Po stopách americké války ve Vietnamu

Nejen exotickou Indočínu, ale i pozůstatky dlouhé války s Američany můžete objevit ve Vietnamu. Prolézat lze úzkými podzemními tunely, bát se můžete u trestných klecí či opravdových gilotin... 

Abychom si udělali představu o velikosti této „dlouhé nudle", Vietnam měří téměř 1 700 kilometrů - přibližně jako od Stockholmu k Římu. Po skončené válce s Francouzi byla v roce 1954 země rozdělena na základě Ženevských dohod na sedmnácté rovnoběžce na socialistický sever a kapitalistický jih. To vedlo později k válečné konfrontaci, které se zúčastnili i vojáci americké armády a na kterou doplatilo především civilní obyvatelstvo.

Válčit v džungli muselo být především pro Američany příšerné. Vlhko, dusno a horko, spousta tropické havěti a hmyzu. Prostředí, ve kterém se partyzáni pohybovali tiše a útočili zákeřně, silně působilo na nervy amerických vojáků. Vietcong využíval džungle k různým nástrahám a pastím, do kterých chytal protivníky jako zvířata. Smrt číhala na každém kroku.

Nedobytné tunely: horko, tma a strach

Pověstné byly především podzemní tunely, kde se partyzáni schovávali a ze zálohy přepadávali protivníka. Dnes jsou turistickou atrakcí, kterou stojí za to zhlédnout. Proslulé jsou Cu Chi poblíž Saigonu. Už jen vlézt dovnitř chce kus odvahy. Kolem sebe máte tmu, nad sebou metry hlíny a někde se musíte jen plazit. Kdo trpí klaustrofobií, riskuje kolaps. Američany tyhle tunely přímo děsily. Jsou dlouhé stovky kilometrů, mají tři patra a jsou prakticky nezničitelné. V úzké chodbě plné nástrah stačil jeden partyzán s kulometem a ubránil se celé rotě protivníka. Prakticky nešly obsadit. Američtí vojáci je ani nikdy neobjevili.

Měsíce v podzemí

V podzemních prostorách bylo vše: jídelny, kuchyně, ložnice, sklady, nemocnice, dokonce i porodnice. Někteří příslušníci Vietcongu neopustili podzemí i několik měsíců. Vstup do podzemí byl šikovně zamaskován a člověk průměrného vzrůstu měl problémy prolézt. Pokud byl navíc plně vyzbrojen, bylo to ještě těžší. Tunely jsou malým technickým zázrakem, vybudovaným bez pomoci jakékoliv moderní techniky. Budete-li mít možnost tyto podzemní katakomby navštívit, neváhejte! Je to zážitek na celý život.

O krutosti války ve Vietnamu se můžete na vlastní oči přesvědčit například v Muzeu válečných zločinů, které se nachází v Ho Či Minově městě. Na nádvoří vidíte vystavená děla, helikoptéry, tanky nebo bomby, které dopadaly na vietnamská území. Ještě dnes se odhaduje, že se v zemi nachází více než 150 tisíc nevybuchlé munice. V objektu věznice Con Dao vidíte pravé gilotiny nebo trestné klece, které při rozměrech 3 x 3 x 1,5 metrů bývaly příbytkem často pro 14 uvězněných.

Vietnam dnešních dnů

Dnes je Vietnam jiný. Hanoj i bývalý Saigon (dnes Ho Či Minovo město) jsou moderní města, mladí Vietnamci už válku nezažili a moc o ní nechtějí slyšet. V ulicích se prohánějí na motorkách, moderně se oblékají, poslouchají světové hudební hity, baví se jako jinde na světě.

Navštívíte-li tuto zemi, nelze neokusit pochoutky místní kuchyně, která je vskutku vynikající. To, co můžete ochutnat u nás doma, má k té pravé, vietnamské hrozně daleko. Ve Vietnamu určitě nebudete trpět hlady - stačí si jen vybrat z nepřeberného množství chutí a vůní. Říká se například, že na vietnamské ulici koupíte nejlepší nudlovou polévku na světě.

Základní surovinou je samozřejmě rýže, rýže a zase rýže, která se konzumuje několikrát za den. Kromě toho se z rýžové mouky dělají nudle zvané „pho", rýžový papír (používaný k výrobě různých plněných rolek a suši). U masa se vietnamští kuchaři řídí heslem, že vše, co se hýbe, se dá jíst. Pokud byste chtěli vyzkoušet vietnamské restaurace, rozmyslete si nejdříve, na co vlastně máte chuť. Restaurace jsou totiž hodně úzce specializované - někde se podávají jen nudle, někde jen palačinky, jinde zas jen rýže.

Motocyklové šílenství na ulicích

Absolutním zážitkem je přejít ve městě ulici nebo ještě lépe rušnou křižovatku. Chce to velkou dávku odvahy. Představte si, že se na vás řítí desítky skútrů, mopedistů, cyklistů, motorek a automobilů a nikdo nechce uhnout, ani zastavit. To se nevidí snad nikde na světě a vy musíte pokračovat, nezastavovat se a jen se modlit. Zkuste si přejít v Hanoji velkou křižovatku třeba pětkrát a máte zábavu na celé dopoledne.

Nezapomeňte, že jste všude na první pohled cizincem a nikdy nesplynete s davem. Vietnamština se píše latinkou, ale výslovnost je značně obtížná. Také socialismus a Ho Či Minův kult vás bude provázet na každém kroku. Pomníky a billboardy jsou jen a jen politického zaměření, v ulicích září svítilny ve tvaru srpů a kladiv. Vláda jedné strany je cítit na každém kroku, ale je nutno poznamenat, že i Vietnam se rychle mění. Co platí dnes, může být už zítra jinak.

Foto: Profimedia