Policie poněkud nešťastně načasovala varování před Modrou velrybou, takže z okrajového fenoménu českého internetu se stalo najednou prvořadé téma. "Dítě nesmí dostat riskantní informace jen tak bez vysvětlení, bez kontroly, jinak riskujeme nápodobu," varuje vedoucí projektu E-Bezpečí Univerzity Palackého v Olomouci dr. Kamil Kopecký. Děti musejí dostat kompletní informace od učitelů a rodičů, aby je nehledaly na Googlu nebo u oblíbených youtuberů.
Policie v polovině dubna reagovala dvěma tiskovými zprávami, v nichž varovala, že se v Česku šíří nebezpečná hra. Kritici policii vyčítají, že naskočila na hoax a fenomén rozšířila sama tím, že o něm informovala. "Neplašila" veřejnost?
Policie, stejně jako my v E-Bezpečí a další preventivní instituce, měla informace o existenci fenoménu "blue whale, sea of whales, F53" a podobných již delší dobu - ze zahraničních linek a také od policie jiných zemí. My sami jsme na webu E-Bezpečí publikovali jednotlivá varování, která k fenoménu vydaly preventivní organizace v různých zemích, včetně jejich překladu do češtiny. Jak policie sama upozornila, v únoru vyšly v bulvárních on-line portálech zprávy o tomto fenoménu z Ruska, který je spojen se sebevraždami dětí. Žádnou paniku to nevyvolalo, protože šlo o bulvár a u něj jsme zvyklí, že šíří velké množství nepravdivých informací právě v honbě za click-baity (co největším počtu přečtení článku - pozn. red.).
Tak proč se v dubnu strhla taková lavina?
Češi si už jednoduše zvykli, že bulváru nemohou přikládat váhu. Jakmile policie zachytila první případ, ve kterém se přibližně tři dny před vydáním zprávy pokusilo dítě napodobit úkoly výzvy z Modré velryby, reagovala varováním. Podobně jako česká reagovaly instituce po celé Evropě, každá ale jinou formou, v některých zemích vyšlo varování s dosahem na celou populaci, v některých zemích vzešlo varování od ministerstev, v některých zemích policie poslala varování pouze do škol, ředitelům, učitelům, čímž minimalizovala, aby se mohla zpráva dostat do rukou dětem, které se mohou pokusit fenomén napodobit.
Takže zveřejněním zprávy policie pomohla šířit hoax?
Policie žádný hoax nešířila, to je mediální zkratka, kterou použili novináři v honbě za click-baity. Policie vydala varování před nebezpečným fenoménem. To je celé. Z mého pohledu však s velmi špatným načasováním, den před vydáním tiskové zprávy totiž o fenoménu informovala bulvárním způsobem (lživě) tři bulvární média, a jakmile o den později vydala prohlášení policie, začala ostatní média aktivně hledat informace pro své vlastní texty a narazila právě na ty bulvární, které se pak začaly rozšiřovat. Bylo pro ně nejspíš příliš složité pracovat s původními cizojazyčnými zdroji, bohužel raději redakce převzaly neověřené informace v češtině a doplnily je o vlastní dojmy, názory a spekulace. Spojením policejní zprávy a bulváru vznikl fenomén, který se rychle rozšířil českým kyberprostorem.
Police se brání, že tím zároveň chtěla varovat děti a rodiče před nástrahami internetu...
Samozřejmě je velmi důležité informovat rodiče, učitele i děti o rizicích spojených s internetem. Je to správné, žádoucí, společensky užitečné, preventivní. Bohužel forma, jaká byla zvolena, nebyla ideální, pokud totiž děti chceme seznamovat s riziky internetu, musíme tyto informace předat tak, abychom zachovali několik důležitých pravidel. Za prvé, nikdy nesmíme dítě strašit a děsit, vyvolávat v nich negativní odezvu. To je nejméně efektivní forma prevence, která může mít na dítě zcela opačný dopad - dítě začne mít strach, trpět nočními můrami, pomočuje se, jednoduše bojí se. Zažil jsem situaci, kdy jistá nejmenovaná instituce informovala děti ze 4. třídy ZŠ o případu Amandy Todd - a poté děti více než týden zažívaly intenzivní strach, pomočovaly se, bály se chodit do školy. Přesně tyto věci nám psaly děti do poradny v průběhu prvního týdne šíření fenoménu, to samé i učitelé.
Jak tedy děti bezpečně informovat?
Když budou mít spoustu otázek, budou chtít vysvětlit detaily, budou se ptát, musíme být připraveni jim vše vysvětlit a objasnit. Pokud to neuděláme my dospělí, tak si dítě ty informace vyhledá samo, získá je buď z Google, nebo od youtuberů. Bezpečné prostředí znamená, že jim o problémech řekneme třeba ve škole nebo doma, kdy dítě řídí a zároveň hlídá učitel či rodič, který je schopen jej korigovat. Proto dítě nesmí dostat riskantní informace jen tak bez vysvětlení, bez kontroly, bez bezpečného prostředí. Pokud to uděláme, riskujeme nápodobu.
Viděl jsem dopis ředitele jedné základky, který v něm varuje rodiče a děti před Velrybou, protože mu některé děti na Facebooku ukazovaly hru a pokyny. Je to podle vás důsledek toho, že Velryba se stala fenoménem i českého internetu, nebo je to důsledek policejní zprávy a následné vlny zpráv v médiích?
Skupiny zaměřené na tento fenomén existovaly v prostředí sociálních sítí již před zveřejněním tiskových zpráv a bulvárních textů, bylo jich však velmi málo a v českém prostředí byly zcela minoritní. Navíc je poskytovatelé aktivně blokují, jen já sám jsem nechal blokovat cca patnáct těchto skupin na Facebooku. Po zveřejnění informací médii začaly tyto skupiny poměrně rychle vznikat - zakládali je sami Češi, vznikla také řada recesistických skupin, jako např. Mistrovství světa v Modré velrybě apod. Sami Češi do těchto skupin nahrávali instrukce, protože je měli v českém překladu přímo od bulvárních médií - ta totiž zveřejnila detaily a tyto detaily pronikly mezi youtubery. Vznik těchto skupin není důsledkem policejní zprávy, ale nadměrné bulvarizace problému.
Takže je modrá velryba hoax, nebo není?
Samozřejmě je, je to klasická ukázka hoaxu, který kombinuje pravdivé jádro, které je obaleno velkým množství nepravdivých informací. Pravdivým jádrem je existence skupin zaměřených na sebevraždy v Rusku, stejně jako úkoly, které vznikly primárně s cílem přitáhnout do skupin větší publikum a jednoduše vydělat podle vzorce více uživatelů znamená více reklamy a ta větší zisk.
Co je na Modré velrybě lež? Vždyť děti se poškozují a páchají sebevraždy, nebo ne?
Nepravda je spojitost se sebevraždami dětí, nepravda je 150 dětských obětí v Rusku způsobených touto hrou, nepravdivé jsou příběhy dívek skákajících ze střech pod vlivem Modrých velryb apod. Všude totiž došlo k záměně příčiny a následku - děti, které uvažují o sebevraždě, na internetu aktivně vyhledávají informace a diskutují se svými vrstevníky, sdružují se do diskusních skupin a probírají, jak se zbavit bolesti, kterou zažívají. Není to kvůli Modré velrybě, ale kvůli tomu, že zažívají fatální životní problémy. V Rusku páchají děti sebevraždy třikrát více, než je celosvětový průměr. Fenomén Blue whale může existující problém akcelerovat, zesílit... to je celé. Není to příčina, je to prostředek. Síť InSafe upozorňuje, že "existují obavy, že někteří mladí lidé (stejně jako dospělí) zneužívají strach spojený s fenoménem, aby nabádali ostatní k sebepoškozování, napodobování a zveřejňování, přičemž uvádějí, že je to součástí výzvy Modrá velryba".
Proč děti na Modrou velrybu reagují?
Abychom si mohli na tuto otázku zodpovědět, musíme si uvědomit, kdo v současnosti děti ovlivňuje. Samozřejmě v prvé řadě rodiče - výchovou -, dále škola, vrstevníci, ale... existuje jedna velmi důležitá skupina osob, která dnes má na děti velmi zásadní vliv, a to jsou youtubeři. Děti běžná mainstreamová média pravidelně nesledují, aktivně však sledují youtubery, což je vidět na vysoké návštěvnosti jednotlivých youtuberských kanálů. Informace o fenoménu z bulváru velmi rychle pronikly mezi youtubery, kteří začali informace šířit, natáčet videa s touto problematikou, odkazovat na sebevraždy, sdílet návody, jak se připojit k výzvě (hashtagy) apod. Jsou totiž autentičtí, jsou vzory. A to je ten problém, děti věří tomu, co jim youtubeři tvrdí.
Přesto, proč dítě napodobuje něco, co mu škodí?
Samozřejmě děti si chtějí vyzkoušet to, co je pro ně lákavé, milují tajemství, také se rády bojí, láká je neznámé. No a protože média uvolnila vše, včetně návodu, jak se do hry zapojit z pozice hráče, ale také kurátora, toho, kdo dítětem manipuluje, tak začaly fenomén napodobovat. Toto není nějaké mé tvrzení, to jsou fakta, protože bezprostředně po zveřejnění nás kontaktovaly jak děti, tak učitelé s tím, že to viděli v bulváru a u youtuberů a že si to chtěly vyzkoušet. Výsledek si umíte představit. Z vývojové psychologie víme, že děti mají výraznou tendenci k napodobování mediálně zprostředkovaného jednání a chování, protože v případě dětí nelze očekávat adekvátní schopnost odhadnout riziko tak jako u dospělých osob. Proto jsou také média typu televize regulována, aby se minimalizovala možnost nápodoby. Internet - a zejména YouTube - však regulován není. Tedy k dětem se dostávají zcela nevhodné informace.
