Řízky a tankista v BMW aneb Tři příběhy z května 1945

První dny v osvobozené Praze v roce 1945. Československým vojákům z armádního sboru Ludvíka Svobody se konečně ulevilo. Neválčilo už se o průsmyky a města, ale jen o řízky a pivo ve stověžaté Praze. Alespoň to dokládají svědectví veteránů z východní fronty, která v minulých letech posbíral publicista časopisu TÝDEN.  

Příběh první: Bitva o pivo

Ženista První československé tankové brigády Vojtěch Vančák (1924–2008) přijel do Prahy 10. května 1945 asi v deset hodin večer. To už se v hlavním městě druhý den producírovali rudoarmějci, neboť sovětské velení si přálo přijet do Prahy bez československých legionářů Svobodovy armády.

"Teprve večer 10. května dorazil náš malý legionářský předvoj, hlavní voj československé armády přijel až 11. května a rozložil se v Dolních Měcholupech," vyprávěl Vančák. "A než přijel, já už věděl, kde se dá v Praze sehnat pivo." Vančák sice nebyl pivařem, ale tušil, že národním nápojem spolubojovníky jistě potěší. "V hospodách pivo nebylo. Nějak jsem to zařídil ve Smíchovském pivovaru, odkud jsem pak každý den odvážel náklaďák naložený sudy do Dolních Měcholup," vzpomínal.

ČTĚTE TAKÉ: Vystoupil z tanku a potkal dívku, s níž žije dodnes

Ze Smíchova to nebyla vůbec jednoduchá cesta, o pivo se tehdy v Praze vedla vzrušující mírová bitva a Vančáka tohle soupeření nesmírně bavilo. "Jo, to byl kumšt, dovézt pivo do Měcholup a uchránit ho před Rusy. Civilistům by pivo hned sebrali, my jsme však byli spolubojovníci rudoarmějců, ale stejně to byl problém."

Řízky z Václaváku

Máte někdo doma ženu, která umí upéct řízky? To byla 11. května 1945 ráno první věta, kterou ženista Vojtěch Vančák prohodil k Pražanům postávajícím na chodníku na Václavském náměstí. Pod plachtou na korbě ukořistěného náklaďáku, kterým přijel do centra, totiž zrovna objevil čerstvě zabitou půlku prasete, metrák cukru a pytel plný punčoch.

"Moje paní to zvládne," odpověděl jeden z Pražanů, který v záplavě rudoarmějců na Václavském náměstí překvapeně narazil na československé vojáky. "Tady máš dvacet kilo," rozkázal Vančák.

A za tři hodiny už si pochutnával na vypečeném vepřovém ve zlatavém trojobalu. "Dal jsem mu za ten královský oběd padesát párů punčoch." Cítil obrovskou úlevu. To ráno už pro něho nezačínalo počítáním mrtvých kamarádů a obavami, zda se dožije dalšího dne. 11. květen 1945 voněl řízky a mírem.

Válka ve voze BMW

Než se dostal až do Ostravy, prožil Vančák řadu operací na východní frontě a za zmínku stojí jeho originální osvobozování Ostravy za volantem vozu BMW. Boje o Ostravu vyvrcholily 30. dubna 1945 a československý tank, který vjel první do centra města a pokusil se přejet řeku Ostravici, zničili Němci. Zhruba ve stejný okamžik se do centra města řítil i ženista Vojtěch Vančák. "Ne v tanku, ale za volantem dvoukarburátorového BMW," rád Vančák vzpomínal. Válku uměl brát s noblesou akčního hrdiny. Miloval švihácké kousky, a potkat ho šikovný scenárista, byl by ideálním předobrazem hrdiny válečného filmu.

Sbíral pistole, mezi Dukelským průsmykem a Prahou jich dal dohromady sedmatřicet - všech světových značek. "Ženisté tanky neměli, tak jsem se na okraji Ostravy ptal po autě. Někdo mi ukázal garáž uprchlého německého lékaře," vypráví. Místo klíče k otevření garážových vrat použil ruční granát. "U pasu se mi jich pořád houpalo tak šest sedm," vysvětloval. Na opasku měl zavěšený i kroužek snad se všemi existujícími typy klíčů k zapalování. "V garáži bylo krásné BMW, stačilo najít správný klíč a už jsem si to řítil do centra. Kdyby mi auto nezabavili dva příslušníci NKVD, dojel jsem až k radnici," říká.

K Nové radnici v centru Ostravy tak musel dojít po svých. "Alespoň jsem cestou zachránil jedno děvče. Někde ve Vítkovicích slyším z okna volání o pomoc. Vyběhnu po schodech, a on se tam ruský důstojník chystá znásilnit slečnu." Vančák mu přiložil pistoli k hlavě a předal vojáka NKVD. Mohl ho i zastřelit, sovětské velení takový trest připouštělo.

Příběh druhý: Pohlednice z Prahy

Také tankista Antonín Popovič (1924–2008) dorazil do Prahy už večer 10. května 1945, jenže v roli rekonvalescenta. Popovič byl na sklonku dubna vážně zraněn na Ostravsku. Když se ale dozvěděl o oficiálním konci války (8. května 1945 ve 23.01), měl jasno a lazaret v Ostravě i přes středně těžká zranění opustil. "Toužil jsem vidět Prahu. Sehnal jsem někde auto a vyrazil," vyprávěl Popovič.

Jako rodák z Podkarpatské Rusi, který část války strávil v sovětském gulagu, dosud v Praze nikdy nebyl. A první dojmy z osvobozené Prahy shrnul Popovič takto: "Byl jsem Prahou unesen, nejvíce mě uchvátily Hradčany. Hned první den jsem si koupil snad půl kilogramu pohlednic. Praha tančila a veselila se. A v té fantastické atmosféře v hlavním městě mě záhy dostihly i smutné zprávy o mé rodině. Potkal jsem bratrance Ivana Popoviče a ten mi řekl, že můj otec zahynul v gulagu a můj bratr Míša padl v bojích."   

Příběh třetí: Sen o Praze se splnil

Veterán Vladimír Palička podnes žije v Praze a dožil se tak už čtyřiašedesátých oslav konce druhé světové války. Narodil se na Volyni, kam jeho předkové přišli v roce 1868 na pozvání ruského cara.

"O Československu jsme měli trochu idealistické představy," přiznává. "Učitelé nám republiku vykreslovali div ne jako ráj na zemi," vzpomíná. Když ale 15. dubna 1945 se svým tankem číslo 603 přejel hranici u Sudic na Opavsku, dostavilo se lehké zklamání. První dojem? "Rovina jako na Volyni."

Poprvé byl Palička zraněn už v bojích o Duklu, podruhé po zahájení takzvané Ostravské operace, v níž bojoval po boku Vančáka i Popoviče. Poslední den války v Ostravě procházel Vítkovicemi a z jednoho domu začal pálit německý ostřelovač. Vběhl do baráku a pelášil na půdu, odkud se střílelo. Ještě než ho našel, nacista spáchal sebevraždu skokem do ulice.

"Alespoň jsem nemusel vystřelit, těch mrtvých už za mnou během války bylo až moc," říká Palička a připomene několik válečných ataků, kterým vládla hromadná smrt. "Když jsme například stříleli na Dukle do Němců schovaných mezi stádo ovcí."

Po zásahu ve vítkovickém činžáku Palička pomalu sestupoval po schodech. "Nějak jsem se spletl a došel až do sklepa, kde byli poschovávaní nájemníci domu. A mezi nimi i jedna krásná dívka, jmenovala se Evička. Stačil jsem jí jen zašeptat, že se pro ni vrátím," vypráví.

Spěchal totiž do Prahy, volyňský rodák konečně toužil vidět město, o kterém mu tolik vyprávěli jeho staří příbuzní a pan učitel ve škole. "Pro Evičku jsem se opravdu vrátil a za dva roky jsme měli svatbu a odstěhovali se do kouzelné Prahy, kde žiji dodnes. Bohužel, už bez Evičky, která je po smrti." 

Foto: Lucie Pařízková, Tomáš Nosil, archiv autora