Rozhovor TÝDNE
"Jsem exotické zvíře..." Farář z Bohnic má doma ženu a čtyři děti

Na rozdíl od svých kolegů nebydlí na faře. A doma má ženu, se kterou vychoval čtyři děti. "Jsem trochu exotické zvíře," směje se Jan Kofroň, kněz pacientů pražské Psychiatrické nemocnice Bohnice.

Žádají vás pacienti kromě duchovního rozhovoru či obyčejného popovídání také o něco jiného?

Jistě, dříve byly oblíbené třeba písničky. Když jsem působil v léčebně jako dobrovolník, měl jsem v některých věcech takříkajíc volnější ruce. Navštěvoval jsem zpravidla jen jeden pavilon, kde jsem s jakousi paní imitoval Edith Piaf. Jiná pacientka zase toužila po písničce o skotském jezeře Loch Lomond. Žádala si ji opakovat čtyřikrát až pětkrát po sobě.

Jak jste se ke službě duchovního v Psychiatrické nemocnici Bohnice dostal?

První těsnější kontakt s léčebnou jsem navázal v roce 1991. Chodil jsem tam ve volném čase navštěvovat pacienty. Stalo se to celkem náhodou, když mě známá lékařka požádala, zda bych nedoporučil někoho, kdy by pacientům vyprávěl o Vánocích. Bydlím kousek, tak jsem to vzal. Na začátku jsem vůbec nevěděl, jak k pacientům mluvit, a musel jsem si dělat poznámky. Až časem se setkání v léčebně stala spontánní záležitostí. Když jsem se pak v roce 2008 rozhodl přijmout veřejnou kněžskou službu, napsal jsem do Vatikánu, že netoužím po žádném velkém kamenném kostele a že bych rád sloužil na psychiatrii a doprovázel umírající ve zdejším hospici.

Obcházíte pacienty a nabízíte službu, nebo jdete najisto?

V léčebně je tým spirituální péče, který vede jáhen Jaromír Odrobiňák. To je můj "tipař". Pracuje jako terapeut s pacienty, a když má některý z nich zájem o rozhovor s knězem, jeho přání mi tlumočí. Někdo touží po zpovědi, jiný si chce jenom popovídat.

Duchovní služba v psychiatrické léčebně má ke klasické pastoraci na první pohled daleko. V čem všem je specifická?

Snažím se na to nehledět. Je-li někdo například schizofrenik a trpí bludy, není to pochopitelně standardní, nicméně sám do toho nezasahuji. Všude se snažím předně naslouchat a vnímat bolesti a strasti pacientů. Léčebnu každopádně nevnímám jako blázinec. Ten je z druhé strany plotu, tady se to naopak léčí. Kdysi jsem zde měl oddávat snoubence, kteří si na svatební oznámení napsali: Svatba bude v blázinci. Přišel jsem ke kostelu, všude spousta lidí. Byla to intelektuální rodina, pantáta profesor. Postavil jsem se před ně a z plna hrdla řekl, že jsou na správné adrese. Že tady se bláznovství léčí.

To je hodně svérázný úvod svatebního obřadu.

No, nakonec mi to prominuli.

Jak lidé s psychickými poruchami vnímají kněze?

Nikoho tam nechodím přesvědčovat o víře. To vnímám jako násilí. Navíc si vás zdejší pacienti pohotově přečtou jako noviny. Jsou ohromně citliví. Jednou mi pacientka řekla: "Vám se chce jít domů! Tak to běžte!" Měla pravdu. Ten den jsem byl utahaný jako pes. Přiznám se, že se mi do léčebny nejednou nechce. Když se však vracím, mívám naopak radost. Jsem obdarován.

Příběhy mnohých pacientů dobře znáte. Co je za plot léčebny nejčastěji přivádí?

Vedle diagnóz, k nimž se jako neodborník neumím vyjádřit, jsou to nepochybně špatné mezilidské vztahy, rozbité rodiny, alkohol, drogy, nevyrovnání se s vlastním selháním, vyhoření. Týká se to všech profesí, i těch, u kterých bychom to nečekali. Někdy lidi ničí představa, že to, co spáchali, už jim nikdy nikdo neodpustí. Za tím bývá u křesťanů představa "malého Boha", který může odpustit jen něco - jakési "třikrát a dost". Tak to dělá spravedlnost lidská. Ježíš naproti tomu z kříže odpouští svým katům, aniž by o to byl žádán! Ve zpovědi proto ubezpečuji sklíčené, že Bůh není troškař. On odpouští všechno.

CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.