Jednadvacet let žijeme ve svobodné zemi. Nebo ne? Zklamala doba postkomunistická?
Hodně tuzemců nadává. Lidé, kteří byli u toho, když se zhroutil bolševik, zhusta žehrají, jak špatně, zoufale to dopadlo. Česká televize vysílala kupříkladu pořad Evoluce 4 z revoluce, díl o Janu Rumlovi. Tento bývalý disident končí natáčení v naprosté deziluzi: „Já mám pocit, že jsem to všecko nějak... prohrál," říká. A: „To, co se děje tady v tý společnosti, je tak otřesný po těch dvaceti letech..." (Sedí v zrenovované chalupě, z níž pak vyjede ke svému lesíku na novém traktůrku.)
Jiná natáčená hlava, Michael Kocáb, jde ve zklamání z toho, jak byl nepochopen, ještě dál: „Já se těším na to, až umřu," hlásí konsternovaným rodičům a divákovi.
Žijeme fakt tak strašně? Přijde na to, s čím dnešní situaci srovnáváme. Pokud jsme žili jako dospělí za bolševika a toužili po svobodě, pak nemůžeme nebýt šťastni: žijeme ve svobodné zemi. Můžeme říkat a psát, co cítíme, čemu věříme. Za to se už u nás nezavírá. Můžeme se snažit věci okolo sebe změnit. Stavějí nám nedaleko domu tunel, chtějí na nás chrlit auta a smrad? Můžeme legálně, veřejně proti té zlé změně bojovat. Asi nevyhrajeme, ale to neznamená, že nežijeme ve svobodě. Znamená to jen to, že jiní jsou silnější, schopnější, drzejší, mazanější.
Včera dali pražští politici z ODS a ČSSD občanům dárek k 17. listopadu - velkou koalici. Vysmáli se těm voličům z hlavního města, kteří volili změnu. Ale i to je demokracie. Nestalo se nic nedemokratického. Demokracie není, že jde všecko podle mého, ale že se do toho mohu míchat, že mi StB nebo někdo takový nebrání.
Mluví a píše se o korupci, lobbingu, klientelismu. Je to tak, žijeme v těchhle mantinelech. Ale svoboda není ráj, šanci mají všichni, kladní i záporní hrdinové. Být znechucený, znamená být vyhořelý nebo slabý.
Stačí si porovnat možnosti studenta v roce 1988 a studenta v roce 2010. Nebe a dudy. Za bolševika nesměl říct, co si myslí, musel si pořád dávat pozor na pusu, lhát. Pokud chtěl vyjet za hranice, musel se spářit s režimem. Dnes může ven každý student, jen si vybírá kam. Své názory a postoje skrývat nemusí. Nikdo ho nenutí žít ve lži. To je zásadní rozdíl. Samo sebou jde o to, nakolik o svobodu stojíme. Když ji máme, zdá se nám nepodstatná, samozřejmá, skoro zbytečná. Když ji nemáme, pak život stojí opravdu za prd. Ale my ji dnes máme - levně a hojně.
