Bránil se a dostal deset let. Je to vrah, řekl soud

Šedesátiletý invalidní důchodce vrazil nůž do recidivisty, který mu v noci vnikl do domu a jemu, jeho družce a synovi hrozil zabitím. Útočník vykrvácel a obránce dostal u soudu deset let natvrdo. Teď čeká na poslední šanci, jak verdikt zvrátit.

Jaroslav Žižka se v noci z 10. na 11. června 2006 v Zákolanech na Kladensku bránil ve svém domě s nožem v ruce před Jurajem Horváthem. Třiapadesátiletý Horváth nebyl žádný beránek, za násilnosti, výtržnictví nebo ublížení na zdraví byl odsouzen hned šestkrát. Policisté, které Žižkova družka přivolala, pak už jen napočítali v těle mrtvého útočníka osm ran. Jedna smrtelná protnula krční tepnu a útočník vykrvácel. Teď čeká Žižka ve věznici v Pardubicích na ústavní stížnost, jednu z posledních šancí, jak se dostat na svobodu.

"I kdyby pan Žižka skutečně zasadil všech osm ran, což žalobce jasně nedokázal, musí na něj být pohlíženo jako na člověka, který chránil tři životy, takže jednal v nutné obraně. Vždyť se bránil uvnitř svého domu," zdůrazňuje advokátka Hana Marvanová, která sestavovala Žižkovo dovolání k Nejvyššímu soudu i ústavní stížnost.

Čí ruka vedla nůž

Bodnul jsem jen jednou, do břicha, vzpomíná Žižka u stolu v zakouřené kanceláři pardubické věznice na tragickou půlnoc. Za mřížemi si v létě odkroutí už druhý rok. "Moje družka jediná ví, kdo zasadil ty další rány," říká s hořkým úsměvem.

Kdy je a není sebeobrana nutná?

* 1995: Sochař Pavel Opočenský se dva roky po revoluci zastal mladíka, kterého mlátila parta skinheadů. Ve strkanici pak nožem probodl prsa jednomu z nich. Sedmnáctiletý mladík zemřel, Vrchní soud Opočenského osvobodil. * 2002: Patnáct let Oldřichu Doskočilovi vykrádali chatu, než mu došla trpělivost a nastražil na zloděje samostříl. Recidivista si pak místo lupu odnesl šíp v těle. Chalupáři hrozil trest za ublížení na zdraví, soudkyně však připustila, že šlo o nutnou sebeobranu. * 2005: Polovinu z pětiletého trestu za ublížení na zdraví s následkem smrti si odseděl Jan Sapík, kterého napadl opilý otčím. Útočníka zneškodnil tehdy devatenáctiletý muž několika bodnými ranami, otčím následně vykrvácel.

Rok starý rozsudek je plný paradoxů: Žižka nebyl po činu od krve, i když znalci potvrdili, že ze smrtelné rány musela krev stříkat. A jeho družka se v opilosti chlubila, že si "taky píchla". Policie nesejmula otisky z vražedného nože a neprověřovala žádnou další vyšetřovací verzi. Bránícímu se Žižkovi soudy s jistotou prokázaly nepřímý úmysl: podle nich si musel být vědom toho, že jeho obrana může mít za následek smrt.

"Samozřejmě si na ten případ vzpomínám," vrací se v paměti soudkyně Oldřiška Rysová. O podrobnostech už dále odmítá diskutovat, soud ale podle ní zohlednil i všechny důkazy vypovídající o nutné obraně. Přesto vynesl verdikt: deset let nepodmíněně.

Můj dům, jeho hrad

V Česku se diskuse kolem nutné obrany čas od času vynoří, většinou u mediálně zajímavých kauz. Americké "můj dům, můj hrad" u nás moc neplatí, proto se rozhodnutí žen a mužů v talárech případ od případu liší, přestože nápovědu lze najít i v Česku v historii soudních verdiktů nebo přímo v komentáři k trestnímu zákonu: přiklánějte se na stranu obránce, ne útočníka.

Čtyřikrát už měl Jaroslav Žižka sbaleno na cestu domů - při rozhodování o vazbě, u prvoinstančního i odvolacího vrchního soudu a při dovolání k Nejvyššímu soudu. Pokaždé byl přesvědčen, že tentokrát už to musí vyjít. Pokaždé marně; teď balí popáté s nadějí, že uspěje s ústavní stížností.

Bez zájmu okolního světa a s pocitem neviny si teď krátí vězeňský čas se štětcem v ruce. "Snaží se trávit většinu času mimo celu. Každý den chodí na výtvarnou terapii," říká o Žižkovi jeho vychovatelka. Maluje svého syna a křivdu, kterou cítí. "Byl jsem ve špatný čas na špatném místě. Ale vždyť já byl přece doma," povzdychne si.

Foto: Lucie Pařízková