Kontroverzní podnikatel Tomáš Pitr, kterému soud pravomocně uložil souhrnný čtyřletý trest za daňové úniky z roku 1994, požádá o podmíněný odklad nástupu do vězení. Další trest, který spočívá v pětiletém zákazu působit ve statutárních orgánech firem, mu příliš nevadí. Pitr totiž podniká i v zahraničí, kde ho zákaz limitovat nebude. V rozhovoru pro televizi Barrandov působil uvolněně a vtipkoval, řekl, jaké má z verdiktu pocity a co plánuje dál.
Odvolací Vrchní soud v Praze dnes o rok snížil Pitrovi trest za daňové úniky z roku 1994. Uložil mu čtyřleté vězení, součástí trestu je také pětiletý zákaz působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev.
Co říkáte na verdikt?
Stejně jako posledně - jde o kompromis.
Počítal jste si v duchu, zda budete muset do vězení?
Myslím si, že trest mi byl snížen proto, abych do vězení už nemusel. To samozřejmě však není jisté. Možnost, že bych do vězení musel nastoupit, pořád existuje.
Jak dlouho jste byl omezen na svobodě?
Dva a půl roku.
Jak na to vzpomínáte?
Vazba byla hodně přísná, ale výkon trestu už je velký rozdíl. Vazba je opravdu o hodně přísnější.
Nebyl jste v kontaktu s rodinou a se svými dětmi. Jaké to bylo? Dalo se to nějak dohnat?
Dohnat se to dalo, ale můj syn vyrostl za tu dobu o 40 centimetrů; to ho pak pomalu ani nepoznáte. Začátek byl tedy těžší, ale už je to vše v pořádku.
Jak vám to dlouholeté trestní stíhání zkomplikovalo život?
Informace o tom, že mě stíhali až od roku 2002, je trochu pokroucená. Vyšetřování prakticky začalo už v roce v roce 1995, kdy jsem musel docházet na výslechy, takže jsem byl stíhán skoro celý svůj život. Mně v té době bylo 23 let, dnes je mi 42.
Co vlastně děláte teď? Čím se živíte?
Jako vždycky. Prací.
V jakém oboru?
Těch je víc. Možná by bylo snažší říct v jakém oboru nepracuji. Například v cestovním ruchu.
V rozsudku byl ale vydán i zákaz činnosti, omezuje vás to nějak v podnikání?
Zákaz činnosti znamená, že nesmím podnikat jako fyzická osoba či působit ve statutárních orgánech, ale ani předchozí léta jsem tak nepůsobil, takže mi to nijak nevadilo. Jde o to, že rozhodnutí nemůžu dělat já sám, ale představenstvo firmy. Je to složitější, ale já hodně podnikám i v zahraničí a tam ten problém není.
Dneškem to pro vás definitivně končí?
Budu muset požádat o podmíněný odklad nástupu do vězení. Když to dobře dopadne, tak z toho bude přísnější podmínka. Takže ještě tři až pět let s podmínkou. Rozhodně to úplně nekončí.
Vy jste v minulosti vzkazoval soudům, že už k nim chodit nebudete, že jste tam už všechno řekl. Co vás přimělo přijít dneska?
Minule jsem k soudu nepřišel a zničehonic mi dali pět let bez jediného důkazu, takže jsem si řekl, že nechodit k soudu není asi nejlepší nápad. Proto jsem teď přišel.
A pomohlo to?
Vypadá to, že ano (smích).
Bude nějaká oslava?
Já jsem suchar, abstinent, takže já to oslavit moc nemůžu. Ale spal jsem dneska už dost dobře, horší to bylo v tom vězení. Zvlášť před takovým soudním stáním tam člověk nespí tři až pět dní. Pak tam přijde úplně 'vyšťavený' a soudci ho vyslýchají nepřipraveného. Ne, že bych se chtěl nějak zastávat pana doktora Ratha, ale ono to opravdu není jednoduché.
Máte nějaké plány, když je to teď za vámi?
Jako vždycky: já do budoucna moc neplánuji, člověk je pak z toho jen zklamaný.
Soud pořád říká, že jste vinen, vy se tak cítíte?
Ne. Neříkám, že jsem v životě nedělal špatná rozhodnutí, ale za to, za co jsem byl odsouzen, se vinen necítím.
Přemýšlel jste někdy o tom, že si najdete práci, kde by vám problémy nehrozily? Není lehčí být státním zaměstnancem?
Já jsem už od dětství určitou míru rizika nesl. Já jsem se narodil v Libni - a říká se, že "Žižkovu a Libni z daleka se vyhni", takže já jsem byl téměř po celý život zvyklý žít trochu s rizikem. Nehodlám to měnit. Asi by mi to i chybělo.
Myslíte, že žijete běžný život?
Já myslím, že ano. Mám ho trochu vylepšený, ale jinak žiju běžný život. Nesbírám umění, nestavím si žádné hrady či zámky. Soukromým tryskáčem také moc nelítám a dovolená na ostrovech mě moc nebaví, takže si opravdu myslím, že žiju celkem obyčejně.
Pociťoval jste v posledních letech obavy o svoji bezpečnost?
V době kdy zastřelili Františka Mrázka, to bylo hodně nepříjemné, ale poslední roky ten pocit nemám. Nikdy jsem neměl ochranku, jen se mnou maximálně jezdil jeden člověk kvůli pohodlnosti, aby zůstal v autě a já si mohl někam odběhnout na poradu.
Jak reagují lidi, když vás vidí?
Většinou překvapivě dobře, ještě se mi nestalo, že by si třeba někdo odplivl. Ale občas je vidět, že si s přáteli něco potají šuškají. To asi nebude pozitivní.
A kde ty lidi potkáváte?
Teď jdu třeba do metra, tak v metru. Tam jich je hodně (smích).
