Jen notebook a batoh - novodobí nomádi k životu více nepotřebují. Lidí, kteří se rozhodli opustit zaběhlý způsob života a pracovat na cestách, ve velkém přibývá. S příchodem zimy jich za hranice vyráží nejvíce.
Nejdříve práce, potom zábava, vtloukali nám odmala do hlavy. Jenže to se nemusí vylučovat, přesvědčuje účastníky pražského kursu digitálního nomádství šestadvacetiletý Adam Marčan z Beskyd.
Když po maturitě odešel do Prahy, kde pracoval jako webdesignér, mnohé si uvědomil. "Po práci jsem šel domů, koupil si brambůrky a koukal na seriály. Pak jsem si řekl, že mě to nebaví," vypráví. V té době se setkal s pojmem minimalismus a začal se sám sebe ptát, jestli ho věci a vztahy, kterými byl v té době obklopen, dostatečně obohacují. "Přestal jsem si kupovat hlouposti, a najednou jsem měl našetřeno sto padesát tisíc. Rozhodl jsem se přejít na volnou nohu a cestovat," vzpomíná Adam.
Méně mít, více žít
První cesta Adama Marčana vedla do Francie a Itálie. S kamarádem jeli stopem, spali, kde se dalo, třeba i na střeše rozbořeného domu, na kterou se schovali před divokými prasaty. "Mohli jsme cokoli a nepotřebovali jsme k tomu téměř žádné peníze," vypráví nadšeně cestovatel. Za další úspory si koupil letenku do španělské Malagy, kam odletěl na tři a půl měsíce. "Pracoval jsem z počítače. Měsíčně jsem utratil zhruba osmdesát eur za jídlo, protože jsem si sám vařil z čerstvých surovin z lokálního trhu," popisuje svou první nomádskou výpravu.
Po návratu ze Španělska měl Adam nehodu a skončil na šest týdnů v nemocnici. Tato zkušenost ještě umocnila jeho snahu žít naplno přítomností. Rozhodl se znovu odjet. Loni v listopadu odletěl do Bangkoku a během pěti měsíců procestoval jihovýchodní Asii. "Každý se mě ptal, jak jsem mohl sedm hodin sedět u počítače a pracovat v tak krásném prostředí. Jenže právě to mě motivovalo. Nechtěl jsem si práci zbytečně prodlužovat - i když mě baví -, abych se mohl věnovat objevování nového prostředí," popisuje Adam.
Mýty a předsudky
Hojná účast na kursech digitálního nomádství naznačuje, že tento způsob života je pro mladé lidi mimořádně přitažlivý. Přiznávají však zásadní obavu - bojí se, že se na cestách nedokážou finančně zajistit.
Robert Vlach, podnikatelský poradce a provozovatel projektu Na volné noze, považuje takový strach za zbytečný. "Je to mýtus, který se podle mě bortí. Nomádství je možné i v českých podmínkách. My například preferujeme evropské metropole a sdílíme byt s dalšími lidmi, skládáme se na náklady," popsal TÝDNU praxi Robert, který s partnerkou odjíždí do ciziny v zimě i v létě. Oblíbili si Francii a Španělsko, neminuli Maroko.
"Pokud peníze neroztáčíte po barech, náklady na život v cizině jsou prakticky stejné jako v Praze. Základní potraviny v supermarketech stojí podobně, lokální jsou i levnější. Super bydlení najdete přes stránky Airbnb nebo HomeAway. Když nad tím přemýšlíte, jde to levně," pokračuje zkušený cestovatel.
Z kanceláře pod palmu
Nejčastěji Robert potkává nomády ze západních zemí, zejména z Německa či Skandinávie, kteří často utíkají před nepříznivým počasím. Cesty za sluncem jsou lákavou možností, jak dobýt energii. "Zastoupení profesí mezi nomády je různé. Bývají to překladatelé, textaři, marketéři, ajťáci, konzultanti, ale někdy i právníci. Cestování jim přináší spoustu nápadů," upřesňuje Robert.
Že je možné se na cestách živit nejrůznějšími způsoby, prokazuje svérázná Američanka Christine Gilbertová. Jedna z nejznámějších nomádských tváří je fotografka, dokumentaristka a spisovatelka v jednom, její blog Almost Fearless si oblíbily tisíce lidí. Christine bylo přes dvacet, když před šesti lety ze dne na den opustila práci a s partnerem Drewem i dvěma psy vyrazila do světa. Pár, jemuž se nedávno narodilo dítě, tehdy natočil dokument o nomádství a od čtenářů blogu vybral deset tisíc dolarů. Živobytí bylo zachráněno. I dnes si cestující manželé vydělávají tvorbou filmů nebo fotografováním. Špendlík do mapy zabodli už na osmatřiceti místech.
Za rozmachem moderního nomádství je několik důvodů. "Postup komunikačních technologií hraje roli, jen ne zásadní. Potřebná je změna myšlení. Nomádství říká, že máte-li práci primárně na počítači a přes telefon, tak vám teoreticky nic nebrání strávit čtvrt nebo půl roku v zahraničí. Hodně lidem došlo, že je to možné," vysvětluje Robert, kterému se před pár dny narodil syn. O tom, že bude cestovat i s rodinou, ani v nejmenším nepochybuje.
Rodina z karavanu
Se ženou a dvěma malými dcerami už dva roky brázdí Evropu i grafický designér Víťa Válka. Přesvědčit manželku k životu v karavanu zpočátku nebylo lehké, teď má jeho rodina putování raději než on. Letos se Válkovi vydali za dobrodružstvím na tři měsíce. Poslední paprsky slunce lovili v Chorvatsku. Dnes je jejich známí berou jako "tu rodinu z karavanu".
"Projeli jsme s karavanem Turecko, Chorvatsko a Sicílii, bez něj jsme procestovali většinu Evropy, USA a další země. Cestování bereme jako hlavní předpoklad všeobecného vzdělání a objektivního pohledu na život," řekl TÝDNU nomád Válka.
Finance ho netrápí, jak by si mnozí mohli myslet. "Když pominu nákup karavanu za sto třicet tisíc, jsou náklady vyšší o naftu a pobyt v kempech. Kempy stojí mimo sezonu asi osm až dvanáct tisíc na měsíc, tedy podobně jako hypotéka na byt v Praze nebo Brně. Náklady na jídlo jsou víceméně stejné jako doma," kalkuluje Víťa.
Řešitelný je i problém se vzděláváním dětí. Cestovat by Válkovi chtěli co nejdéle - až do páté třídy mohou potomky učit sami a později už možná bude běžná výuka přes Skype.
Válkovi jsou v kontaktu s dalšími českými nomádskými rodinami, některé se jimi inspirovaly. O celosvětové oblíbenosti cestování karavanem svědčí množství členů v klubech sdružujících příznivce mobilního domova. Například britský Caravan Club eviduje přes 300 tisíc rodin (kolem 800 tisíc členů) a stále jich přibývá. Pro srovnání: Caravan club Praha má 75 členů.
"Všechny nové a neobvyklé nápady se na první pohled zdají trošku šílené a nepatřičné. Pokud je ale necháte v hlavně uzrát a pořád vás lákají, vrhněte se na to," doporučují Válkovi.
