Oddělená výchova
Mezi dvěma kameny. Střídavá péče očima dětí, jež v ní vyrostly

Stačí říct dvě slova a lidé se okamžitě rozdělí na dva nesmiřitelné tábory. "Vyrostou z nich neurotici," zazní z jednoho. Ten druhý si zase nedá vzít, že střídavá péče je pro dítě po rozvodu nejlepší možné řešení. Hádají se většinou rodiče. Co si ale o svérázném způsobu výchovy myslí samotné děti? Ještě nedávno stačilo, aby s návrhem na střídavou péči nesouhlasil jeden z rodičů, a soud ho ihned zamítl. Soudy ale pomalu přestávají hledět jen na to, co chtějí rozvádějící se manželé - do popředí vystupují zájmy jejich dítěte.

Svědčí o tom třeba příběh ze severních Čech, který se nedávno dostal do médií.
Matka chtěla potomka do své výlučné péče a argumentovala tím, že otec bydlí moc daleko. Pro soudce byl ale podstatnější fakt, že potomek citově velmi lpí na obou rodičích, a nařídil střídavou péči. Podobně vyšel soud vstříc i otci dvou dětí - jedenáctiletého a devítiletého. Ten před lety matce ustoupil, když tvrdila, že na střídavou péči jsou děti ještě malé - že má vyčkat. Když však odrostly, střídavou péči dál odmítala. Tehdy i přes její námitky svěřil soud děti do péče obou rodičů. Samozřejmě jde zatím jen o precedens, ale je možné, že za pár let bude střídavá péče mnohem běžnější záležitostí, než je tomu dnes.

Dva domovy, dvě tváře

Rodiče devatenáctileté Terezy Rychetské se rozvedli, když jí bylo třináct a bratrovi deset let. Naštěstí s dětmi všechno předem probrali. A Tereza si dnes pochvaluje, že se nemusela rozhodovat, kterého rodiče se bude muset "vzdát". "Nějakých občasných návštěv s tím druhým jsem se bála. Myslím, že bychom se odcizili," říká. Kvůli střídavé péči se k ní ale brzy obrátila nežádoucí pozornost. Pořád se jí někdo ptal, co to je a jak to funguje. Otravné jsou doteď i večerní přesuny každou druhou neděli. "Můj bratr zabalí jeden kufr, na rameno dá batoh a je připravený. Já balím hodinu a stejně mám pocit, že jsem nevzala něco, co budu u druhého rodiče potřebovat. Mám ráda módu a chci si ráno vybírat z haldy oblečení," povzdychne si. Opravdový kámen úrazu byl ale odlišný přístup k výchově. "Každý rodič si určil vlastní pravidla, která musíme dodržovat.

Někdy to je těžké. Rodiče nechápou, že pro nás není hračka chovat se každých čtrnáct dní jinak," říká Tereza. Věčné debaty se třeba vedou kolem chození na diskotéky a ven s přáteli. Matka Tereze povolovala zábavu do určitého času, otec jen výjimečně. "V tu chvíli se ale nedal použít argument, že mi to máma dovolila. To by všechno jenom zhoršilo. Unavovalo mě to, ale tohle jsem rodičům nikdy nevysvětlila," posteskne si devatenáctiletá studentka, která se občas cítila rozčarovaná i ze situací, kdy ji jeden rodič za něco pochválil a druhý za to samé pokáral.

Nikde dlouho nevydržím

Přesto výchovu ve dvou domovech může doporučit. "Podle mě tak zůstanou rodiče opravdovými rodiči - nejen těmi, co plánují jeden výlet za čtrnáct dní. Musí se snažit oba stejně a to se mi líbí," říká Tereza. Teď si ale pohrává s myšlenkou, že u někoho zůstane natrvalo, přece jen je už plnoletá. Přitom ji ale občas zaskočí pochybnost, jestli to zvládne. "Přes všechny ty klady je pravda, že se nikde necítím jako doma. Mám problém bydlet dlouho na jednom místě. Když u jednoho z rodičů zůstanu trochu déle, začne mi ten pokoj lézt na nervy," dodává otevřeně.

* Jak prožívala střídavou péči Terezina maminka Ivana?

* Jak se se střídavou péčí vyrovnala jedenadvacetiletá studentka Anežka?

* Co říkají o budoucnosti dětí ze střídavé péče výzkumy ze zahraničí?

* Jaký na ni mají názor odborníci?

* Kolik lidí souhlasí se střídavou péčí a kolik je proti?

* Jaká jsou fakta a mýty o střídavé péči?