Česká dobrovolnice: Bez nás by migranty čekala apokalypsa

Většina dobrovolníků na srbských hranicích jsou Češi. Bez nich by hrozilo, že tam lidi budou ušlapáni, říká v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ šestadvacetiletá Daniela Horáková. V provizorním táboře v Srbsku ošetřovala i čerstvá novorozeňata, v Čechách běžencům pomáhá v rámci iniciativy Hlavák.

Ve čtvrtek jste se jako dobrovolnice vrátila od srbských hranic, kudy proudí masy běženců do Chorvatska. Jak to tam vypadá?

Když Maďarsko uzavřelo minulý týden svůj poslední úsek hranic s Chorvatskem, nastala krize. Davy lidí začaly proudit přes srbsko-chorvatský hraniční přechod Berkasovo/ Bapska. Nebýt dobrovolníků, mohlo tam dojít k humánní katastrofě. Reálně hrozilo, že pokud se dav nezorganizuje, půjde o život. Hrozilo ušlapání starších lidí a dětí. Od srbské hranice přijíždějí autobusy plné běženců, vysazují je asi dva kilometry před hranicí, zbytek musí dojít pěšky. Na druhé straně si uprchlíky přebírá chorvatská policie a odvádí je k autobusům, které je převážejí do nedaleké obce Opatovac do registračního tábora. Po registraci mohou pokračovat dál do Slovinska.

Kolik dobrovolníků na hranicích operuje a odkud pocházejí?

O víkendu nás tam bylo osmdesát, zůstalo kolem čtyřiceti. Naprostá většina to jsou Češi, pár Němců, minimum Chorvatů, Srbové žádní. Celé zázemí, které tam vzniklo, je práce dobrovolníků. Dále tam operuje OSN, UNICEF, Lékaři bez hranic a mezinárodní zdravotnická organizace WAHA. Za těch pět dní, co jsem tam byla, nám rukama prošlo asi osm tisíc lidí. Většinou Syřani, ale často i Afghánci a Somálci.

Co pro běžence jako dobrovolníci můžete udělat?

Na hranici jsou postavené stany, kterými lidé procházejí, aby se mohl nějak usměrnit a zkoordinovat jejich proud. Kdyby všichni přišli k autobusům zároveň, tak by vypukl chaos. Spousta lidí tam doráží vyčerpaných, hladových, rezignovaných, fungují už jenom na principu setrvačnosti.

Nabízíme jim teplý čaj, lékařské ošetření, UNICEF tam má vyhřívaný stan pro matky, kde si mohou odpočinout a přebalit své děti. Je tam i sklad oblečení a bot.

Jaké tam teď panují podmínky?

Byla tam vlhká zima, v noci mírně nad nulou. Ačkoliv jsme chodili v zimním oblečení, tak nám byla zima. A ti lidé, kteří jsou často na cestě už několik měsíců, tam často docházeli v žabkách, někteří v kraťasech. Svá zavazadla většinou po cestě odkládají, protože už je nemohou nést. Padesáti procentům z nich chybí ponožky, i dětem. Rozdávali jsme jim termofólie a deky, oblečení, čepice, rukavice.

Co jste tam konkrétně dělala vy?

Byla jsem ve vyhřívaném stanu, kde si matky mohly trochu odpočinout a přebalit své děti. Dostalo se k nám i pár čerstvě narozených miminek, nejmladšímu bylo pouhých deset dní, jedna z těch holčiček byla zabalená jen ve svetru svého tatínka. Když jsem si miminko přebírala, tak jeho maminka byla tak vyčerpaná, že okamžitě usnula. Jedna žena tam přímo na místě za tu dobu porodila a další rodina tam přišla s třítýdenními trojčaty. Matka je po cestě kojit nemohla, krmila je všechny tři jednou lahvičkou, sunar rozmíchávala ve studené vodě. Cestou zahodili všechna zavazadla, matka nesla dvě miminka, otec na jedné ruce třetí a v druhé ruce vedl čtyřletou dceru.

Jak děti takovou cestu snášejí?

Často jsou v takovém šoku, že i když se pak posadí do teplého stanu, tak se jim strašně klepou brady, a už to přitom není zimou. Dvě děti tam měly Downův syndrom, jeden chlapeček, kterému mohlo být tak osm, ale vypadal na dva roky, měl svalovou atrofii, nesli ho celou cestu. Tyhle děti bylo hrozně těžké utěšit, aby přestaly plakat. Potkala jsem se i se syrskou rodinou, která vzala s sebou na cestu asi dvanáctiletého chlapce, který o svoje rodiče přišel už v Sýrii. Po cestě duševně onemocněl a začal se chovat psychoticky. Viděli jsme i velice staré lidi, na kterých bylo vidět, že už nemůžou chodit, příbuzní je poponášeli.

U nás se říká, že osmdesát procent uprchlíků jsou samí mladí muži. Je to tak?

Já takovou zkušenost nemám. Proudí tam spousty rodin s dětmi. Jednoho muže jsem chtěla vykázat ze stanu s tím, že ten stan je jen pro matky, ať počká venku. Naše maminka umřela už v Iráku, odpověděl, já jdu s dětmi sám. Jinak samotného muže jsem potkala v Čechách. Byl to osmnáctiletý Syřan Ali, kterého vyslala jeho rodina, protože si nemohla dovolit cestovat zároveň s ním. Ali je velice skromný kluk, středoškolák, touží se naučit co nejrychleji německy, vystudovat medicínu a pomáhat lidem.

Uprchlická vlna může trvat ještě dlouho. Zvládnou dobrovolníci její nápor v dlouhodobém časovém horizontu? 

Takhle to nemůže dál pokračovat! Zodpovědnost za zdraví a životy lidí musí převzít vlády jednotlivých zemí. Jako dobrovolníci jsme udělali a děláme, co můžeme, ale pokud běžence před mrazem neochrání profesionální pomoc, začnou umírat. Je skvělé, že česká vláda začala posílat na Balkán pomoc hasičského záchranného sboru. Pevně věřím, že tato pomoc není konečná.

V Česku se podílíte na aktivitách iniciativy Hlavák, která pomáhá uprchlíkům propuštěným z tuzemských detenčních zařízení. Co vás k tomu vedlo?

V září se objevila zpráva, že z Bělé-Jezové bude propuštěno 230 uprchlíků. Moji sestru napadlo, že by bylo dobré jim pomoci. Ti lidé přišli do Česka v červnu, v září je propustili v kraťasech a žabkách. Nejdřív nás bylo pár, ale postupně se začali přidávat další lidi. Dneska naše skupina čítá více než čtyři sta lidí a na hlavním nádraží máme stánek, kde držíme téměř nepřetržitou pohotovost.

Kolik lidí se u vás za den objeví?

Je to nárazové, v minulém týdnu se během pondělí a úterý objevily skupiny po patnácti, jindy po sedmi lidech, pak se třeba den neobjevil nikdo. Uprchlické tábory informují o propouštění Červený kříž a ten zase obratem informuje nás. Potom na ně čekáme u vlaku.

Co pro ně na Hlavním nádraží můžete udělat?

Pokud hned cestují dál, tak zjišťujeme, jestli mají jízdenku, pokud ne, tak ji kupujeme z rezerv Červeného kříže. Vysvětlujeme jim, kde mají přestoupit. Když přijedou v noci a nemají ambici pokračovat hned dál, tak jim můžeme zajistit ubytování u našich členů, spousta lidí je ochotná nechat uprchlíky u sebe přespat. Máme dokonce dva hotely, které pro běžence vyhradily dva apartmány. Když mají hlad, vezmeme je na kebab nebo jim nabídneme sušenky. Pokud potřebují oblečení, i to jsme schopni to zajistit. Spolupracujeme s autonomním sociálním centrem Klinika ze Žižkova, kam lidé mohou posílat peníze na transparentní účet.

Jak to zvládáte organizačně, berete si na to volno v práci?

Tím, že nás je tolik, tak se vystřídáme. Já pracuju jako učitelka v mateřské škole, na hlavním nádraží bývám dvakrát, třikrát do týdne. Střídáme se po čtyřhodinových směnách, jenom mezi půlnocí a šestou ranní tam nikdo není. Jsou mezi námi lidé napříč sociálními vrstvami - od studentů po lékaře, právníky, učitele, úředníky, sekretářky a lidi politicky aktivní. Uvědomujeme si, že to je běh na dlouhou trať, bude trvat týdny, ne-li měsíce, než ten proud ustane.

Jaké příběhy z Hlaváku vám utkvěly v hlavě?

Při ranní směně jsem se třeba setkala s mužem ze Somálska, který byl zadržen ve Vyšních Lhotách, zatímco jeho manželku, která cestovala s ním, od něj odloučili a převezli do Bělé-Jezové. Prosil mě, jestli bych ji tam nemohla vyhledat a vyřídit jí, že byl propuštěn a pokračuje na cestě do Německa. Já jsem se s paní setkala, abych jí vzkaz vyřídila. Ta paní byla diabetička a přitom v Bělé prý od srpna nedostala jedinou dávku inzulínu, z jeho nedostatku měla na nohou podlitiny. Protože nedostávala upravené jídlo, tak údajně jedla celé dva měsíce jenom suchý chleba. Byla psychicky i fyzicky vyčerpaná. Když jí propustili, tak jsem ji nechala u sebe přespat a pomohla jí na cestě do Německa, kde nakonec skončila v nemocnici.

V Bělé jí odmítli dát zdravotní péči?

V Bělé vůbec nebyli schopni s ní komunikovat. Dokonce ji nutili, aby podepsala rozhodnutí v češtině o přidělení tlumočníka z arabštiny, a přitom ona arabsky vůbec neuměla, mluvila jen somálsky a anglicky. Podle toho, co mi vyprávěla, tak jedinou dávku inzulínu dostala ten den, kdy byla propuštěna. Dávka však nebyla v termoobalu, nemohla ji tedy použít.

Uprchlický tábor v Bělé kritizovala ombudsmanka Anna Šabatová za nelidské zacházení. Setkala jste se s podobnými příběhy?

Běženci mi vyprávěli, že je v noci budila po zuby ozbrojená policie se psy a škraboškami na obličejích, museli si nastoupit k přepočítání, včetně dětí. Nejdřív jsem myslela, že jsem tomu špatně rozuměla, ale potvrdilo se mi to z různých stran. V jednom případě tam byl dokonce běženec veden k lékaři v poutech, doprovázela ho pětice ozbrojených policistů.

Vypadá to v uprchlických táborech v zahraničí jinak?

Byla jsem v Lipsku navštívit lidi, kteří byli propuštěni z Bělé. Jsou tam volní, můžou normálně vycházet ven. Uprchlický tábor je zařízení, kde jim poskytují zázemí po dobu, než jim vyřídí azyl. Pokoj, třikrát denně stravu, nepovinné lekce němčiny, volnočasové aktivity. Místo aby je chodila přepočítávat v noci policie, mají o nich přehled díky čipu, který používají při vydávání jídla.

Jak se díváte na postoj české vlády k uprchlíkům?

Jsem velmi zklamaná, nechápu ho. Chorvati běžencům přistavují vlaky, my je v Česku z těch vlaků vybíráme a zavíráme. Vůbec si neuvědomujeme, že Česká republika je pro ty lidi tranzitní země. České ministerstvo vnitra ale patrně chce docílit toho, aby tu rozhodně nikdo zůstat nechtěl. Nemůžeme být slepí vůči tomu, co se děje kolem nás, a tvrdit, že si nemůžeme dovolit přijmout uprchlíky, to není řešení.

Postoj vlády víceméně kopíruje postoj veřejnosti. Nespílají vám lidé za to, že uprchlíkům pomáháte?

Už i s tím jsme se setkali, většinou to jsou jenom slovní napadení, ti lidé nebývají schopní nijak argumentovat. Občas přijde i někdo, kdo nám dá peníze. Na Hlaváku jsem se dokonce setkala s jednou starší Američankou, která mi s dojetím a se slzami v očích vyprávěla, jak v mém věku pomáhala v osmašedesátém roce uprchlíkům z Československa. Neměli bychom zapomínat na to, že jsme taky sami potřebovali pomoc. Na druhou stranu tu je spousta skvělých lidí, kteří chodí pomáhat na Hlavák nebo odjíždějí do Srbska a snaží se odčinit to, jak se k problému staví vláda.

Čím to je, že vy se na rozdíl od spousty ostatních Čechů neobáváte, že nás uprchlíci ohrozí?

Já jsem se v létě vrátila po roce z Afriky. Občanské hnutí, ve kterém se angažuju, tam v Kamerunu postavilo školu, kde jsem učila. Tamní muslimové i křesťané vedle sebe žijí v pokoji. Většina lidí vidí v uprchlících masové nebezpečí, nevidí za tou masou individuální lidské osudy - proč utíkají, co je k tomu vede.