Když jsem byl požádán, abych na letošním kongresu promluvil na téma Ukrajiny, váhal jsem se svým souhlasem, jakkoli je to pro mne velké, snad největší téma současnosti. Jsem si totiž dobře vědom toho, že mé názory jsou mimo "mainstream" a že zde nemusí být příliš vítány. Věděl jsem i to, že zde budou přítomni skuteční znalci Ukrajiny a dokonce řada insiderů, počínaje prezidentem Juščenkem, kterého jsem před necelými deseti lety v jeho úřadě při státní návštěvě v Kyjevě navštívil. Nechci také předstírat, že jsem specialistou na Ukrajinu, že jsem člověkem, který by každodenně sledoval tamní vývoj situace.
Pozvání jsem se rozhodl přijmout hlavně proto, že se domnívám, že naše současná debata vlastně není o Ukrajině. S postupem času mi začíná být stále víc jasné, že v tak zvané ukrajinské krizi nebo - jak je to stále častěji interpretováno - v ukrajinsko-ruském konfliktu, jde vlastně o něco jiného. Ukrajina je - a to si nezaslouží - "pouze" místem, kde se dnešní, daleko obecnější a velmi vážná krize projevuje nejviditelněji a kde jsou kvůli tomu lidé zabíjeni. V počtu daleko větším než před dvěma týdny v Paříži. Mluvím o evidentní krizi Západu, jejíž rozsah a hloubku si stále ještě nechceme přiznat. Snažíme se ji zakrývat o to větší expanzí našeho pojetí světa, našich hodnot, našich geopolitických ambicí, čímž vytváříme nová ohniska napětí. Ukrajina je jedním z nich.
Chtěl bych být dobře pochopen. Na straně jedné jistě platí, že krize na Ukrajině existuje a že má primárně svůj domácí původ. Byla vyvolána evidentním nezdarem této země úspěšně zvládnout přechod od komunismu ke svobodě, pluralistické parlamentní demokracii a tržní ekonomice a stejně tak nezvládnutím přeměny z pasivní role pouhé administrativní jednotky totalitárního sovětského impéria k vlastní státnosti a suverenitě. Jeví se mi to tak, že Ukrajina v tomto ohledu selhala více než kterákoli jiná země střední a východní Evropy.
To asi nemůže být popřeno, i když je na místě otázka, zda to bylo - vzhledem k daným okolnostem - nevyhnutelné, nebo alespoň, zda je to omluvitelné a vysvětlitelné. Je nesporným faktem, že tato rozsáhlá - v evropských poměrech - země ve svých dnešních hranicích vznikla uměle, že byla po celou dobu své existence vnitřně rozpolcena a že vždy měla velmi malou vnitřní koherenci, a to i před zahájením protestů na Majdanu. To samozřejmě nemohlo nebýt vážnou překážkou úspěšného průběhu transformačního procesu.
Na straně druhé je stejně tak zřejmé, že je dnešní ukrajinská krize zásadně ovlivněna, ne-li přímo řízena ze zahraničí. Řekl bych to tak, že původně domácí problém byl transformován v souboj o dominanci v Evropě (a vůbec ve světě) a ve střet slábnoucího Západu se stále více sebevědomým Ruskem. Ukrajinci se dostali do špatné pozice, v níž jsou pouze nástrojem či objektem. Nevím, jsou-li si toho vědomi? Aspoň jejich politické a intelektuální elity? Nejsem si tím jist.
Musím se přiznat, že jsem byl při všech summitech EU a NATO, kterých jsem se v posledních letech zúčastnil, vždy nervózní, když začala debata o členství Ukrajiny v těchto dvou západních organizacích a když jsem slyšel argumenty pro a proti. Dramatický večer a noc na bukurešťském summitu NATO v roce 2008 (o členství Gruzie, Ukrajiny a Makedonie) si dobře pamatuji. I tam jsem byl přesvědčen o tom, že to nutí Ukrajinu k předčasnému rozhodnutí, zda země patří k Západu nebo Východu, a že právě to je nejjistější cestou, jak ji rozbít. Před rokem, v únoru 2014, jsem to formuloval zcela jednoznačně: "Dát Ukrajině volbu mezi Východem a Západem znamená ji zničit. To přivede zemi k neřešitelnému konfliktu, který nemůže nemít tragický konec." Přesně to se odehrává před našima očima.
Současná geopolitická "hra" začala tak naivně oslavovanými "barevnými" revolucemi v některých zemích bývalého Sovětského svazu (a v některých arabských zemích), které často znamenaly vývoz demokracie a západního pojetí lidských práv do nepřipravených, od Západu geograficky vzdálených, kulturně i civilizačně odlišných teritorií. Musím se přiznat, že jsem zárodek dnešních ukrajinských problémů viděl již při - pro mne nejasné a nepřesvědčivé - "oranžové revoluci" v roce 2004, tehdy nekriticky velebené Evropou a Amerikou. Ta však byla jen zčásti autentickým domácím politickým povstáním, z větší části byla z vnějšku organizovaným vývozem demokracie jako cesty k získání geopolitické výhody (a snad i pokusem o přehlušení vlastních problémů Západu).
Ukrajina byla ponížena do role nástroje v této daleko větší hře, v souboji se sílícím Ruskem. Otázkou je, jak z toho ven. Posledních 15 měsíců ukazuje, že další pokračování krize neúnosně zvyšuje její náklady, prohlubuje rozpolcenost země a zesiluje míru její destabilizace. Díváme-li se na vývoj na Ukrajině bez předsudků a s otevřenýma očima, musíme dojít k závěru, že se Ukrajina ocitla v pasti měnící se geopolitické situace a že Rusko - naproti tomu - díky této změně nachází svou novou identitu (nebo přinejmenším posiluje svou starou). Měnící se situace je do značné míry produktem problémů Západu, jeho ztrácející se identity, jeho ekonomické stagnace, jeho kulturního a civilizačního úpadku.
Mám strach, že Ukrajina, resp. její dominantní politické síly stále riskantně spoléhají na nějakou budoucí vnější intervenci a nehledají domácí politická řešení. Nepřicházejí s žádnými kompromisy, které by mohly nabídnout lidem ve východní části své země, aby získaly jejich důvěru. Spoléhají na represi a na nerealistická očekávání západní ekonomické a vojenské pomoci. Ta nepřijde.
Není jiné cesty z této pasti než jednání a kompromisy. Udržovat dnešní stav věcí nemůže být v zájmu ani Ukrajiny, ale ani Ruska, ani Západu. Z dlouhodobého hlediska ztrácíme my všichni.
Vývoj na Ukrajině a kolem Ukrajiny přispívá i k destrukci dnes existujícího, jakkoli nedokonalého systému mezinárodních vztahů a vede k tomu, že se ztrácejí cesty k řešení dalších aktuálních problémů současnosti - jako je např. situace na Středním Východě nebo jako jsou teroristické útoky v Evropě.
Mohu-li to shrnout: místo diskuse Ukrajiny a Ruska bychom měli diskutovat Evropu a Západ.
