Historik Spurný
Migrace je normální. Tahle země není jen pro Čechy

Migrace patří k přirozenému běhu světa. Kultury kontaktem s jinakostí vzkvétají, říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN historik Matěj Spurný, který mapoval osudy sudetských Němců, českých Romů i volyňských Čechů.

V současnosti je celosvětově šedesát milionů lidí na útěku. Jen do Německa za rok 2016 dorazilo téměř sedm set tisíc lidí. Po druhé světové válce muselo nový domov hledat přes deset milionů běženců. Vidíte jako historik v těchto dvou pohybech národů nějaké paralely?

Když jsme mapovali osudy lidí, kteří před válkou, během ní nebo po válce museli opustit svůj domov, jejich svědectví vypovídala o tom, jak je to strašná věc, muset si vzít jen pár svých osobních věcí, které unesete, všechno nechat za sebou a nevědět, jestli se někdy vrátíte. Opustit svůj domov a jít do neznáma je pro většinu lidí bolestivé. To je základní věc, která se dnes málo připomíná. Když do Evropy přicházejí lidé z Blízkého východu nebo z Afriky, je dobré mít na paměti, že sem nejdou rádi, ale že je k tomu nutí kruté okolnosti.

Události v zemích jako Francie nebo Belgie ukazují, že ani po několika generacích se v nich lidé z jiných kultur nedokážou nebo nechtějí přizpůsobit evropskému způsobu života. Není naivní očekávat, že současné vlně běženců se to podaří?

Musíme rozlišovat mezi integrací a asimilací. Nemyslím si, že je potřeba, aby se všichni asimilovali. Tedy aby všichni mluvili perfektně česky, měli stejné zvyklosti jako my a byli v druhé generaci "nerozeznatelní" od současných Čechů. Ale samozřejmě je třeba ty lidi integrovat - začlenit je do společnosti, dát jim podobné příležitosti, jako mají jiní, nechat je participovat na vzdělávacím systému. Integrovat je obtížnější než asimilovat - ti lidé mají jiné náboženství, doma mluví jiným jazykem, mají jiné zvyklosti od oslav narození přes svatby až po pohřby, ale zároveň se, pokud tu zůstanou, stanou součástí zdejší společnosti. To je ten nejobtížnější, ale zároveň nejcennější model. Jinakost propojená s celkem ho obohacuje. Když je společnost homogenní, jako je ta česká, o hodně přichází.

Pěstovat českou identitu samo o sobě smysl nemá?

Češství samo o sobě není hodnota. Hodnota je něco, co přispívá k univerzálnímu pokroku nebo kulturnímu dědictví. Pokud lidé v této zemi v tomto dění hrají nějakou roli, pak češství smysl má. Pokud ne, tak sám o sobě fakt, že jsme Češi, je samoúčelný, za to nemá smysl bojovat. Když vsadíme na model, že je jedno, co vyprodukujeme, hlavně že jsme Češi, povede to časem k záhubě. Bez kontaktu a interakce, bez inspirace a možná i bez konfliktů s jinakostí časem zdegenerujeme tak, že stejně zanikneme. Model založený na tom, že na hranicích České republiky rozmístíme cedule s nápisem "Prosíme, nerušit" a budeme tu přežívat jako želva v zoo, není konstruktivní.

A proč jsou dnes pro nás uprchlíci strašákem? Protože nejsou z Evropy?

Obraz, který si o těchto lidech vytváříme, je důležitější než to, jací reálně jsou. Dnes máme obraz muslima, který v podstatě splývá s teroristou, a jistě budeme svědky dalších zaručeně ověřených zpráv, že to jsou násilníci a nevděčníci. To jsou škatulky. Stačí počkat, až nám někdo z nich něco provede, a budeme mít další důkaz, že předsudky jsou pravdivé. Kdyby byly připraveny jiné škatulky, jací jsou to chudáci a jak jsou zajímaví a pracovití, samozřejmě se také najde dostatek příběhů, jež by je zaplnily. Lidé jsou různí, uprchlíci stejně jako starousedlíci. Pro ty první máme bohužel jenom negativní škatulky. Je tu uměle a účelově vyvolaná hysterie, která brnká na struny nesebevědomí, a zároveň je tu dost politiků i lidí v médiích, kteří - ať už účelově, nebo z hlouposti - rozehrávají tyto věci ještě daleko více, než by bylo nutné.

Vaše kniha Nejsou jako my podrobně mapuje život menšin v poválečném pohraničí. Dva roky jste strávil titěrnou prací v archivech, probíral se nejrůznějšími partajními hlášeními i udavačskými dopisy. Našel jste něco, co vás opravdu překvapilo?

Překvapil mě ambivalentní vztah komunistické diktatury k menšinovosti. Na začátku byli komunisté velmi hlasití propagátoři odsunu a brutálního zacházení s Němci, ale v 50. letech potřebovala diktatura získat nějakou legitimitu, opřít se o část společnosti a to se projevilo právě ve vztahu k integraci Němců a Romů. Vedle násilí na politických a třídních nepřátelích existovaly autentické snahy umožnit lepší život těm, kteří byli dosud diskriminováni. Překvapilo mě, kolik lidí se skutečně autenticky snažilo a bralo to jako své poslání se silným étosem spravedlnosti. To nijak nerelativizuje hrůzy nebo teror stalinských procesů, jen to nabízí pestřejší pohled na tuto éru našich dějin.

Je vaše rodinná historie nějakým způsobem spojena s problematikou migrace?

Sudetoněmecké příbuzenstvo nemám, ale jsem také z velmi pestrého zázemí - maminka byla z židovské rodiny, oba prarodiče prošli Terezínem a Osvětimí a jejich rodiče tam byli zavražděni. Rodiče tátovy maminky byli vídeňští Češi, žili v jihomoravské Lednici a k češství se hlásili, ale doma mluvili většinou německy. O tuto pestrost jsme po válce přišli. Já jsem vyrůstal v Krkonoších, s německou minulostí jsem se setkával od dětství a brzy mě to začalo zajímat. Postupně mnou začalo rezonovat, že všechno, co tvoří můj svět, od starých štětovaných cest až po chalupu, ve které jsem vyrůstal, vybudovali Němci.

Jak vás to ovlivnilo?

Už právě proto bych nevznášel nároky na tuto zemi jako na majetek etnických Čechů, tak to nikdy nebylo. To, že Němci zlikvidovali Židy a my jsme pak vyhnali Němce, přece nemůžeme brát jako zásluhu. Nemůžeme si myslet, že jsme si tím vysloužili na věky věků nějaký právní nárok na to, že tahle země bude etnicky pouze Čechů. Je to země, na jejíž kultivaci se v historii podílely nejrůznější společnosti nejrůznějších jazyků a náboženských vyznání a není nic špatného, když tomu tak bude i nadále. Je lhostejné, jestli tu budou etničtí Češi, nebo jestli tu časem budou jiní. Důležitější, než jakým budou mluvit jazykem, je, jestli navážou na to dobré, co se v této zemi udělalo.

* Po válce k nám proudily desetitisíce migrantů. Co to bylo za lidi?

* Lpíme tak silně na svém češství kvůli tomu, že jsme na rozdíl od jiných dlouho neměli vlastní stát?

* Kdyby se naše kultura za uplynulá desetiletí a staletí nenechala ovlivnit ostatními národy, které se u nás sešly na své pouti, o co bychom byli chudší?

ODPOVĚDI NA TYTO OTÁZKY A SPOUSTU DALŠÍHO SI PŘEČTĚTE V NEJNOVĚJŠÍM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.