Dohadování o radaru: vyjednávání 2006-2008

Česko vedlo debaty se Spojenými státy o umístění radaru či antiraket necelých sedm let. On-line deník TÝDEN.CZ zrekonstruoval milníky vyjednávání na základě rozhovorů s účastníky a dokumentů.

Druhá část popisuje moment, který negativně ovlivnil vztahy mezi ODS a ČSSD a potažmo i postoj sociálních demokratů k radaru, kdy výkonná rada ODS smetla ze stolu dohodu o velké koalici. Taktéž se zabývá složitými vyjednáváními o slovíčka ve smlouvě s Američany.

Červnové volby v roce 2006 dopadly nerozhodně, nicméně alespoň zpočátku se zdálo, že bude možné nalézt nějaké řešení v jehož rámci bude moci vzniknout vláda. Šance byla i v září, kdy nedostala Topolánkova vláda důvěru ve Sněmovně. Zásadní zlom, který poznamenává vztahy ČSSD a ODS dodnes přišel v listopadu.

K TÉMATU: Clintonová chlácholí Česko: Zůstáváte důležitým spojencem
                    Radar máme z krku, nese se z Brd. Každý ale nejásá

Mirek Topolánek a Jiří Paroubek se podle několika zdrojů on-line deníku TÝDEN.CZ dohodli na uzavření velké koalice s tím, že předseda ČSSD bude ve vládě ministrem zahraničí. Výběr tohoto portfolia nebyl náhodný - prvních šest měsíců roku 2009 měl česká republika předsedat Evropské unii. Tuto dohodu ovšem smetla výkonná rada ODS ze stolu.

„Topolánek to vyjednával, ale nehájil to ze srdce. Je přitom nejsilnější, když do toho nasadí emoce," vzpomíná Alexandr Vondra. „A tím se všechno otočilo. Topolánkovi teklo do bot, musel znovu sestavit vládu, takže se vrátil k trojkoaličnímu konceptu. V podstatě jsme museli lidovce a Zelené ukecat a proto jsme jim také museli nabídnout víc, než často byli naši lidé ochotni snášet."

Jiří Paroubek to bral jako podraz. A vše ještě dokonalo „odloudění" poslanců Melčáka a Pohanky z ČSSD, díky čemuž vláda dostala v lednu důvěru sněmovny. Od té doby jsou vztahy mezi lídry hlavních stran na bodu mrazu, což negativně ovlivnilo i debaty a podporu vybudování radarové stanice v Česku.

Jako slon v porcelánu

Ještě v červnu a červenci 2006 se ovšem zdálo, že by radar mohl mít podporu nejenom veřejnosti (podle prvního průzkumu, který na toto téma pro ministerstvo zahraničí na reprezentativním vzorku veřejnosti realizovalo Factum Invenio z prosince 2006 bylo pro radar 60 procent lidí), ale i opatrnou podporu opozičních sociálních demokratů.

V té době už Američané projevovali živý zájem o rozšíření kontaktů z pouhé výměny technických materiálů na zahájení průzkumu lokalit. Za ministerstvo zahraničí se v jednáních začal více angažovat náměstek ministra Tomáš Pojar. „Ono to tak v zásadě na mě spadlo. Na ministerstvu to musel někdo začít dělat a já v té době byl jediný náměstek, který nevyjížděl do zahraničí," vzpomíná.

Na podzim se začal rýsovat tým, který později za Česko vyjednával s Američany. K Pojarovi se připojil politický ředitel ministerstva Martin Povejšil, ředitelka odboru bezpečnostní politiky Veronika Kuchyňová-Šmigolová, právník Petr Válek a Kateřina Weissová, kterou znal Alexandr Vondra ještě ze svého působení v USA a přivedl ji na ministerstvo.

Od pozdního podzimu se čekalo na to, kdy Američané oficiálně požádají Česko o poskytnutí území k výstavbě radaru. „Já jsem zpracovala pro okamžik, kdy zazvoní telefon a Američané to oznámí, takového pavouka, kde byly mobily na všechny klíčové politiky. A také jsme už měli připravené prohlášení," vzpomíná Kateřina Weissová a pak se začne smát: „Nakonec to ale všechno bylo jinak."

Stalo se totiž to, co Tomáš Pojar komentuje slovy, že „Američané mají skvělý cit dělat určité kroky ve chvíli, kdy se to nejméně hodí". Podle výpisu z počítače provedla Kateřina Weissová poslední úpravu pavouka v pátek 19. ledna v 16:44 a pak spěchala z kanceláře na ministerstvu na oslavu narozenin svého syna. Krátce poté ovšem zazvonil telefon Tomášovi Pojarovi a Američané oznámili (ještě ne oficiální nótou, ta přišla několik dnů poté), že chtějí zahájit jednání o výstavbě radaru.

V tu chvíli byli všichni politici v parlamentu (takže pavouk nebyl zapotřebí), ale zrovna se snažila získat podporu druhá Topolánkova vláda. Rozhodně nebylo vhodné, aby se žádost Američanů dostala ven a ještě více zkomplikovala bouřlivou debatu v parlamentu. A tak se s oficiálním oznámením české vlády počkalo do soboty, kdy bylo po hlasování o důvěře.

Krátce poté byl jmenován oficiální vyjednávací tým za ministerstvo zahraničí. Ještě v té době nebyl například Jiří Paroubek tak vyhroceně proti radaru. V jednom článku na serveru iDnes.cz je citován, jak říká: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem," řekl. O referendu tehdy poznamenal, že by v takovém případě bylo jako "jít s kanonem na vrabce". Dodával ovšem, že s tímto názorem je v ČSSD v menšině.

Slovíčkaření

Od února 2007 dostaly události kolem protiraketové obrany spád. Pokud se člověk dívá na počet jednotlivých jednání, ve kterých se objevilo téma protiraketové obrany zjistí, že v letech 2002-2006 jich byly necelé dvě desítky, od února 2007 jich bylo v průměru deset měsíčně. Nešlo pouze o ustavení expertního týmu, ale i o jednání prezidenta, politiků a úředníků s Američany jak v Česku tak v USA. Objevil se ještě nový prvek - přesvědčování obyvatel Brdska, kde by měl radar stát. Postupně se aktivizovala i opozice. Stále hlasitěji bylo slyšet hnutí Ne základnám, které vzniklo už v létě 2006, starostové obcí v okolí zvažovaného radaru, komunisté a postupně i sociální demokraté.

10.-11. května se začalo jednat o tzv. smlouvě SOFA, což je technická dohoda upravující právní postavení případné základny a především osádky, tedy amerických vojáků na českém území. Nad touto smlouvou mělo dohled především ministerstvo obrany. A 22. května začala debata o tzv. hlavní smlouvě, kterou dojednávalo ministerstvo zahraničí. Vyjednávala se celkem v sedmi kolech a někdy se vedly několikahodinové debaty o několik slovíček.

„Frustrujících okamžiků bylo několik. To byly situace, kdy jsme se všichni chtěli dohodnout, ale chodili jsme v kruhu a nebyli jsme toho schopni. Nemohli jsme přijít na to, jak by to mělo vypadat," vzpomíná Veronika Kuchyňová-Šmigolová, která je v současnosti velvyslankyní při OBSE. „To při vyjednáváním samotném to bylo asi nejhorší. Pak jsme několik hodin řešili úplnou maličkost."

Proces probíhal tak, že pro každé kolo byla předložena verze smlouvy, do které jednotlivé strany vpisovaly poznámky a pak se snažily najít kompromis. Například, Američané dlouho nechápali, proč si Češi vymiňují, že návštěva osob třetího státu musí být schválena oběma stranami smlouvy. „My jsme to viděli z pohledu ruského důstojníka, kterého chceme schvalovat a oni to viděli z multietnické Ameriky - proč by nemohli přijet například korejští rodiče na návštěvu svého syna, vojáka sil USA," říká Kuchyňová-Šmigolová. Američané v tomto nakonec ustoupili.

Debaty se vedly o jednotlivých slovech. jestli budou mít hasiči a policisté „okamžitý přístup" na základnu („immediate") nebo „bez zbytečného zdržení („without undue delay"). Je to zdánlivá drobnost, ale ve skutečnosti jde o rozdíl - může ostraha na bráně zkontrolovat nejprve průkazy hasičů či policistů? Podobné dohadování probíhalo o slovech „grant" a „ensure", tedy „garantovat" a „zajistit". A tak by se dalo pokračovat.  Ještě složitější debaty se ovšem vedly o smlouvě SOFA, především o daňových výhodách pro Američany, kteří by měli působit v Česku a o otázkách jurisdikce, pod kterou budou spadat pokud se něčeho dopustí.

„Nám se podařilo sehnat smlouvy, jak utajované tak veřejné, které mají Američané uzavřené s jinými zeměmi," vypráví Pojar. „Po analýze jsme viděli, kde už oni v minulosti ustoupili. Když nám někdy tvrdili, že tohle nejde, tak jsme vytáhli smlouvu a říkali jsme: podívejte se, když to šlo z touhle zemí, tak to musí jít i s námi."

Nakonec se podařilo vyjednat některé věci, o kterých zpočátku byly pochybnosti. To se týká třeba nalezení kompromisu o daních, kapitoly životní prostředí, která se stala součástí hlavní smlouvy, nebo umístění Čecha na velitelství protiraketové obrany. Všichni se shodují na tom, že tomu napomohl vztah, který dokázali navázat Tomáš Pojar s hlavním americkým vyjednavačem Johnem Roodem.

„Oni jsou si generačně blízcí, oba mají smysl pro humor a nejsou dogmatici," říká Weissová. „Byly to takové hry, ve kterých nechyběl humor, které byly přátelské, ale ve kterých oba tvrdě bojovali za zájmy své strany."

Hlavní smlouva byla doladěna v březnu 2008. Po ukončení rozhovorů vzal Pojar amerického hlavního vyjednavače Rooda na pivo do restaurace v pražských Dejvicích. „Byl to zážitek. Dali jsme si tam tatarák. John Rood byl překvapen, že tady jíme syrové maso. Ale pak sebral odvahu a dal si ho s námi," dodává Weissová. Rood žil tehdy Boratem, kterého nikdo z Čechů ještě neviděl a později daroval Pojarovi nějaké podobně „ulítlé DVD".

Na oslavy však nebyl zatím čas. Dojednávání technické dohody bylo komplikované, takže se nestihla uzavřít do září 2008. A jak se ukázalo později, toto zpoždění a zároveň rozhodnutí odložit ratifikaci smluv v parlamentu na podzim bylo fatální. Opozice sílila každým dnem a místo toho, aby byla na podzim slabší, stal se přesný opak.

ČTĚTE TAKÉ 1. DÍL SERIÁLU: Dohadování o radaru: oťukávání 2002 až 2006
ZÍTRA ČTĚTE NA TÝDEN.CZ - Krach: 2008-2009

Foto: Lucie Pařízková, Jan Schejbal a Robert Zlatohlávek