Nejsilnější česká vojenská jednotka v Afghánistánu chrání Provinční rekonstrukční tým v provincii Lógar. Jak vypadá mise vojáků, popsal podpraporčík Daniel Hlaváč.
Borďák, jehož siluetu vidím přes přístroj nočního vidění zeleně, zvedá ruku s nataženým ukazovákem. „Minuta do přistání!", volá velitel. „Minuta do přistání", proletí celým vrtulníkem, jak všichni opakují tento signál. V hluku rotorů to ani jinak nejde, snadno by ho někteří mohli přeslechnout.
Cítíme otřes vrtulníku, jak dosedl na zem, a vzápětí vybíháme ven. Před sebou slyším cvakání závěrů zbraní. Vybíhám také, i já nabíjím samopal a zaujímám místo v „kruhovce".
Všichni jsme venku, každý sledujeme svůj sektor a doléhá k nám stále slábnoucí zvuk odlétajících vrtulníků. Na okamžik vystřídá hluk naprostý klid a ticho. Chvíli pozorujeme okolí a začínáme se přesouvat do asi pět set metrů vzdálené základny, kterou zde vystavěli Angličané v 19. století. Jsou to jen zdi ve čtvercovém půdorysu s pozůstatky věží.
Čekáme, až vyjde slunce, aby mohla dvě družstva zajistit jednání vojenských specialistů ve vesnicích, které se nacházejí v údolí jen několik stovek metrů pod naším postavením a kam české PRT (provinční rekonstrukční tým - pozn. red.) zavítá poprvé. Má se zjistit, v jakých životních podmínkách vesničané žijí, jaký je stav školství, zdravotnictví, infrastruktury a bezpečnostní situace a vytipovat možné rekonstrukční projekty v oblasti.
Jednání proběhla úspěšně, asi po třech hodinách všichni opouštíme anglickou základnu a vyrážíme na zhruba desetikilometrový přesun na předsunutou stanici Afghánské národní policie, odkud budeme staženi „domů" na Shank. To už nad námi krouží letecká podpora dvou „A desítek".
Účelem přesunu je dokumentace cesty a zjištění jejího aktuálního stavu. Překonáváme strmé horské svahy, říční tok i další nástrahy místní krajiny. Překážky ale nepřipravuje pouze příroda, nýbrž i člověk. Na mysli mám několik vesnic, přes které procházíme, ale nikdo nás v nich nevítá, nepotkáváme zvědavé děti, žádný náznak života jako obvykle.
Sleduji domy, zejména okna, někdy prosklená, jindy jenom díry ve zdi, a čekám, jestli postřehnu nějaký pohyb. Ale nikde nic. Jako by všichni někam odjeli, nebo se zrovna včera odstěhovali. Na konci našeho pochodu se pak od místních policistů dozvídáme, že se jedná o vesnice, které byly opuštěny po příchodu sovětských vojáků, a místní se do nich už nikdy nevrátili kvůli rozsáhlému zaminování této oblasti. O minových polích ale víme a máme je zaznačená v mapách. Pozorně sleduji i GPS, kde jsou z důvodu možné eroze a pohybu půdy zapsaná na větší ploše. GPS ukazuje, že se nacházíme asi 200 metrů od minového pole. Zepředu přichází informace: „Vcházíme do minového pole, držte se na vyšlapané pěšině a pozorně se dívejte kolem sebe a pod nohy!" Jednotka je roztažená v rozestupech na téměř třech stech metrech a pokyny během pár vteřin proletí až na konec jednotky. Všímáme si značek, kterými si místní obyvatelstvo značí minové nebezpečí. Jsou to červeně nabarvené kameny, případně mohylky z kamení. Pro Afghánistán nic neobvyklého. Patří mezi nejvíce zaminovaná území na světě.
Bez úhony procházíme tímto úsekem cesty, do konce přesunu zbývá asi pět kilometrů. Počasí nám celkem přeje. Je pod mrakem a nepeče jako minule. Za necelých 5 hodin jsme u cíle na předsunuté základně Afghánské národní policie a čekáme na přílet vrtulníků, které nás stáhnou na Shank. Odnášíme si zajímavou zkušenost a informace, které našemu rekonstrukčnímu týmu v budoucnu pomohou při obnově této oblasti.
Foto: Armáda ČR
