Televizní reportér Josef Klíma sedmnáct let točil reportáže ukazující na nevinu Jiřího Kajínka. Po jeho omilostnění prezidentem ale otočil. Kajínek prý dvojnásobnou nájemnou vraždu nejspíše spáchal. Nyní reportér čelí obviněním, že mu v celé kauze šlo jen o peníze. V rozhovoru pro nové vydání časopisu TÝDEN odpovídá i na otázku, zda cítí část viny za aktuální "kajínkománii".
Kolik lidí se vás v posledních dnech zeptalo, jestli jste se nezbláznil?
Ještě nikdo.
My jsme to zaslechli či četli mockrát. Ve stylu: tak on sedmnáct let zpochybňuje vinu dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka, dokonce veřejně prohlásí, že by ho u sebe ubytoval. Jakmile se ale Kajínek dostane na svobodu, přijde s reportáží, podle níž propuštěný nejspíše opravdu vraždil...
S tím bytem je to jiná věc. On si odseděl čtyřiadvacet let. I kdyby byl vinný, neměl kam jít a byl v obtížné situaci, tak si - stejně jako každý - zaslouží nějaké gesto vstřícnosti, kterým by mu člověk pomohl v prvních chvílích na svobodě. Nabídka bytu byla přesně tímto gestem vstřícnosti. Co se týče změny mého postoje, nastala ve chvíli, kdy jsem v polovině dubna zveřejnil výpověď Vojtěcha Pokoše (jediný z trojice mužů, který v květnu 1993 přežil střelbu u borských serpentin, po které byl Kajínek odsouzen na doživotí, pozn. red.). On se po sedmnácti letech rozhodl promluvit, sám mě tehdy oslovil, jel jsem za ním do Rakouska. Najednou se mi po Pokošově výpovědi začali ozývat lidé, kteří říkali: "My jsme mysleli, že máte zájem jen o svědectví v Kajínkův prospěch." I jejich svědectví jsem považoval za nutné zveřejnit. Vyvolalo to ve mně vnitřní změnu. Dříve jsem spíše pochyboval o Kajínkově vině, teď pochybuji spíše o jeho nevinně.
Vojtěch Pokoš ale přece nebyl celých těch sedmnáct let tak nedostupný, čas od času o případu někde promluvil, ne?
Naposledy promluvil v Právu krátce před tím, než oslovil mě. Ale jinak mlčel. My jsme s ním mluvili někdy v roce 2001.
Ani ve vaší nové reportáži ale přece Pokoš k případu nic nového neřekl. To, že vraždil Kajínek, přece vykládal celou dobu policistům i u soudu. Tak čím to nyní bylo tak převratné?
Převratné to bylo v tom, že ho někteří lidé viděli v televizi a ozvali se mi. V jeho výpovědi bylo i několik zajímavých drobností. Třeba o tom, že se v autě, do kterého vrah střílel, otvíraly dveře na straně, kde seděl Pokošův zavražděný bratr Julián. Vojtěch Pokoš najednou vysvětlil, že se Julián snažil dostat ven z auta. My jsme si celou dobu mysleli, že ty dveře otevřel druhý střelec, který obešel auto, otevřel dveře a střelil ho zezadu do hlavy. Protože to by jeden střelec nemohl stihnout všechno udělat. Čili tyto spekulace Vojtěch Pokoš docela logicky vysvětlil. Byl velice urputný v tvrzení, že to byl Kajínek, jak tvrdí celou dobu.
Mimochodem, to, že se Julián Pokoš snažil vylézt z auta, nebylo součástí vyšetřovacího spisu a rozhodování soudů?
Tam se spekulovalo o tom, že druhý střelec otevřel dveře, střelil ho a zase je zavřel. Ale ony zůstaly otevřené a otisky prstů tam nebyly.
Nenapadlo vás tedy nyní po rozhovoru s Pokošem: "Ježišmarjá, tak já jsem o tom celých sedmnáct let točil hlouposti!"?
Ne. Protože ta svědectví, která předtím byla "v Kajínkův prospěch", nebyla v jeho prospěch, ale jen zpochybňovala oficiální verzi. A já si i teď myslím, že ta oficiální verze není správná a pravdivá. Domnívám se pořád, že tam byl ještě někdo další. Ať už Kajínek střílel, nebo nestřílel. Pořád ještě by stálo za to, celý případ otevřít a došetřit.
