Krajinou po dálnici, nebo lesní stezkou? Bude výlety na kole po Šumavě, Krkonoších a dalších oblíbených rekreačních destinacích provázet asfalt? Ve jménu cyklistiky přibývají kilometry asfaltového povrchu na původně přírodních cestách. Řada cyklistů tento přístup odmítá.
Nedávno rozhořčila část cyklistů například nově otevřená první pětikilometrová asfaltová etapa cyklostezky mezi Gerlovou Hutí a jezerem Laka v Národním parku Šumava. Tři metry široká cesta se štěrkovým a živičným povrchem přišla na více než tři miliony korun za kilometr. Vede při silnici pod sloupy elektrického vedení. „Takové mohutné stezky jsou hlavně výhodné pro stavitele silnic. Na to, oč cyklisté skutečně stojí, se jich nikdo neptá,“ komentuje novinku Tomáš Kvasnička z České mountainbikové asociace (ČeMBA).
Správa NP a CHKO Šumava tak širokými stezkami řeší hned několik problémů najednou. „Jízda na kole po cyklostezce má vyšší bezpečnostní standard hlavně kvůli neohrožování cyklistů automobily a na druhou stranu neohrožují cyklisté pěší turisty,“ říká Josef Jiřička ze Správy národního parku. Podle něj se vedení parku snaží dodržet českou státní normu číslo 73 6110, která stanoví, že cyklostezka má být tři metry široká a musí mít neprašný povrch. Norma však není závazná a také navrhuje různou šířku a povrch stavěné cyklostezky. Na tuto problematiku již v březnu upozornil internetový server EkoList.cz.
Cyklostezky ve městě a v krajině je rozdíl
"Lidé, kteří o výstavbě stezek rozhodují, zapomínají rozlišovat mezi tím, k čemu mají sloužit,“ kritizuje současné počínání správy šumavského parku Kvasnička. V Česku jsou cyklistické stezky dvojí. Ty, po kterých se lidé dopravují do práce a na další místa - ty mají spojit co nejbezpečnější cestou důležité cíle a vyžadují pohodlný a sjízdný povrch po celý rok. Pro cyklostezky ve městech a jejich okolí, kde se prohánějí také bruslaři, se tedy asfaltový povrch hodí.
Asfaltové kilometry v rekreačních a chráněných oblastech jsou podle sdružení drahým nadstandardem pro cyklisty, kteří taková místa vyhledávají. Tedy pro ty, kteří stejně volí terénní kola, ať horská nebo treková. „Rekreační cyklostezky se nestavějí kvůli tomu, aby se cyklisté dostali z místa na místo co nejrychleji, ale aby načerpali zážitky z krásné krajiny. Široké asfaltové cesty s obrubníky a příkopy cyklisty spíš od přírody odtrhují,“ řekl Kvasnička. Nešetrné řešení vůči krajině v podobě šedé neprodyšné slupky, neleží v žaludku jen mountainbikové asociaci, ale také environmentálním expertům z Centra dopravního výzkumu a Nadace Partnerství. Stezky pro cyklisty v takové krajině by do ní měly zasahovat co nejméně.
Argumenty sdružení totiž podporuje fakt, že terénní cyklistika mezi Čechy i na českém trhu jednoznačně vítězí. Podle odhadů Asociace výrobců a dovozců jízdních kol a velomateriálu se totiž v Česku prodalo za loňský rok 380 000 bicyklů. Z toho zhruba více než třetinu tvoří horská kola a téměř polovinu treková. Silničních se neprodá ani procento. A to se na rok 2006 dívají distributoři oproti letošní sumě prodaných jako na slabší. Na lesních a polních cestách cyklistů tedy nesporně přibývá a zdá se, že asfalt, který se postupně rozlévá v rekreačních lokalitách, je trochu nadstandard.
Asfaltová stezka je zbytečný luxus
Jsou to zbytečně proinvestované peníze, tvrdí ČeMBA. „Místo do asfaltu v krajině bychom měli investovat peníze do infrastruktury ve městech a do pečlivě plánovaných systémů přírodě blízkých rekreačních stezek. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že přírodní cesty v návštěvnících vzbuzují daleko hezčí zážitky než asfaltový povrch, který polyká 70% nákladů,“ vysvětluje poznatky mezinárodní bikerské asociace IMBA, která se stavbou ekologicky a sociálně udržitelných stezek zabývá déle než dvacet let. Stezky v Česku často nejsou správně trasované. Měly by totiž správně lemovat kopec, jejich sklon by neměl přesáhnout osm procent. „Často ale vedou napříč spádnicí a překonávají tak zbytečná převýšení. Což vede stavaře k tomu, že spád kompenzují asfaltem,“ usuzuje Kvasnička.
Sdružení vychází z jednoduché myšlenky, kterou s příchodem horských kol znovuobjevili bikeři ve Spojených státech. Tam si cyklisté-bikeři stavějí a udržují stezky sami nebo ve spolupráci s lesníky stejným způsobem, jako se dříve stavěly stezky pro pěší a pro koně. V polovině devadesátých let se tato metoda uchytila s úspěchem také v Evropě, nejdříve ve Walesu a Skotsku, kde se do budování stezek pro cyklisty pustili sami lesníci. Nyní můžeme na takové stezky narazit také ve Španělsku, v Itálii a Francii.
Dalším důvodem, proč se některé lokality snaží vytlačit cyklisty z turistických stezek, jsou konflikty s pěšími turisty, které přišly se sílícím zájmem o cykloturistiku v přírodě. Často tedy správa oblasti, jako je Šumavský národní park, řeší potíže uzavřením cesty pro cyklisty. „Intenzitu konfliktu mezi uživateli bychom měli snižovat stavbou rekreačních stezek, které jsou vhodné pro sdílené užívání, ne řadou restrikcí a zákazů,“ řekl Kvasnička. Podle něj bychom se měli při navrhování a stavbě stezek s krajinou a jejími přirozenými prvky naučit zacházet. „Často je nejlepším řešením opustit nevhodné stávající cesty a navrhnout nové stezky tak, aby nebyly zátěží pro přírodu a v návštěvnících vzbuzovali příznivé pocity,“ doporučuje Kvasnička.
Další argumentem pro asfalt jsou podle správy národního parku potíže s údržbou cesty, protože kola vytvářejí rýhy a způsobují vodní erozi. Tomáš Kvasnička však kontruje: „Rýhy vznikají právě špatným trasováním i v asfaltu. Trasy jsou vedené po spádnici a snadno vedou dešťovou vodu, která je počátkem eroze. Jednoznačně jsou podle našich propočtů asfaltové stezky tou nejdražší variantou, jak se proti erozi bránit.“
A tak se sdružení snaží asfaltovací úmysly krajům a správcům přírodních oblastí rozmlouvat a nabídnout levnější know-how. Podobně je na tom totiž řada dalších oblastí. Například čtyři a půl metru široká a ekology kritizovaná turistická cesta Šumbera v brněnském lese Hády. Tam cestu „pro pěší a cyklisty“ vyštěrkoval Školní lesní podnik Křtiny. Přestože tvrdí, že je určena pro cyklisty, svými parametry spíše odpovídá cestě pro nákladní auta na odvoz dříví. Šedočerná slupka by měla pokrýt cesty také na jizerských hřebenech, v Pojizeří a Hostýnských vrších.
Pestrá cyklistika
Členy ČeMBA můžete podobně jako jejich předsedu Tomáše Kvasničku potkat na lesních stezkách s batůžkem na zádech. Někteří z nich v něm vozí pilku a pracovní rukavice, aby mohli odklízet spadlé stromy. Třicetiletý biker absolvoval několik pobytů u velšského stavitele stezek Dafydda Davise. Nyní je na stáži v USA u mezinárodní asociace IMBA. Učí se plánování a stavbě singletracku, tedy k metodě šetrných stezek a cestiček pro aktivní lesní rekreaci.
„Singletrack je taková cesta, po které se nemůže pohybovat auto nebo dva lidi vedle sebe. Aby byl ekologicky a sociálně udržitelný, musí být realizován podle přesné a zkušenostmi ověřené metodiky,“ popisuje vlastnosti cestiček, které mezi českými cyklisty propaguje. Pro samotné cyklisty je ale důležitější myšlenka, která se vztahuje ke stylu jízdy po takové trase – je pestrá a zábavná a lidi do přírody vtahuje. „Po singletracku je radost se pohybovat, pro oči, mozek i tělo,“ dodává Kvasnička.
Foto: NP Šumava, www.cemba.cz
