Asií a Austrálií za padesát korun na den

Cestovali za padesát korun na den, spali na ulici, jedli vyhozené potraviny z kontejnerů za supermarkety. Tímhle stylem projeli po zemi Asii a Austrálii. Trvalo jim to skoro rok.

Společná cesta Kamila Karáska a Ondřeje Kašpara začala 7. července 2006 v Praze a skončila 1. června 2007 v Perthu. Původní plán byl dojet do Indie po zemi, jenže cesta se jim trochu protáhla - z Indie pokračovali dál na východ do zemí jihovýchodní Asie a do Austrálie. Ondřej se po roce a čtvrt cestování nonstop vrátil domů. Kamil do ledna pracoval v Austrálii za byt a stravu a učil se čínsky, teď sám cestuje v Malajsii. 

Dva kluci těsně nad dvacet jeli celou dobu téměř bez koruny v kapse - jejich společný rozpočet činil padesát korun na osobu a den. Stopovali, spali na ulici, místo v restauracích jedli v pouličních stáncích. Na konci cesty v Austrálii na tom byli finančně tak mizerně, že z kontejnerů za supermarkety vybírali potraviny, aby měli co jíst. Pro někoho šílenost, pro ně jediný skutečně autentický způsob, jak cestovat a nebýt turista.

Vaše cesta začala na inzerát. Co v něm bylo?
Kamil: Nějaká Veronika sháněla společnost na pozemní cestu do Indie. Byl jsem vlastně rozhodnutý už předem a takhle bych aspoň nejel sám.
Ondřej: Já jsem ještě chvíli váhal, protože jsem byl ve druháku na ekonomce.

Kdy padlo finální ano?
Ondřej: Když jsem zaplatil osm tisíc za očkování. Pak už nebylo cesty zpátky. Přerušil jsem školu a živnosťáky, Kamil dal výpověď a za měsíc jsme jeli.

Kolik vám bylo?
Ondřej: Kamilovi dvacet tři, mně dvacet jedna a Veronice ještě o rok míň.

Vyrazili jste 7. 7. To zní jako numerologická pojistka.
Ondřej: To byla spíš náhoda. Jestli si dobře vzpomínám, sedmého byla sobota a nás tak mohl jeden známý vzít do Břeclavi. Tam jsme dva dny pili pivo na koupališti, koukali na holky a čekali na Veroniku. Když přijela, rozdělili jsme se na dvě jednotky kvůli stopování. S Kamilem a Veronikou, kteří jeli spolu, jsem se setkal až v Istanbulu na začátku mostu, kterým se vjíždí do Asie. Seděl jsem tam s policajty od čtyř odpoledne do sedmi do rána, pil čaj, odpovídal na otázky, jejich šéf se furt zajímal, jestli mám obřízku a kdy přijede ta Veronika...

Krásné přivítání. Jak jste se vlastně přichystali na kulturní rozdíly, respektive vůbec na cestu?
Ondřej: Nijak zvlášť. Dopředu jsme si pořídili víza do Indie, Íránu a Pákistánu, což bylo mimochodem vtipné, poněvadž nás stála tisíc korun a vypršela, než jsme přejeli pákistánské hranice. Načež jsme na jejich ambasádě v Teheránu zjistili, že víza Čechům dávají na místě a zadarmo. Jinak jsme s sebou měli vytištěné informace o českých ambasádách v zemích, kterými pojedeme. Když to nestačilo, tak jsme se ptali, a lidi kupodivu věděli.

Měli jste aspoň mapu?
Ondřej: Naskenoval jsem si tři á čtyřky od Česka po Turecko. A měli jsme mapu Hedvábné stezky od Turecka do Indie. V měřítku asi jedna ku třem milionům.

Veronika se od vás odpojila v Indii. Měli jste jasno, kam dál?
Ondřej: Měli jsme jasno, že domů ještě nechceme. A kam můžeš z Indie dál než na východ.

Pojďme shrnout vaši trasu.
Ondřej: Z Česka do Indie po zemi, letadlem do Bangkoku, protože přes Myanmar tě přes pozemní hranice nepustí. V Bangkoku jsme si koupili kola a na kole jeli Thajsko, Kambodžu a Malajsii do Singapuru. Austrálií jsme zase stopovali. 

Vaše cestování je spíš než výprava za slavnými památkami nebo přírodou pobyt v místě mezi místními. Dojeli jste třeba před brány kambodžského turistického magnetu číslo jedna Angkor Watu (podotýkám, že z Bangkoku na kole), ale protože se vám nechtělo platit dvacet dolarů na den za vstup, otočili jste se na patě a zase odjeli. Viděli jste, co jste chtěli?
Ondřej: My jsme ani nevěděli, co jsme chtěli vidět. Protože pak toho lituješ, když víš, co jsi minula. My neviděli ani Tádž Mahal.

Nelituješ?
Ondřej: Vůbec mi to srdce nerve. Mně vadí to šílené vstupné, mně vadí, že z toho třískají prachy. Za Tádž Mahal chtějí třicet dolarů, v Indii!

Musejí mít z čeho ty památky opravit. 
Ondřej: Jenže ty máš rozpočet kilo na den a teď máš dát výdaje na deset dní za jednu památku? My kvůli památkám nejeli.

Váš rozpočet byl skutečně tak minimální, že v podstatě skoro neexistoval.
Ondřej: Brali jsme to velmi ekonomicky.

Vím, že i jídlo za pár dolarů v typických backpackerských hospodách pro vás bylo pořád moc drahé.
Ondřej: Ne, to se nás netýkalo. Jedli jsme na ulici, spali na nádraží, venku u moře nebo nás někdo pozval domů... Pokoj v guesthousu jsme si zaplatili, jenom když jsme si chtěli udělat Vánoce. Tedy kromě Indie, když jsme byli ještě s Veronikou a ve velkých městech. Jenomže indický guesthouse je přece jen trochu jiný level.

Měli jste finanční zálohu?
Ondřej: Já jsem si nebral žádný úvěr, měl jsem kontokorent a jako zálohu kreditku, ale nehodlal jsem ji použít. To by musela nastat tak tuhá situace, že mě ani nenapadá jaká.

Cestovali jste nalehko, i co se týče bagáže. Každý jste měl jedno bavlněné triko.
Ondřej: Pozor, když jsme vyráželi, táhli jsme dokonce nějaké košile, boty do hor, troje ponožky... Deset kilo jsme posílali domů hned z Dillí. Co nepoužiješ během prvního měsíce cesty, nepoužiješ nikdy. Zvlášť když jsme si pak v Bangkoku koupili kola, bylo jedno triko akorát. Zkus ujet sto kiláků a vlíct na zádech náklad!

Jak jste na tom byli zdravotně?
Ondřej: Kupodivu jedním z největších problémů byl štípanec od komára, který se mi ne a ne zahojit, protože v tropech všechno hned kvůli vlhkosti mokvá. K doktorovi jsme šli jednou darovat krev v Indii, ještě jednou v Austrálii a pak Kamil s podebraným palcem v Singapuru. A pak jsme strávili skoro týden na nádraží v Margau v Indii, protože jsme měli takový průjem, že jsme ani nikam jít nemohli. Taky jsme nevěděli kam jít. A pršelo.
Kamil: Najít dostupné veřejné záchodky v potěšujícím stavu je jak objevit oázu na poušti.

Máte konkrétní podezření na nějakou exotickou pochoutku?
Ondřej: Jeli jsme vlakem a v nějaké mezistanici na cestě jsme vyskočili a natočili si vodu...

Z indického kohoutku...
Ondřej: Když má být pitná, tak je pitná, ne? I když tahle byla zrovna taková zelená.

Šlo vám někdy o život?
Ondřej: Jednou ve vlaku v Indii s námi jel nějaký chlap, který se choval vážně divně, furt chodil těsně kolem nás na záchod a v jednom kuse se nás ptal, kolik je hodin, bral si Kamilovy hodinky, a když vystupoval, serval mu je. Nicméně Kamil zareagoval pohotově a chytil ho, načež on vytáhl nějaké jehly, že nás popíchá. Pak jsme ho vyhodili z vlaku.

Pomohl vám někdo?
Kamil: Ostatní na to úplně --- a smáli se. Člověk nikdy neví, na koho je těch deset hodin v pozoru namáčklý u stěny. Naše jediná takzvaná pomoc měla podobu pákistánského policisty, který byl každé tři hodiny vystřídán za čerstvého. Prý proto, aby nás svou puškou a nespočtem cigaret plných hašiše ochránil.

Opravili jste si na cestě nějaké předsudky?
Ondřej: Vytvořili jsme si postoj. Tohle se týká hlavně Indie a Pákistánu - jakýkoli pokrok tam ztroskotá na lidech. Oni jsou zvyklí dělat věci jedním způsobem a cokoli nového odmítají. Další věc je, že jim nevadí špína. Třeba v Pákistánu stahují kozy na ulici, nevidíš přes smog... Že si zničí přírodu nebo že voda nebude pitná, to je nenapadne.

V čem ještě se liší východní mentalita?
Ondřej: Ještě v Indii jsme třeba strávili dva týdny ve vyplaveném domě po tsunami v odlehlé vesnici. Ačkoli nás místní znali, tak nám několikrát přehrabali věci, protože byli strašně zvědaví, co máme s sebou. Nerespektují žádné soukromí. Třeba ti do pokoje vleze deset lidí a budou koukat, jak spíš.

Chtěli jste to někdy zabalit?
Ondřej: Občas nám to lezlo krkem, ale vrátit jsme se nechtěli.
Kamil: No, třetí měsíc trávený v Indii už byl neúnosný. Pořád jsme nemohli najít místo, kde bychom se mohli na pár týdnů usadit. Všude samí hallomyfriendi (naháněči hotelů, řidiči taxi a tak dále), do toho přišly dlouhodobější střevní problémy z žití na ulici. Dvakrát jsme si rezervovali letenky. Teď musím říct, že to od nás bylo zbabělé.

Jak vás vaše cesta ovlivnila?
Ondřej: Změnil se mi systém hodnot. Už bych nad spoustou věcí neohrnoval nos, protože prostě dokážu přespat na té ulici. V Česku si zvykám na původní způsob života, ale staré koleje zůstanou nevyužité. Třeba jsem neviděl moc kamarádů, protože je nějak vidět nepotřebuju. Spousta lidí jen mlátí hubou a nikdy nic neudělá, stejně jako jsem to dělal já. Teď místo naslibovaných deseti věcí slíbím jednu a udělám ji pořádně. Jak doufám.

Doporučili byste lidem stejnou cestu?
Ondřej: Ať jedou, když se jim chce, to je na nich. Rozdíl je v tom, že když jedeš na západ, bude to víceméně všude stejné, ve Francii jako v Anglii.

A na východě?
Ondřej: Na východě uvidíš lidi, kteří žijí život pro něco jiného než pro peníze. Mají málo nebo nic, ale jsou spokojení a ještě se rozdělí. Tady si sedneš na zadek doprostřed silnice, dostaneš podporu, máš pojištění a lidi si stejně stěžujou, že u doktora platí... Hlad na ně! 

Ondřej Kašpar a Kamil Karásek projeli celkem čtrnáct států: Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán, Indii, Thajsko, Kambodžu, Malajsii, Singapur, Austrálii.

K turecko-íránským hranicím stopovali, Írán a Pákistán překonali autobusem, Indii projeli křížem krážem vlaky, Myanmar přeletěli a v Bangkoku si koupili kola. Na kolech pokračovali se zajížďkou přes Kambodžu do Malajsie a Singapuru. Najezdili asi sedm tisíc kilometrů. Nejvýše se ocitli na druhém nejvyšším průsmyku světa Tanglang La (5328 metrů, Indie), nejjižněji v Melbourne. Rovník přeletěli v letadle, na zemi mu byli nejblíž v Singapuru (leží 137 kilometrů od rovníku). Nejdéle na jednom místě vydrželi v Thajsku. Vánoční pobyt na ostrově blízko Krabi protáhli asi na dvacet dnů. Jinak se přesouvali po dvou třech dnech. Náklady drželi pod 100 korun za den na dvojici.
Více si přečtěte na webu kralyk.com/travel.

Foto: archiv Kamila Karáska a Ondřeje Kašpara