Češi a dluhy
Expert: V odírání dlužníků jsme evropskou jedničkou

Za co Češi dluží? Proč u nás dluhy rostou několikanásobně rychleji než třeba v Rumunsku? A budou se u nás prodávat nesplacené domy i s jejich vlastníky? Na to všechno se on-line deník TÝDEN.CZ zeptal Martina Machoně, ředitele společnosti APS holding, která se zabývá odkupem pohledávek.

Dluhy jsou v Česku velké téma. Před nedávnem se například řešilo, jak se může pětisetkorunová pokuta od dopravního podniku ani ne za rok zvýšit na deset tisíc. Jak je to možné? Je chyba na straně dlužníků, nebo inkasních společností, které se je ani nesnaží upozornit?

Na dopravních podnicích je toto zvyšování dobře vidět, protože jde na počátku o malé položky. Když někdo udělá z pětistovky deset tisíc, je to opravdu do očí bijící. A můžeme se bavit o tom, zda je to morální a odpovídající. Ale ve finále, zákon to umožňoval. Nikdo vlastně nedělal nic špatného. A co se týče upozorňování, v mnoha případech je chyba na straně dlužníků. Je ale pravda, že inkasní společnosti se časem změnily. Dříve šly opravdu cestou telefonu, dopisu, upomínkování a teprve poté se obracely na právníka a na soud. Teď v posledních letech zdaleka tak poctivé nebyly. Poslaly jeden dopis, což jim nařizuje zákon, a hned druhý den šly k soudu.

Odměny advokátů činily několik tisíc? Měli s těmi pohledávkami opravdu takovou práci?

Právníci a exekutoři mají samozřejmě nějakou svoji zodpovědnost, ale je opravdu rozdíl, zabývat se pohledávkou ve výši několik milionů, nebo pětistovkou. Šlo tam ve finále o rutinu, o jednu stránku A4, kde, když to přeženu, dotyčný jen změnil jméno a vytiskl to. Je to jasné i z objemu těch pohledávek. Bylo jich tisíce. Kdyby to byla nějak náročná práce, potřebovali by armádu právníků. Ta odměna byla opravdu nemorální. Ale opět opakuji, právníky z toho nelze vinit. Zákon tuto možnost umožňoval, tak ji využili.

Za kolik procent dlužné částky se vlastně v Česku pohledávky odkupují?

V rozmezí pěti až sta procent. V devadesátých letech se dluhy odprodávaly i za tři procenta, banky a splátkové firmy prodávají v rozmezí dvaceti až třiceti procent a úplný extrém jsou právě dopravní podniky, které běžně prodávají dluh za sto procent. Dokonce mám informace, že některé z nich docílily toho, že své dluhy prodávaly se ziskem.

To si byly opravdu tak jisté, že pohledávky vymohou?

Ano. Hlavní motor tohoto byznysu bylo to snadné navýšení dluhu. Člověk si koupil dvousetkorunovou pokutu za dvě stě korun, ale za rok po kolečku právník - soudce - exekutor bylo najednou z dvoustovky deset tisíc. Ti lidé si tak mohli v klidu dovolit koupit pohledávky takto nevýhodně.

Jak se situace změnila od prvního března, kdy ministerstvo spravedlnosti nadměrné zvyšování malých pohledávek zakázalo?

Firmy, které dluhy odkupují za sto procent, se rázem ocitly v prodělečném byznysu. Procenta musejí nutně snížit, nebo nepřežijí.

A co to znamená pro dlužníky?

Jen to, že se jejich pokuta nevyšplhá na deset tisíc, ale třeba na dva.

A nepřibude pak černých pasažérů, pro které nebude zvýšení z pětistovky na dva tisíce takový bič?

To si nemyslím. Bič by neměl být v odměně pro exekutora, ale v pokutě samé. Ve srovnání se zahraničím jsou u nás pokuty za jízdu načerno stále nízké. Primárně by mělo jít o byznys dopravního podniku, ne právní kanceláře či exekutora.

Působíte i v několika evropských zemích. Znají tam podobné extrémní zvyšování dluhu?

Všude v Evropě je tento byznys velmi regulovaný. Když jsem někdy vyprávěl příklady z Čech, tak se na mě dívali jako na blázna. Nikde nic podobného neznali. Omezení, které bylo letos zavedeno, všude fungovalo už dávno. Jen u nás se na něj čekalo patnáct let.

Jak se vůbec liší čeští dlužníci a například ti z jihu Evropy?

Řekl bych, že se jim dost blížíme. A to hlavně v jejich ležérnosti a bezstarostnosti. Necháváme vše na poslední chvíli a nějaké upomínky nás moc nestraší. Jeden rozdíl tu ale přece jen je. Když už vymáhání dospěje do poslední fáze, pak už většinou zaplatíme. Na nemovitost si sáhnout nenecháme. Ztratit ji, to je naprosto nemyslitelné. Peníze se tak snažíme sehnat za jakoukoli cenu. Ve srovnání se severní Evropou ale vycházíme hodně špatně. Tam je dlužit něco strašně špatného. Lidé se za to stydí. I kvůli tomu je tam dluh naprosto privátní věc. U nás mohu například zavolat nějakému dlužníkovi do práce a jeho kolegovi říci, aby mu vyřídil vzkaz, že mi dluží dvacet tisíc. V Anglii je něco podobného naprosto nepředstavitelné.

V Americe či západní Evropě je běžné, že banky prodávají nesplacené hypotéky jak na běžícím páse. Často to poté skončí tím, že lidé přijdou o střechu nad hlavou? Rozjíždí se podobné prodávání hypoték i u nás?

U nás není pohledávkový byznys tak lukrativní, protože naše banky jsou relativně zdravé. Proto nechtějí a ani nutně nemusejí hypotéky prodávat. Navíc jsme docela malý rybník, a kdyby se do médií dostalo, jak někoho exekutoři vyhánějí z domu, tak se to té bance obratem vrátí jako bumerang. Aby se tady prodávaly ve velkém domy lidem nad hlavou, jako se tomu děje v Anglii nebo ve Španělsku, to tady není a myslím, že se to ani nestane.

Za co vůbec Češi nejčastěji dluží?

Na začátku to byly bankovní úvěry. S nástupem splátkových organizací se ale dluhy přesunuly z banky do nákupních center. Vedou dluhy ze spotřebního zboží, jako jsou televize, ledničky nebo pračky. Řadu dluhů vytváří také telekomunikace, hodně časté jsou pokuty z dopravních podniků. Myslím, že vy budoucnu budou problémem především internetové prodeje. Tam jsou totiž nákupy strašně jednoduché. Prostě kouknu, objednám, upíšu se k něčemu, aniž vím přesně k čemu.

Jak často spadneme do dluhů jen kvůli dobře zacílené reklamě, která nám vysvětlí, že splátky jsou naprosto nicotné?

Reklama hraje velkou roli. Navíc je stále cílenější. Teď třeba hodně míří na mladé lidi, kteří ještě nemají zkušenost s žádným dluhem. Obrovskou roli v zadlužování ale hraje především ekonomická krize. Jakmile lidé ztratí práci, i ta sebemenší splátka pro ně může být vysoká.