Malou středočeskou obec Kamenné Žehrovice na konci prázdnin neslavně proslavila nepovedená rekonstrukce základní školy. Snímek stoleté budovy, z níž se po zateplení stala odpudivě barevná krabice, obletěl internet. Podle historika architektury Petra Vorlíka je to naštěstí jen exces, úroveň české architektury se prý obecně zlepšuje. Na jaké stavby bychom měli být pyšní? A které raději zbourat?
Co všechno udělala radnice v Kamenných Žehrovicích při rekonstrukci historické školy špatně?
Výsledek je opravdu velmi nešťastný a necitlivý. Nejen k budově, ale i k dětem. Vypadá to, jako když starší seriózní dámu s její celoživotní zkušeností oblečete do klaunského kostýmu, aby působila veseleji, ale výsledek je nakonec spíše tragikomický a smutný. Tento přístup snižuje vážnost školy jako nejvýznamnější instituce v obci. Nevadí například, že místo klenutých oken jsou obdélníková, rozhodně ovšem neměla být plastová a modrá se zlatými mřížkami. Určitě měly zůstat výklenky pro sochy, vstupní portál, původní vikýř v ose budovy a další prvky. Dětem vlastně při každodenní cestě do školy sdělujete, že není třeba si vážit tradic, harmonie a kvality, ale důležitá je sebestřednost a křiklavost za každou cenu. Možná to je podle projektanta a starostky moderní a trendy řešení, ale co když se škola jinému starostovi za deset let nebude líbit? Obstojí v čase? Já myslím, že ne. Jenže co potom budou dělat?
Obec se hájí tím, že jim škola padala na hlavu a bylo třeba ji opravit tak, aby mohla fungovat na moderní úrovni.
To nikdo nezpochybňuje. Chtěli byste ale chodit celé dny zabalení do igelitu? To je přesně případ školy v Kamenných Žehrovicích. Polystyren a plastová okna přece nejsou jedinou cestou, jak ušetřit energii. U každé budovy je nutno zvolit individuální řešení. Úspor lze docílit i vhodnou volbou vytápění, zateplením střechy, novými okny a tak dále. Kamenné Žehrovice mají jen pár památek - jeden statek, troje boží muka a dříve i dělnický dům, který byl ovšem chráněn z politických důvodů a prodělal podobně necitlivou rekonstrukci od téhož projektanta. Škola, největší a nejvýraznější budova v obci, mohla být skutečným středobodem všeho dění, zhmotnělou historickou i současnou zkušeností.
Není ale v případě školy důležitější, jak se uvnitř budou cítit žáci, než její vzhled?
Vnitřní řešení také nepotěší. Za neprodyšnými plastovými okny a polystyrenovou fasádou jsou podle fotografií ještě stropy sníženy podhledy a tím omezen objem vzduchu v učebnách. Takovou situaci příliš nevylepší ani vzduchotechnika. Výsledek zkrátka dráždí především jako promarněná příležitost. Nikdo přece neočekává, že starostka obce s 1700 obyvateli bude kovaná v architektuře. Ale právě proto by měla konzultovat obrovskou investici za třináct milionů korun s nějakým odborníkem, který by jí nabídl jiný pohled než onen projektant.
