Nejsou adoptovaní, nemají nové rodiče, přesto desítky dětí z dětských domovů stráví letošní Vánoce v rodinách, které dobře znají. Díky hostitelské péči, která umožňuje brát si vybrané dítě z "děcáku" na pravidelnou návštěvu domů. Na víkendy, na svátky, ale třeba i na dovolenou. Zkušenosti s tím má i Michaela Chovancová, zakladatelka a ředitelka organizace Dejme dětem šanci.
Kdy jste se poprvé rozhodla vzít si dítě v rámci hostitelské péče?
Našla jsem mezi dětmi, které měly o tuto formu pomoci zájem, dívku. Vybírala jsem ji i podle věku, aby byla blízká mým dvěma starším dětem, kterým tehdy bylo 17 a 18 let. Martině tehdy bylo necelých osmnáct. Vyměnili jsme si dva, tři dopisy, pak jsem za ní jela do dětského domova, načež ona začala navštěvovat mou rodinu. Náš vztah trval asi tři roky.
Proč jste se vůbec pro hostitelskou péči rozhodla?
Líbily se mi adopce na dálku, které před lety začínaly. Tedy konkrétní podpora dítěte v Africe nebo Asii, které si vyberete a finančně ho podporujete. To jsem ještě neměla plán zakládat nějakou organizaci. Čekala jsem, že s tím přijde také někdo u nás, že si pak vyberu nějakého Pepíčka, budu mu posílat pár stovek měsíčně, následně se s ním začnu stýkat a párkrát si ho vezmu na víkend. Jenže s tím nikdo nepřišel a mě ta myšlenka pořád ležela v hlavě. Cítila jsem potřebu pomáhat dětem v Česku.
A tak jste založila Dejme dětem šanci.
S kolegyněmi jsme chtěli pomáhat starším dětem v dětských domovech. Rozpracovávala jsem dál svoji myšlenku, že konkrétní lidé budou podporovat konkrétní dítě. Zároveň nerada nabízím něco, co jsem si sama na vlastní kůži nevyzkoušela.
Jenže zkušenost s Martinou nakonec byla spíše negativní, nebo ne?
Nechci říkat negativní, jen jsem po těch asi třech letech měla pocit, že už jí nemohu víc pomoci. Jezdila k nám pravidelně, pak se ale seznámila s klukem a otěhotněla. Byl to takový klasický učebnicový příklad. Citově vyprahlá holka z dětského domova podlehne prvnímu klukovi, který jí řekne, že jí má rád. Holka, která nechce slyšet žádná varování. Ten kluk nebyl schopen se postarat sám o sebe, natož o partnerku s dítětem. Chvilku se ale snažili, pronajali si garsonku, jezdila jsem tam za ní, ona zase jezdila k nám. O dítě se vždycky velmi hezky starala. Jenže neplatili nájem, takže je z garsonky vyhodili. On se vrátil k rodičům, jí jsem pomáhala sehnat ubytování, nakonec ho a pomocí své biologické matky našla v azylovém domě.
Proč jste se přestali vídat?
Martina byla v té době hodně nevyrovnaná, točila se v kruhu, nechtěla se posunout dál. Dospěla jsem k závěru, že ona vlastně nepotřebuje pomoc, ale pouze si stále a na vše jen stěžovat a nechat se litovat. Bylo to velmi vyčerpávající, proto jsem s ní po třech letech kontakt přerušila. Ale: zrovna nedávno mi po roce a půl napsala a zdá se, že si dává život do kupy a opravdu se snaží. Tak mám radost!
Celý rozhovor a další informace o hostitelské péči najdete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 21. prosince 2015.
