Ano, na Marušku je dnes moc sluníčko, svolil ředitel lidického památníku, abychom Marii Šupíkovou-Doležalovou, o níž budou vždy mluvit jako o "lidickém dítěti", přivezli autem cestou pro pěší. Je parný podvečer třiasedmdesát let poté...
Přes padesát let se každého 10. června scházejí v tělocvičně kladenského reálného gymnázia. Pokaždé si stoupnou na stejné místo, kde stály tehdy, jen jich je rok od roku méně. Ženy a děti, které před třiasedmdesáti lety do oné tělocvičny odvezli nacisté. Jejich muže, otce a bratry esesáci postříleli v Horákově statku v Lidicích srovnaných později se zemí v odplatě za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Lidické ženy a děti byly v tělocvičně tři dny. Pak je nacisté rozdělili. Ženy odvezli do koncentračních táborů, z 203 jich přežilo 143. Většina z dětí se udusila v plynovém autě v Chełmnu. Jejich osud dodnes připomíná 82 dětských postav v sousoší lidického památníku.
Po válce se vrátilo zpět pouhých sedmnáct lidických dětí. Jedním z nich byla Marie Šupíková-Doležalová. V osudný den - 9. června 1942 -, kdy je nacisté začali vyhánět z domovů, jí bylo deset let. Jejího otce popravili na místě, patnáctiletého bratra Josefa sice nejprve zařadili mezi děti, ale poté "povýšili" mezi dospělé a popravili v Kobylisích. Matka skončila v koncentračním táboře Ravensbrück. Malou Marii na rozdíl od většiny ostatních dětí, které se udusily v plynu, nacisti vybrali do programu Lebensborn. Tak, aby navždy zapomněla na svoje kořeny a stala se z ní árijská žena. Prošla několika tábory, v létě roku 1943 ji adoptovali manželé Schillerovi a dali ji jméno Ingeborg.
V červenci 1946 ale Schillerovi zareagovali na výzvu v novinách a odvezli Marii do Berlína, aby se mohla vrátit domů. Ačkoli k nim přilnula, ani se pořádně nerozloučili. Od té doby je nespatřila. Svou skutečnou matku pak Marie vídala pouhé čtyři měsíce v krčské nemocnici: z Ravensbrücku si totiž paní Doležalová přivezla tuberkulózu, které záhy podlehla.
Marie zůstala v nových Lidicích sama. O pár let později se vdala, v roce 1955 se jí narodila dcera, dlouhá léta pracovala na "národním výboře", jak dodnes hrdá babička i prababička říká.
... a my mezitím míříme k památníku, ke galerii dětských mrtvých, jejích kamarádů. Paní Marie se pořád dívá vzhůru od něj - k cestičce, u níž leží kámen a nad ním se tyčí cedulka. Tam stál jejich dům. Byl první, který tenkrát Němci zabrali. Vyhnali je zevnitř překotně rychle. Tenkrát v něm byla naposledy.
Co jsme sem přijeli, pořád se tam díváte. Jaké to je?
Je to vždycky stejné, když sem přijdu. Pokaždé. A o výročí tam zapálím svíčku, zavzpomínám...
... a usmíváte se.
No, to víte! Byl to můj domov. Tady v tom žiju pořád, jako ti všichni. I na jiném místě, kde nám postavili nové Lidice, žijeme v té tragédii. A na jednu stranu je to dobře, na druhou se má člověk snažit v tom nežít. Udělat si někdy hezkou chvilku, vzpomenout na to, že jsme tu prožili krásné dětství. Člověk nemůže žít pořád ve smutku, to opravdu nejde.
Takže to tady máte ráda? Po tom všem?
Samozřejmě. Prožila jsem tu krásných deset let s rodinou. I když je teď z jedné strany památník a z druhé masový hrob. Tohle je pro mě to nejdražší místo na světě. Tady byla cesta, kterou se šlo do polí - tím směrem, kde pak vystavěli nové Lidice. A tamhle je lavička, kde už začínaly domy. A Vašek Zelenka, který se po válce taky vrátil, si na ni chodí odpočinout a říká - jdu si sednout na zahrádku. A sedí tu. On nikdy nechodí na výročí s ostatními. Vždycky to sleduje sám jenom odsud.
A prohlíží si památník lidických dětí? Prý jsou ty sochy věrnými kopiemi mrtvých.
Nejsou to podobenky těch dětí. Sochařka Uchytilová to nechtěla. Myslela si, že by tam jejich mámy ty svoje děti hledaly. I když jsem si mnohokrát říkala, že podobu, nějaké ty rysy, i tak jistě hledaly. Sochařka zachovala jen životní velikosti od nejstarších po nejmladší. Vzpomínám někdy, podle toho, jak byly tenkrát velké, který to asi je a že to byli kamarádi a spolužáci.
Kdy přejde pocit, že jste prožila takovou hrůzu, že vás už nemůže nic rozházet? Že všechny obyčejné problémy jsou banální? Že není tragédie, když vás třeba bolí koleno...
... jako byste věděli, že mě bolí koleno (směje se a pokračuje)... problém - co to je? Nic horšího než to, co mě potkalo, mě už potkat nemůže. Ostatní věci tedy už mohu brát s nadhledem. Dnes jsem navíc ve věku, že každý den se snažím žít v klidu, v pohodě, bez konfl iktů, a za každý takový den jsem moc vděčná. Všechno je přiměřené událostem a věku, jak říkám.
A jdeme dále, protože jít dále se musí. Taková zřejmě Marie je a nám je to jasné po deseti minutách, co ji osobně známe. Svědkem té naší známosti jsou s každým naším dalším krokem blížící se děti - sochy dvaaosmdesáti zemřelých, z nichž někteří byli jejími sousedy a ti ostatní kamarády a spolužáky.
Červen je pro školní děti nejhezčí měsíc. Pár dnů předtím, než tu všechno skončilo, jste se ve škole fotografovali hezky v řadách za sebou, s učitelem. Pamatujete?
Ano, druhého června dopoledne jsme byli ještě ve škole. Vynesli jsme lavice ven, seřadili se a vyfotili. Byla to poslední fotografie, kterou spolu máme. Ještě štěstí, že fotograf ji schoval a mohla se po válce vyvolat. Z téhle fotky jsme se vrátily dvě - já a Anička Hanfová. Už je po smrti, byla o rok starší než já. A pak máme z toho dne ještě jednu školní, na té je i pan řídící učitel Šimandl. Bydlel v Buštěhradě, a tím pádem se zachránil. A z té fotky jsem se vrátila domů já, Emilka, Věra a Vašek.
Od té doby už se tu lidé fotografují jen na pietních setkáních s politiky. Jaký máte vztah k nim?
Neptejte se mě na politiku. Pro mě je výročí desátý červen, kdy jedeme do reálky. A jezdí nás už jen málo, zbylo nás třináct. To je pro nás den ztráty domova. Pietu, kterou pořádá stát, vítáme, jsme za ni vděčni, pokaždé tu mluví někdo jiný, je to hezké a to je celé. Jsem ráda. Po sametové revoluci jsme upadli do takové nějaké nelibosti.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE V PRODEJI OD PONDĚLÍ 8. ČERVNA.
