Předseda českých komunistů Vojtěch Filip tvrdě kritizuje vicepremiéra Bělobrádka za jeho plánovanou návštěvu sudetoněmeckého srazu v Augšpurku. Údajně jde o provokaci a ponížení českých obětí fašismu. Přitom se ale komunisté jaksi zapomínají hlásit k tomu, že to byli právě oni, kdo před válkou nejvíce podporoval národnostní požadavky sudetských Němcům a jejich právo na sebeurčení.
Svou podporu "sudetoněmeckým soudruhům" dovedla tehdejší KSČ do takových krajností, že dávno před Hitlerem dokonce souhlasila s odtržením Sudet a jejich přičleněním k Německu nebo Rakousku. Že to není možné? Stačí si přečíst projev, který pronesl tehdejší přední ideolog KSČ Václav Kopecký na 6. sjezdu strany v roce 1931.
"My, čeští komunisté, prohlašujeme, že budeme hájit a prosazovat právo na sebeurčení až do odtržení od českého imperializmu pro utlačované části německého národa až k posledním důsledkům. Dále prohlašujeme, že stejnou rozhodností budeme chránit a prosazovat, aby se všechny části německého národa sjednotili v jednom státě," prohlásil doslova Kopecký.
Opět se z dnešního pohledu může zdát, že jde o nějaký podvržený text, který se nezakládá na skutečnosti. Komunisté přece nikdy nemohli souhlasit s tím, aby se české Sudety staly součástí Německa. Jenže to žádný omyl není. KSČ skutečně s veškerou vážností podporovala teze silně připomínající pozdější požadavky z programu Sudetoněmecké strany Konrada Henleina.
Na svém 6. sjezdu v roce 1931 si komunisté schválili i několik dalších zásad, které museli sudetským Němcům znít jako rajská hudba. "Jsme pro právo na sebeurčení národa až k odtržení od státu... Jsme proti povinné státní řeči... Namísto českých škol chceme dostatečný počet škol v mateřském jazyce... Jsme proti čistkám ve státním aparátu a ve státních podnicích, které postihují příslušníky utlačovaných národů."
A znovu. To není výňatek z Henleinova projevu. To je součást závěrů jednoho z předválečných sjezdů KSČ dva roky předtím, než se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. A proč se komunisté tak podbízeli právě sudetským Němcům? Důvod je jednoduchý.
Už V. kongres Komunistické internacionály řízené z Moskvy se totiž v roce 1923 vyslovil pro právo na sebeurčení sudetských Němců a důrazně doporučil českým komunistům, aby se vyhnuli jakýmkoliv náznakům nacionalismu vůči německé menšině.
Nacionalismus totiž vůbec nezapadal do komunistické ideologie ani do snahy přilákat německé dělníky do komunistických řad. Nepřítelem českého dělníka nemůže být německý dělník a naopak. Jejich společný nepřítelem je imperialistický stát. V rámci komunistického internacionalismu Kopecký vlastně jen tvrdil, že je vlastně jedno, zda sudetští Němci, pokud to chtějí, budou žít v Německu nebo Československé republice. Důležité je, aby v obou zemích zvítězil socialismus a padla nadvláda nenáviděných imperialistů.
S touhle rétorikou se českým komunistům skutečně podařilo přilákat do strany celou řadu Němců. Jak ale píše historik Martin Nechvátal, autor knihy 15. 5. 1921 Založení KSČ - ve službách Kominterny, začali později komunisté popularitu mezi německým proletariátem rychle ztrácet. A to kvůli tomu, že nedokázali své proklamace o naplnění sudetoněmeckých požadavků naplnit v praxi. Mnozí němečtí členové KSČ proto přešli k nacionalistickým německým stranám nabízejícím rychlé a radikální řešení.
Jedním z mnoha příkladů takového přestupu může být příběh německého poslance za KSČ Arnošta Hirschla, který byl po válce v Českých Budějovicích popraven jako nacista. Není přitom sebemenších pochyb o tom, že další tisíce českých i německých komunistů naopak položily život v boji s nacismem.
Názorový obrat, ke kterému Komunistická strana zavelela hned po válce, však zřejmě nemá v historii české politiky obdoby. Z radikálních odpůrců nacionalismu se stali zarytí nacionalisté popírající vlastní marxistické učení. Z proletářského internacionalismu, jednoho ze základních principů marxismu-leninismu, se totiž stala jen prázdná fráze. Václav Kopecký, který na 6. stranickém sjezdu otevřeně podpořil snahu o přičlenění Sudet k Německu, se už v roce 1944 dovolával potrestání a odsunu nejen Němců, ale i německy mluvících Židů. "S Židy, kteří se přihlásili k německé národnosti, se musí jednat jako s Němci. Bojovat proti antisemitismu neznamená připustit likvidaci národního a slovanského charakteru republiky," řekl Kopecký.
První poválečný ministr školství za KSČ Zdeněk Nejedlý zase na shromáždění v Trutnově 5. června 1945 prohlásil: "Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku." O tom, že strana před válkou slibovala německé menšině právo na sebeurčení, se už Nejedlý nezmínil.
Tuhle snahu zamlčet jednu kapitolu stranických dějin evidentně převzali i současní čeští komunisté. Předseda KSČM Vojtěch Filip vyskočí jako čertík z krabičky pokaždé, když si nějaký český politik dovolí mluvit o usmíření se sudetskými Němci, natož aby navštívil sudetoněmecký sraz. Se Sudeťáky se prostě nemluví! Třeba by se pak někdo mohl dozvědět, jak se z proletářského internacionalismu stal komunistický nacionalismus.
