Hry Williama Shakespeara je samozřejmě nejlepší vidět na jevišti v dobré režii a obsazení (ani to nemusí být na Pražském hradě s nahatým panem Třískou). Je taky možné pouze je číst, což má známé výhody i nevýhody. Renáta Fučíková (nar. 1964) se rozhodla, že nám (či spíše našim dětem) klasikových dvanáct "nejznámějších her" převypravuje a doprovodí poměrně velkým množstvím černobílých (po vytištění hnědobílých) ilustrací. V nakladatelství Vyšehrad tomu nápadu dali knižní podobu.
Není to solitér, nýbrž první svazek volné trilogie. V ediční řadě Největší dramatici jsou ohlášeni ještě Molière a Čechov. Opět v literárně-výtvarném zpracování paní Fučíkové. Ale i kdyby už nic nevyšlo, nebo se záměr naopak rozšířil na nějakých šest sedm svazků, které by pamatovaly třeba i na modernější autory, je dobře, že právě Shakespearovi se dostalo takovéhoto popularizačního servisu. Pěkná kniha totiž může docela dobře posloužit jako pozvánka do hlediště pro ty, které by tam jinak snad ani nenapadlo jít.
Autorka, literátka a výtvarnice v jedné osobě, předesílá, že se tu nezabývá starými otázkami, dodnes vzrušujícími shakespearovské badatele i laickou veřejnost: "Kde mohl muž pocházející z nevýznamné rodiny ve střední Anglii načerpat tolik znalostí z historie a literatury? Odkud by znal dvorské intriky? Jak by vedle hraní na jevišti vůbec stihl všechno napsat? Nepodepisoval svým jménem dílo někoho jiného, třeba vzdělaného královnina dvořana? Nebo dokonce vzdělané dámy?" Kniha paní Fučíkové "nehledá odpověď na tyto otázky. Nezkoumá Shakespearův život a autorství. Podává však obraz Shakespearovy doby."
Ten by se jistě dal načrtnout i k dramatickým textům nezkráceným, třeba formou doslovů či poznámkového aparátu. Pojetí, které tu nakonec bylo uplatněno, se však ukazuje jako šťastné, Shakespearovu dílu neubližuje, naopak, zpřístupňuje je a vybízí, jak se říká, "nenásilnou formou", k jeho zevrubnějšímu poznání.
Kniha nazvaná William Shakespeare / 12 převyprávěných her v historických souvislostech stojí na třech pilířích. Tím prvním jsou znamenité překlady Jiřího Joska, ležící neprávem v mediálním stínu překladů Martina Hilského. Dobře že paní Fučíková sáhla právě po nich.
Druhým pilířem jsou autorčiny ilustrace. Máme jich tu opravdu hojnost a počínaje předsádkou se s nimi potkáme skoro na všech 207 stránkách knihy, chlopně přebalu nevyjímaje. Je to opulence až komiksová - avšak na rozdíl od komiksů, v nichž je text odkázán do role většinou jen služebné, tady naopak obrázky text neubíjejí, i když někde je to jen tak tak. Třetím pilířem pak jsou nejen ze shakespearovské literatury vytěžené znalosti dobových reálií. Filip Heyduk, autor grafické úpravy, to v knize zařídil tak, že Shakespeare mluví ze stránek bílých, eventuálně hnědých, a komentáře se objevují na stránkách tónovaných.
A tak se třeba hned v první kapitole můžeme začíst do výtahu ze Zkrocení zlé ženy, anebo si před tímto "hlavním chodem" dopřejeme "předkrm": ani ne dvoustránkový výklad nazvaný Čas perel a aksamitu: "V letech, kdy William Shakespeare psal svoje hry, vládly západoevropské módě šustící sukně, vyšívané střevíce a složité účesy. To v případě dívek, o nichž je řeč v následujícím příběhu. Pánové sukně nenosili. Právě v době pozdní renesance, kam časově náleží Shakespearovy hry, odložili evropští muži suknice a dlouhé tuniky, které nosili po staletí. Začali nosit kalhoty. Přesto byl jejich oděv složitý jako ten dámský." Atd.
Podobně třeba kapitole 7, v níž se děti seznámí s příběhem prince Hamleta, předchází výklad o zbraních a soubojích, mečích a rapírech i palných zbraních, ještě před Večerem tříkrálovým (kapitola 8) je přichystáno alespoň základní poučení o Marii Stuartovně, Jindřichu Stuartovi atd. Tak je tomu důsledně od první do poslední kapitoly, Joskův Shakespeare, místy ponechaný bez zásahů ("Duj, větře, až ti tváře prasknou! Zuř!/ Proudy a smrště vody, lijte se,/ zmáčejte věže, domy zatopte!/ Ať oheň, síra z nebe vystřelí..."), většinou však zredukovaný, převyprávěný, je pokaždé na způsob sendviče obložen "předmluvou" a "doslovem".
Po přečtení tohoto Shakespearova tuctu aby šel mladý čtenář buď do divadla, nebo rovnou studovat anglistiku. Je to, jak rádi píší čeští žurnalisté, výzva.
