MDŽ 1989: Vzpomíná družstevnice i disidentka

Na Pražském hradě se v předvečer Mezinárodního dne žen sešly dojičky, textilní dělnice i zasloužilé funkcionářky, aby je vyznamenal předseda vlády Ladislav Adamec. Československo právě prožívalo poslední oslavy v režii komunistických pohlavárů.

Disidentky ve stejný čas přepisovaly a kopírovaly další nezávislé tiskoviny, udržovaly telefonické spojení se Západem či distribuovaly finanční pomoc, za což jim Rudé právo spílalo do "antisocialistických sil".

Někdejší chartistka Libuše Šilhánová se tehdy na ženy nastoupené na Pražském hradě nedívala skrz prsty. "Nestavěla jsem hráz mezi disent a lid obecný," říká. I dnes je přesvědčena, že vyznamenané jeřábnice a venkovské dojičky někde ze severu Čech byly normálními ženami. Navíc celoživotní těžkou prací a rodinnými strastmi jaksepatří zmožené.

"Jen se nedostaly k žádným nezávislým informacím. A věřily, co psalo Rudé právo," omlouvá Šilhánová účastnice poslední velkolepé státní oslavy MDŽ. "Jako mnohé dnešní Rusky oslavují Stalina, protože se nikdy pořádně nedozvěděly pravdu o jeho zločinech," srovnává. Ženy s řádem Za zásluhy o výstavbu se ani po jeho převzetí netěšily z žádných velkých výhod. "Režim je spíše zneužil k ideové propagandě," míní Šilhánová.

Oceněné vzpomínají neradi

On-line deník TÝDEN.CZ oslovil některé z pětadvaceti oceněných žen, jež na oslavách v Praze dostaly státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Část z nich je už po smrti, některé rozhovor odmítly a ostatní byly poměrně stručné. "Nač se k tomu vracet. Nechce se mi o tom mluvit. Na Pražském hradě to byla krásná slavnost, to jo, ale jinak pro mě ten řád nic neznamenal," říká Jaroslava Pěničková z Liběšovic na Lounsku, jedna z vyznamenaných. A za co vlastně? Od nevidím do nevidím dřela v družstvu jako krmička telat, k tomu vychovávala děti.

Husák v posteli

Komunistická strana Československa hodnotila ženy výhradně podle jejich vztahu k vládnoucí straně. "Velmi si vážím společenské angažovanosti žen, podpory, kterou poskytují politice KSČ," prohlásil prezident Gustáv Husák při oslavách MDŽ na Pražském hradě v roce 1988. O rok později na hradě scházel. Reformní "perestrojkoví" komunisti (Ladislav Adamec, Marián Čalfa a další.) ale marně doufali, že případná Husákova smrt vynese do čela státu nějakého československého Gorbačova. Husák neumíral. "Průběh nemoci nasvědčuje, že v dohledné době může být z nemocnice propuštěn," ujistilo Rudé právo.

Šilhánová: Byly to přičinlivé myšky

Premiér Adamec stejně nic perestrojkového říci neuměl. "Oceňujeme, že podporují úsilí KSČ, Národní fronty a socialistického státu," pochválil 7. března 1989 ženy na Pražském hradě. O ženách z disentu v pražském podhradí se pochopitelně nezmínil. Ty mezitím očekávaly další domovní prohlídky, některým už za účast při lednových demonstracích přišlo předvolání k soudu, například Hana Marvanová dostala obsílku na 16. březen.

Úlohu ženy při bourání komunismu připomíná po dvaceti letech bývalá disidentka Libuše Šilhánová. "Práci žen v disentu nikdy nepřestanu obdivovat," říká v rozhovoru pro TÝDEN.CZ. Ženy měly největší podíl na přepisování, kopírování a distribuci nezávislých tiskovin Charty 77, VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), Českého helsinského výboru a dalších nezávislých iniciativ. "Jen ten, kdo to zažil, ví, o jakou dřinu šlo. Dodatečné díky všem těm  pracovitým nočním i denním myškám."

Práce pro disent ženy nezbavovala rodinných povinností, často "jely nadoraz" a jen výjimečně se jim mateřství stalo výhodou i v práci pro opozici. Jedině snad, když se jim při domovních prohlídkách podařilo schovat ilegální tiskoviny někam do koše s plenkami.

"Kabrhelka" o dětech socialismu

Na Pražském hradě promluvila v březnu 1989 i předsedkyně Československého svazu žen Marie Kabrhelová. Za oceněné ženy  sebevědomě prohlásila, že právě ony  "spojují se socialismem své tužby" a podobně to bude i s jejich dětmi. Rudé právo hbitě spočítalo, že 25 vyznamenaných žen vychovalo či vychovává pro socialismus celkem 181 dětí. "Maminka už zemřela, ale pamatuji si, že o tom ocenění padlo doma jen pár vět. Nikdy mě nenutila k nějaké politické činnosti nebo k něčemu takovému," vzpomíná Jindřich Wegner z Přítkova na Teplicku, středoškolsky vzdělaný strojař a syn v roce 1989 oceněné Marie Wegnerová. "Neměli jsme žádné výhody, na dvoře jen staré auto."

Tady Medek, co kamarádi?

Zatímco 8. března 1989 titulní strana Rudého práva velebila na  oceněné ženy - budovatelky, o den později stejný list tvrdě hanil disidentky. V článku Zásilky z Mnichova bylo řečeno, že československý disent je financován ze Západu z peněz americké CIA a tuto finanční pomoc roznášejí z připravených úkrytů a tajných schránek disidentky Jiřina Šiklová a Libuše Šilhánová. "O peníze pro pořádání různých nelegálních akcí na území ČSSR pak není nouze," povzdechlo si Rudé právo.

Libuše Šilhánová se dnes nad článkem z 9. března 1989 jen usmívá. Svoje zásluhy nechce připomínat. "Ale jedno jméno určitě musím připomenout," upozorňuje na zesnulou Annu Marvanovou (1928-1992), mluvčí Charty 77 z počátku osmdesátých let, která společně se Šilhánovou v roce 1988 zakládala Československý helsinský výbor (v jeho předsednictvu je Šilhánová dodnes). Ač vážně nemocná, měla prý Marvanová už v sedm ráno předvařený oběd pro rodinu, aby se ve zbytku dne mohla věnovat právě práci pro disent. V roce 1989 hrála zásadní roli jako "spojařka" mezi domácí opozicí a západní emigrací. Denně jí volal Ivan Medek z Vídně a mimochodem se ptal na "nové kamarády". Anna Marvanová pak nadiktovala jména nových signatářů, takže se stávalo, že někdo v poledne podepsal výzvu Několik vět a večer už slyšel svoje jméno na Hlasu Ameriky.       

Foto: archiv autora, Český helsinský výbor