Kdo je neměl, byl často mezi dětmi outsider. Nejenže se sbíraly, ale také se s nimi výborně hrála čára, dalo se za ně i něco koupit. Jedna z ikon tehdejšího popu Michal David jim věnoval píseň. Řeč je o háčcích ve tvaru písmene C, původně sloužících jako dílek závěsů - tzv. céčkách. Nyní se jako fenomén osmdesátých let ocitnou i ve sbírkách Národního muzea.
"Předcházela tomu debata s kolegy, 'Husákovými dětmi', o našem dětství a o tom, co na nás mělo vliv v 80. letech. A tak jsme se nemohli nedostat k céčkům," popsal vznik nápadu na rozšíření sbírek NM vedoucí jeho oddělení novodobých českých dějin Marek Junek.
Zhruba 300 céček získalo muzeum od jedné paní, která je v 80. letech sbírala, po opadnutí tehdejší mánie je založila a nedávno je po letech našla při úklidu na půdě. A nejsou to pouze céčka, ale i další varianty - ve tvaru písmene S nebo číslic osm a tři, a to nejen v klasických barvách, ale i tehdy velmi ceněné fosforeskující kousky a jiné.
Historik míní, že sbírání céček a všech předmětů spojených s každodenní realitou patří k základní náplni oddělení novodobých českých dějin NM. "Jde často o věci, které mají v podstatě nulovou hmotnou hodnotu, ale o době, společnosti a životním stylu toho říkají neskutečně mnoho," říká.
Muzeum se proto snaží získat do sbírek i jiné věci typické pro tehdejší dobu, jako například Rubikovu kostku, sovětskou elektronickou hru s vlkem sbírajícím vajíčka, bony a podobně. Na jejich základě je pak možné vytvořit konkrétní obraz dané společnosti se všemi jeho rozmanitostmi, domnívá se historik. Sama o sobě malá umělohmotná céčka podle Junka nemají vypovídající hodnotu, musí se propojit s příběhy a vzpomínkami těch, kteří je sbírali.
Kromě jejich shromažďování s nimi děti byly hodiny a hodiny schopné hrát čáru a ztráta posledního prohraného céčka mnohdy přivedla takového nešťastníka k slzám. Naopak ten, který si jich domů odnášel desítky a někdy i více, získal ceněnou měnu pro koupi zajímavých věcí od svých kamarádů - dětského nožíku zvaného rybička a dalších v dětství "nezbytných" věcí. "Za céčka se dalo získat v podstatě cokoliv. Stávala se indikátorem společenského statusu - kdo je neměl, byl v podstatě odepsaný," míní Junek.
Céčka byla velmi těžko k sehnání v obchodech. Mnozí dětští zájemci o ně si po cestě do školy odskočili do galantérií, zda náhodou nepřišlo vysněné zboží, přes den tuto aktivitu vyvíjeli maminky či tatínkové. "Nedostatkovost céček a to, že se ekonomika nedokázala přizpůsobit tehdy módnímu trendu, rovněž mnoho říká o tehdejší ekonomické situaci v Československu. A to nemluvím o společenském fenoménu známém pod pojmem ´podpultovost´ a ´podpultové zboží´," dodává historik.
Ilustrační foto: www.humanart.cz
