Pomoc potřebným
Česká revoluce v afrických školách

Po občanskou válkou zdecimované zemi chodí nakažlivě veselí lidé. Jen těžko představitelnou bídu vyvažuje až samozřejmá solidarita. Středoafrická republika (SAR) je země plná kontrastů. A také problémů, potvrzuje v rozhovoru pro časopis INSTINKT Ludmila Böhmová z organizace SIRIRI, jejíž dobrovolníci v zemi pomáhají už deset let.

Středoafrická republika je jednou z nejchudších zemí na světě. Na papíru se to čte celkem bez emocí. Jaká je ale bezprostřední zkušenost?

Když jsem tam jela poprvé, slyšela jsem toho hodně od svých předchůdců. Viděla jsem fotky i dokument o práci lékaře, jenž tam pracoval. Měla jsem pocit, že jsem připravená, že zhruba vím, do čeho jdu. Kulturní šok, který se dostavil na místě, byl ale obrovský, těžko popsatelný. Z letiště jsme odjížděli už za šera, potemnělé město bylo plné lidí, všude okolo aut se pohybovaly i děti, nebylo pořádně vidět. Řidič musel v tom zmatku ještě zrychlovat. Pokud by zpomalil, hrozilo, že nám začnou krást z džípu věci. Máte sice strach, abyste lidi v té tlačenici autem nezranili, jenže není jiná volba. Na tohle si časem zvyknete. Na rozdíl od jiných, nových a nečekaných situací.

Třeba?

Například jsme projížděli po silnici okolo muže, který šel pěšky. A zničehonic se skácel k zemi. Okamžitě jsme zastavili a šli mu pomoct, vypadalo to, že má epileptický záchvat. Byl od krve, tak jsme ho omyli a dali mu napít. Kdybychom byli v Česku, zavoláme sanitku. Jenže tady jsme nemohli dělat vůbec nic. Všude okolo pustina, naše auto bylo úplně plné, nemohl se vejít dovnitř. A vlastně jsme ho ani neměli kam odvézt. Zdravotnická pomoc v zemi téměř nefunguje. Poponesli jsme ho na kraj silnice, opláchli, dali do stabilizované polohy. A museli odjet. Bylo to naprosto proti základním instinktům, v člověku se to pralo. Nic jiného ale udělat nešlo.

Vyvolává taková nouze mezi lidmi solidaritu, nebo vede spíš ke snaze urvat pro sebe co nejvíc?

Lidé v SAR si určitě především pomáhají. Jsou tam velice rozvinuté rodinné vazby a je běžné, že se rodina stará o vzdáleně příbuzné sirotky. Úmrtnost dospělých je v zemi obrovská, dětí bez rodičů spousta. Zajímavé ale je, že tam nenarazíte na bezprizorní děti ulice. Základní péči sirotkům zajistí širší rodina, solidarita je tam obrovská.

Vysoká korupce, chudoba, negramotnost dosahující u populace starší patnácti let padesát šest procent. Problémů, se kterými tento stát bojuje, je spousta. SIRIRI se kromě jiného zaměřuje na pomoc v oblasti vzdělávání. Jak vůbec vypadá tamější školní systém?

Představte si naše školství před Janem Amosem Komenským. Středoafrická republika, původně francouzská kolonie, získala nezávislost v roce 1960. Mluví se tam převážně národním jazykem sango, úředním jazykem je francouzština. Za více než padesát let novodobé historie tam ministerstvo školství nevygenerovalo vůbec žádnou metodiku nebo didaktické postupy, které by korespondovaly s národním jazykem. Dodnes se tedy malé děti učí v úřední francouzštině, kterou ovšem neznají. Naprostý nesmysl! Mnoho školáků nedokončí ani první stupeň, což je podobně jako u nás pět tříd. Těžké to mají i učitelé, kterým stát neplatí. A aby uživili rodiny, musejí si přivydělávat třeba prací na poli. Je jich málo, školy se kvůli tomu zavírají. Neuvěřitelně zamotaná spirála, z níž je ohromně těžké dostat se ven.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.