Do českého Werchlabu čili do Labepolis

Do Krkonoš nemusíte jezdit jen na lyže. Na cestě za sněhem si můžete odpočinout například ve městě, kterým beztak řada návštěvníků hor projíždí. Vždyť leží na křižovatce silnice č. 14, která horské pásmo Krkonoš po celé jeho délce kopíruje, a silnice č. 295, která vás zavede přímo do srdce našeho největšího pohoří - do Špindlerova Mlýna.

Vrchlabí - původně, zřejmě již od konce 13. století, staročesky Werchlab, později i německy Hohenelbe - leží na horním toku Labe. Ostatně i středověcí latinou píšící vzdělanci tuto polohu připomínali, neboť latinsky se Vrchlabí jmenovalo Albipolis, tedy „Labepolis".

Plynul čas i Labe

Co si nenechat ujít ve Vrchlabí 1. Vrchlabský zámek a zámecký park 2. Barokní klášter obutých augustiniánů (Krkonošské muzeum; celoročně, úterý-neděle 8.00-17.00) 3. Roubené domy na náměstí.

Původní ves byla povýšena roku 1533 na městečko a v roce 1850 na město. Zpočátku na vodní tvrzi v blízkosti dnešního zámku sídlili pánové z Vrchlabí, později další rody. Roku 1533 koupil Vrchlabí za 3 750 kop českých grošů významný důlní odborník a korutanský důlní rada Kryštof Gendorf z Gendorfu, jenž se zasloužil o povýšení Vrchlabí na městečko, postavil zdejší zámek a kamenný kostel a zřídil školu a chudobinec.

Městečko, které v době třicetileté války proslulo výrobou sečných i palných zbraní, také vlastnil Albrecht z Valdštejna a po něm hraběcí rod Morzinů. Jimi skončila náboženská svoboda, ale postupně se kromě tradičního železářství bohatě rozvinulo i plátenictví, z něhož městečko prosperovalo.

V 19. a 20. století sdílelo Vrchlabí osud většiny sudetských měst. Nový rozvoj v poslední čtvrtině 20. století i dnes přinesla hlavně turistika. Město se mimo jiné stalo také sídlem ředitelství Krkonošského národního parku.

Důlní rada a „kosí zámek"

Nejvyšší horní hejtman Království českého Kryštof Gendorf z Gendorfu byl osobností bezesporu renesanční. Byl samozřejmě i vojevůdcem (a to velmi schopným), ale také diplomatem, obchodníkem a právníkem. Ke koupi Vrchlabí (1533) jej zlákala zejména zdejší železárna, jejíž potenciál dobře odhadl (kutací právo mu zde ale udělil král Ludvík Jagellonský již třináct let před tím).

Císařská návštěva Pohraniční městečko nabylo v 18. století v době vlády císařovny Marie Terezie a Josefa II. na vojenském významu, neboť vrcholil spor s Pruskem o nedaleké Slezsko. Nic dobrého mu to nepřineslo: pouze častější rekvizice a povinnost ubytovat po domech měšťanů vojáky. Císař Josef II. městečko i několikrát navštívil.

Za jeho panství se stala vrchlabská železárna nejproduktivnější hutí v Čechách. Kromě dalších výrobků se zdejší železářská výroba specializovala hlavně na výrobu kos v tehdy mimořádném množství patnáct tisíc kusů ročně. Gendorfovi se tehdy dobrou organizací práce i obchodními zkušenostmi podařilo ovládnout celý středoevropský trh a kosy dodával nejen do českých zemí, ale také do Slezska a Německa - třeba až do Frankfurtu nad Mohanem.


Příjmy z tohoto obchodu s kosami umožnily Gendorfovi vybudovat ve Vrchlabí skutečně reprezentativní sídlo - jeden z prvních renesančních zámků u nás. Zámek byl postaven ve stylu italského kastelu, tedy jakési renesanční pravoúhlé pevnůstky s rohovými vystupujícími věžemi, které umožňovali boční ostřelování případného útočníka. na místo tradičního středového dvora však byla postavena velká vstupní síň s valenou klenbou s lunetami. Součástí opevnění byl i dvanáct metrů široký vodní příkop. Po pestrém a bohatém životě zemřel zde na svém zámku 5. srpna 1563.

V roce 1820 byl zámek zbaven příkopu a valů a uvnitř byl přestavěn. Na místě původních tří pater vznikla patra dvě. Nový vstupní portál s balkonem, stejně jako celá přestavba byla dílem prvního architekta Národního divadla Josefa Schulze.

Vrchlabský zámek, obklopený krajinářským parkem, je dodnes dominantou města. Dnes je sídlem městského úřadu, ale jeho vstupní hala je veřejnosti přístupná. kromě pěkných intarzovaných dveří jsou zde k vidění například i obrazy posledních krkonošských medvědů, ulovených v letech 1665, 1693, 1701 a 1726.

Foto: Vladislav Dudák (též archiv), Profimedia, muzeum.krnap.php