Náboženské vášně
Islám není jen černá díra na mapě, soudí politolog

Jak zkrotit (proti)islámské vášně? Uznejme islám jako náboženství, dívejme se na Facebook a pochopme, že být muslim není pro miliardu lidí jejich první identita, radí česko-arabský politolog Šádí Shanaah.

Vraždy v Paříži, teroristické buňky v Belgii, do toho další hrozby Islámského státu. Není na místě přestat říkat, že s tím islám nemá nic společného?

Obyčejný člověk má pocit, že muslimský svět je černá díra na mapě plná násilí a konfliktů, že odtamtud nevychází vůbec žádné dobro. Představa islámu nám zkameněla v našich myslích jako idea středověku. Přitom i v muslimském světě je třeba jazz a kubismus. Ten region jistě je v historickém útlumu, ale i tak z něj vychází spousta zajímavých iniciativ. Třeba syrští umělci, kteří stále tvoří, dávají svá díla na Facebook, v jejich obrazech se odráží to, co se děje kolem nich i v jejich mysli. K naší škodě to ale nikdo neví, nestojí to za zprávu, protože pro nás jsou zajímavější rozhněvaní vousáči, co pobíhají s kalašnikama a řežou hlavy novinářům.

Ale problém je právě v tom, že rozhněvaní vousáči pobíhají s kalašnikama a řežou hlavy nejenom novinářům...

Je absurdní si myslet, že jedna a půl miliardy muslimů, tedy dvacet procent lidí na světě, věří v nějakého zlého Boha. Drtivá většina z nich považuje za zásadní základní principy spravedlnosti a milosrdenství. Většina muslimů má ty samé aspirace a stejné každodenní problémy jako kdokoliv z nás. My muslimy vymezujeme do zvláštní skupiny, které dáváme jedinou identitu, a to tu náboženskou, a máme za to, že se všichni jako přes kopírák chovají podle toho, jak jim to jejich Bůh nadiktoval. Ti, co zabíjejí nevinné lidi kalašnikama, jsou pošukové a kriminálníci a nevím, proč by měli zrovna oni reprezentovat muslimy, a ne miliony normálních muslimů, kteří tohle nedělají.

Tak proč se ta tichá většina muslimů hlasitě nepostaví proti maniakům, kteří v jejich jménu potírají evropské hodnoty?

Evropané na jednu stranu vytýkají muslimům, že vytvářejí nějakou paralelní komunitu, stát ve státě, že se vyčleňují z většinové společnosti. A když dojde k nějakému útoku, tak jsme hrozně překvapení, že se tato komunita neozývá. A najednou zjišťujeme, že neexistuje.

A existuje?

Ona opravdu spíš neexistuje. Tady není masa lidí, co se primárně vnímají jako muslimové a až pak třeba jako Francouzi. Je to právě naopak. Jsou to v prvé řadě Francouzi, byť původem třeba z Alžíru, v druhé řadě dejme tomu sociální demokrati, ve třetí řadě hokynáři, manažeři nebo holiči. A k tomu jsou muslimského vyznání. Ti lidé do této doby neměli pocit, že by byli nějakým způsobem asociovaní s teroristy. A pokud jdou protestovat proti terorismu, tak tam jdou primárně jako Francouzi, nikoliv jako muslimové. Po Charlie Hebdo se přesto sešli lidé na západním břehu Jordánu, v Gaze, v Bejrutu, demonstrovali proti násilí, zapalovali svíčky. Nebyl jich milion a půl jako v Paříži, a nepsala o tom média. Většina lidí z těchto zemí má bohužel podobné tragédie před očima skoro obden.

Ale muslimové se přece organizují v muslimských obcích, nějakou strukturu mají?

Kdyby ta muslimská komunita byla taková, jakou my si ji představujeme, tak by tu byla nějaká muslimská politická strana, a nic takového tu není. V realitě je to totiž tak, že Syřan se nebaví s Iráčanem, Palestinec s Tunisanem, Bangladéšan je tomu Syřanovi ukradený, a rusky mluvící muslimové, co v Karlových Varech vedou modlitebnu, nemají žádné vazby na nikoho z nich a už vůbec ne na šíitské muslimy, kteří chodí do své vlastní modlitebny.

Takže máte pocit, že ten "civilizační konflikt" je uměle vytvořený?

My v konfliktu jsme, ale není to konflikt mezi civilizacemi, mezi muslimy a nemuslimy, nýbrž je to konflikt slušných lidí a extremistů, kde na jedné straně jsou muslimové a nemuslimové dohromady, a na druhé straně ti, co se snaží společnost rozeštvávat. Je důležité, aby tohle stát pochopil a podal pomocnou ruku té slušné části společnosti. Ty nejúčinnější protiradikalizační praktiky jsou ty, které nevybírají selektivně muslimy, ale jsou plošné, jedná se o strategii proti extremismu a radikalismu obecně, která se snaží řešit různé záležitosti sociálně ekonomického typu jako je sociální vyloučení a podobně.

Ale ostatní sociálně vyloučení občané nemívají problémy třeba se svobodou tisku.

Každá společnost má své citlivé body. Pro někoho to může být téma holokaustu nebo Svatá trojice. Pro muslimy to je urážení Proroka. Muslimové mají často pocit, že Západ uplatňuje dvojí principy. Zejména rozšířené jsou mezi nimi informace, že dánský deník Jyllands Posten předtím, než v roce 2005 zesměšnil Proroka, odmítl udělat karikatury ke křesťanskému tématu, protože by to pohoršilo skupinu křesťanů, a stejně tak odmítl karikaturu holokaustu. Dalším častým argumentem je fakt, že z Charlie Hebdo byl vyhozen jeden karikaturista kvůli antisemitickým karikaturám. Takovéto příklady jsou brány jako potvrzení dvojího standardu vnímání svobody slova v Evropě. Každá debata o svobodě slova se odehrává v nějaké politickém kontextu a za probíhajícího napětí, nedá se to odizolovat a bavit se o tom čistě akademicky.

Jak hodně citliví jsou na naše pojetí svobody slova vaši blízcí?

Můj otec je Palestinec, narodil se v uprchlickém táboře v Jordánsku poté, co byli jeho rodiče vyhnáni ve válce, při které vnikl stát Izrael. Teď žije v Česku. Toho ty karikatury například vůbec nevzrušují. Moje muslimská sestřenice k nám jezdí lyžovat se svým křesťanským manželem, oba jsou Palestinci žijící v Izraeli. Jsou to obyčejní lidé, pro něž se útoky Islámského státu odehrávají kdesi daleko od jejich domovů. Nemají pocit, že by měli jít někam do ulic protestovat proti Islámskému státu, stejně tak jako my v Evropě necítíme potřebu vyjít do ulic a vyhraňovat se třeba proti americkým extrémistům, kteří se zašťiťují křesťanskými symboly.

Jenomže my jsme své Ku-klux-klany a další extrémisty už dávno překonali, minimálně to není tak rozšířený fenomén. Proč to muslimům nejde?

Problém je v tom, že Evropa si svoje půtky odbyla v době, kdy měla dominantní pozici a měla na to dost času. Nebyla globalizace, aby byla neustále posuzována v rychlém tempu médií, a také jí do toho nezasahovaly tak velké vlivy zvenčí. Teď máme jinou dobu, do historických procesů zasahují externí síly v podobě invazí, finančních podpor. Tíha zodpovědnosti se tak přesouvá od společnosti mimo ní. Lidé v muslimských zemích si říkají, že už to není o islámu, ale o tom, že USA chtějí setřást Assada, o konspiracích. Zbavují se tak pocitu zodpovědnosti, že si za to mohou sami.

Kdybychom se měli řídit rétorikou radikálních islamistů, tak za vším zlem stojí právě západní svět.

Muslimové mají pocit, že si na ně někdo zasedl, dlouhodobě mají pocit, že západní svět pomocí invazí a skandálů politicky manipuluje s osudem jejich zemí. Je to celý balík křivd, ať už údajných nebo skutečných. Balík vize západu, který je vůči muslimům zlý a vede vůči nim válku. Je těžké někomu z arabského regionu vysvětlovat, proč smrt sedmnácti lidí ve Francii představuje zásadní historický milník, ale smrt stovek tisíců Iráčanů byla jen statistika. V posledních dekádách je skutečně větší riziko vzniku konfliktu a radikalismu v islámských regionech než v jiných regionech, ale nebylo tomu tak vždycky. Byla období, kdy riziko a konflikty vyvěraly z křesťanské společnosti. Je nutné odzoomovat od toku času a vidět to v souvislostech a periodách.

Takže taková krvavá islámská historická odbočka?

Když se podíváte do historie, tak Evropany stálo hrozně moc obětí a krveprolití, než si řekli, že jim nestojí zato bojovat spolu kvůli tomu, že někdo je Francouz a někdo Němec a někdo katolík a jiný protestant. To byly miliony obětí. Náboženské války v takovém měřítku, jako je známe z naší evropské historie, islámský svět doposud neznal. K tomu dochází až teď. Islámský terorismus je nový fenomén a nebude trvat bůhvíjak dlouho. Terorismus ale existovat vždy bude. Jde o to, která berlička ve které době dokáže lidi zmobilizovat pro takové činy. Dříve to byly v arabském světě levicové ideologie, pak etnický nacionalismus, teď je to zrovna islám. Arabští teroristi ze 60.-70.let minulého století vraždili ve jménu marxismu, nacionalismu nebo jiné ideologie, ne islámu.

Spoustě lidí není vůbec jasné, zač vlastně Islámský stát v Evropě bojuje.

Teroristé jsou vesměs lidé s velmi chatrnými znalostmi islámu, víra u nich nastupuje až v pozdějších stádiích radikalizace zejména proto, aby si dokázali ospravedlnit věci, které hodlají provádět. Ti stejní lidé by se za jiných okolností přidali k nějakému kriminálnímu gangu nebo sektě. Mnozí z nich mají v sobě antiestablishmentský postoj, jsou to mladí lidé, kteří hledají něco protisystémového, dalo by se to studovat jako sociální hnutí, které se halí do islámského hávu. Je zajímavé, jaké cíle si například v roce 2001 vybrala Al-Kajda. Nikoliv Vatikán jako symbol víry, ale symbol vojenské hegemonie Pentagon a symbol globalizační hegemonie Světové obchodní centrum. To by si extrémní levicová hnutí vybrala taky, bez ohledu na náboženství.

O Česku se říká, že zdejší muslimská komunita je malá a umírněná. Zůstane tomu tak i nadále?

Muslimská komunita u nás jsou převážně vysokoškoláci, lékaři, inženýři. Nikoliv gastarbeideři jako v Německu. U nás je problém v tom, že stát neuznává islám na úrovni ostatních náboženství, jen jako nevládní organizaci. Tím se vzdává nástroje, jak jej ovlivňovat. Kdyby šel například rakouským modelem a uznal islám jako ostatní církve, kdyby muslimským duchovním povolil dělat svatby, pohřby a duchovní útěchu v armádě a vyučovat islám tam, kde je o to zájem, měl by za to proti sobě jednu organizaci a mohl by kromě jasné zodpovědnosti konkrétních lidí vyžadovat i to, aby byli duchovní vzdělaní na evropských univerzitách a měli zkušenost s evropským způsobem života.

Takže čelit extremismu lze podle vás tím, že povolíme islámské školy, jako to udělaly západní země?

U nás nejsou univerzity, které by vychovávaly muslimské duchovní. Takhle se stává, že sem přijedou salafisté ze Saudské Arábie, kteří vykládají muslimům, jak mají správně žít. Když nejsou finance a vůle, tak se pak jako sponzoři nabízejí různí podnikatelé ze Zálivu, kteří jsou vesměs konzervativní, a tudíž publikace nebo duchovní, které sponzorují, jsou vesměs také konzervativnější, než by mohli být. Náboženská autorita nebyla v islámu nikdy lokalizovaná na jednom místě. Muslimové nemají žádného papeže. Duchovním se může stát kdokoliv, kdo prohlásí, že je kvalifikovaný a kdo je respektovaný jako dobrý učenec. Nebo taky ten, kdo je zrovna po ruce a je ochoten vést motlitbu.

Loni na jaře u nás udělala rozruch kniha Základy tauhídu, která nabádá muslimy, aby nenáviděli nemuslimské vlády. Co s tím?

Tu knihu jsem četl, je tam skutečně několik zarážejících věcí. Ovšem stejně zarážející je i to, že tak kniha vyšla už v roce 2012 a byla běžně k dostání v knihkupectvích. A teprve dva roky poté došlo k té pochybné razii v mešitě. Je opravdu velkým otazníkem, jaký byl pravý důvod této razie. Její autor je bezpochyby silně kontroverzní, řada zemí ho vůbec nepouští na své území, ale člověk by měl oddělovat autora a obsah konkrétní knihy. I přes jisté pasáže, kde vyvyšuje islám nad jiná náboženství, bych neřekl, že by naváděla k rasismu a xenofobii.

O čem tedy je?

Je to teologický výklad, v podstatě srovnání pojetí Boha v islámu, křesťanství a judaismu. Dochází k závěru, že islám je to pravé pojetí. Ale podobné tvrzení bychom v křesťanské nauce a judaismu našli jistě také. Je tam věta o tom, že muslimové v muslimských zemí, kde vlády vládnou podle importovaných ústav a kde se islámské právo dostalo na vedlejší kolej, by se měli pokusit to změnit a když to změnit nejde, tak by takovými vládami měli upřímně opovrhovat a nenávidět je. Mluví se tam ovšem o muslimských zemích, nikoliv o Evropě a je to otevřené výkladu, zda jen nenávidět systém, ve kterém žiji, nebo s tím něco aktivně dělat. Je spoustu anarchistů u nás, kteří také nenávidí kapitalistický systém, to není samo o sobě trestné. Kromě tohoto jednoho inkriminovaného odstavce jsou ostatní pasáže teologické a pro normální čtenáře asi ne příliš záživné.

Když se díváme na mapu světa, tak tam nenacházíme zrovna moc příkladů fungujících islámských demokracií. Mohl by se islám v něčem od Evropy poučit?

Když se muslimové v 19. století vyrovnávali s evropskou dominancí, řada muslimských reformátorů razila tezi, že evropská věda má své kořeny v islámských objevech, a že není problém novou vědu a pokrok přijmout, že na tom není nic neislámského. Říkali, že Evropané si zajistili pokrok tím, že se dokázali vymanit z jha náboženství, ale že islám není proti pokroku jako křesťanství, že se musí jen nalézt ten původní islám, nepřekroucený autoritářskými panovníky. Návrat k "původnímu" islámu otevřel dveře jak proudům, které neměly problém s modernitou, tak například k salafismu, který se snaží napodobovat společnost tak, jak si myslí, že vypadala v 7. století. Módní nástup zbožnosti, která je konzervativního rázu, je patrný zejména v posledních dekádách.

A jak to bude dál?

Muslimské země začaly po vzoru Evropy experimentovat s různými způsoby vládnutí od parlamentního liberalismu přes pokusy o socialismus až po diktátorství. Nic z toho nefungovalo. Proto si řada lidí myslí, že je čas zkusit něco, co vychází inherentně z muslimské společnosti, nějaký nový islámský recept, který bude schopen zkombinovat modernitu a tradice.

Založil jste Česko-arabské centrum kulturního dialogu, daří se vám ho mezi Čechy a muslimy navázat?

Jmenuje se Insaan, což znamená arabsky a v řadě dalších starých jazyků lidská bytost, člověk. Je důležité dokázat si představit konkrétního člověk na druhé straně. Někdy je třeba všechny ty často abstraktní debaty o velkých tématech posunout trochu dolů na lidskou úroveň. Vytvořit okénko k té lidské bytosti tam "naproti". Díky knihám, filmům, výstavám a osobním setkáním si člověk uvědomí, že tam na druhé straně jsou taky lidé, kteří mají běžné starosti a radosti jako my. Je to přínosnější než se točit v kruhu a dohadovat se, jestli jsou Arabové nebo muslimové takoví nebo makoví...
Radka Smejkalová