatek, spojený s náklady na zpracování dat. Například specializovaný server Veröperssi pravidelně zveřejňuje databázi všech daňových poplatníků se zdanitelným příjmem nad 10 tisíc eur. Některá bulvární listy jako Aamulehti zase publikují vybrané informace o výši příjmů herců, sportovců, celebrit, politiků a šéfů velkých finských firem.
Zatímco ale "bulvár" vydělává na to, že zveřejňuje příjem známých osobností, běžní Finové aktivně po příjmech svých sousedů nebo známých nijak nepátrají. Možnost sice existuje, málokdo jí ale využívá. "V životě mě nenapadlo, že bych se ptal úřadů, kolik si vydělal můj soused," řekl Týdnu.cz šedesátiletý Pasi Kiiliäinen, který bydlí u městečka Tuusula, zhruba čtyřicet minut cesty z Helsinek.
Finové ale přesto s takzvanou daňovou otevřeností obecně souhlasí, považují ji za součást své celkové otevřené kultury. A tradici dodržují, i když se u cizinců často setkávají jen s nechápavým kroucením hlavou. "Finsko je velmi rovnostářská země, platíme vysoké daně, což ale zároveň vyžaduje maximální důvěru a otevřenost," řekla už před šesti lety deníku US Today Veera Heinonen, mluvčí finské ambasády v Londýně.
Odpor proti takové otevřenosti je naprosto minimální. Prakticky nikdo, včetně nejlépe placených manažerů, si nestěžuje, že by mu zveřejnění daňových přiznání přineslo výraznou újmu nebo se stal terčem vydírání. Pokud by se tak evidentně stalo, může takový poplatník požádat soud, aby jeho příjem nebyl zveřejňován, případně publikován. Takové případy se ale prakticky nevyskytují nebo se dají spočítat na prstech jedné ruky. A to nejen ve Finsku. Veřejné slyšení, který zhruba před dvanácti lety vyhlásil norský parlament s cílem podnítit diskusi o pokračování nebo naopak zastavení zavedené praxe, skončilo fiaskem. Nikdo nepřišel.
Nepřenositelný model
Problém je v tom, že skandinávský model veřejných daňových přiznání je jen těžko přenositelný do jiných zemích. I v USA, kde jsou tresty za daňové úniky srovnatelné s trestem za nejzávažnější kriminální delikty, není daňové přiznání veřejně přístupnou listinou. "Kdyby se tak stalo, vyvolalo by to ohromné pobouření," řekl listu US Today Marc Rotenberg, ředitel Electronic Privacy Information Centra, zabývajícím se ochranou soukromí.
Ani nový americký prezident Donadl Trump se tak zatím neodhodlal k tomu, aby na žádost některých médiích zveřejnil svá daňová přiznání a vyhnul se tak podezření, že díky daňovým úlevám nemusel dlouho platit daň z příjmu. Také v Česku zatím žádná politická strana "zveřejnění příjmů" po skandinávském vzoru neprosazuje. ."Kdysi jsme se v komentáři o přípravě zákona o střetu zájmů jen namátkou zmínili o tom, že ve Skandinávii jsou veřejná daňová přiznání. A už jen kvůli téhle zmínce nás tehdy řada lidí napadla, že jsme radikálové a chceme znovu zavést komunistické fízlování," řekl Týdnu ředitel Transparency International ČR David Ondráčka.
