Vrchlický, jak ho viděl bratr

Jaroslav Vrchlický! Jeden ze slavných pseudonymů v našich dějinách. Možná jen pseudonymy Karel IV., Jan Amos Komenský, T. G. Masaryk, Božena Němcová a Ema Destinnová jsou známější. Díky bankovkám, na nichž jsou tito lidé zobrazeni.

Péčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vyšla knížka nazvaná Bedřich Frída, Jaroslav Vrchlický: Vedle sebe šli jsme dálnou poutí... / Vzpomínky ze života dvou bratří. Čekali jsme na tuto edici dlouhá léta, teď je tu. Zasloužil se o ni Jiří Hubáček, podíl na konečném výsledku jistě mají i recenzenti rukopisu Luboš Merhaut a Dalibor Tureček. A zřejmě též Tomáš Hubáček a Václav Vaněk, v tiráži jmenovaní za slovy "Redakční spolupráce".

Svazek je od pohledu nepřitažlivý, vypadá spíše jako strojnické tabulky. Neobsahuje obrázky, má měkkou vazbu, ale to všechno mu asi musíme odpustit, pokud si ono vzpomínání chceme přečíst jinde než ve studovně Památníku národního písemnictví. Přináší, jak čteme na chlopni obálky, "první úplnou edici Pamětí překladatele, prozaika a divadelního kritika Bedřicha Frídy, v nichž autor vzpomíná především na svého bratra, spisovatele Jaroslava Vrchlického. Frídův text, dosud dostupný pouze v rukopise, přináší množství nových, biograficky a historicky cenných informací o životě a díle předního básníka lumírovské generace, zejména o období jeho dětství a mládí, o jeho manželství a o několikaleté vážné nemoci; dokresluje tak, ale v mnohém i koriguje některé ustálené soudy o básníkově životě a jeho literární činnosti. Frídovy Paměti jsou doplněny několika drobnějšími, časopisecky otištěnými a dnes většinou zapomenutými vzpomínkovými texty jak od Frídy, tak od samotného Vrchlického. V závěru je uveřejněna zpráva o průběhu Vrchlického nemoci. Svazek je vybaven úvodní studií od Jiřího Hubáčka a rozsáhlými komentáři, které připomínají málo známé a často opomíjené dobové souvislosti, vztahující se k Vrchlického osobnosti a tvorbě."

Editor, jak patrno, se své práce ujal zodpovědně. Textům starým přes sto let věnoval pozornost jak v rovině formální (jazykové úpravy), tak obsahové. Z toho nakonec pošlo 722 (!) vysvětlujících poznámek, soustředěných na 88 stranách (svazek má celkem 271 stran). Ovšemže to ruší - čtenář, pokud tedy na číselné indexy roztroušené v textu nerezignuje, je 722krát vytržen listováním a vstřebáváním nových informací, někdy stručných, jindy rozsáhlých, jak už to v poznámkovém aparátu bývá.

Bedřich Frída se narodil roku 1855, více než dva roky po Emilovi, budoucím Jaroslavu Vrchlickém. Přežil ho o šest let, práh stáří, považujeme-li za něj šedesátku, překročil o pouhé tři roky. Svého velkého bratra (velkého nikoli postavou; uvádí, že Emil měřil jen 163 cm) ctil a miloval, ve svých vzpomínkách chtěl dokončit, co génius nestihl - v pozůstalosti Jaroslava Vrchlického se dochovala pouze první kapitola rukopisu nadepsaného Moje paměti. Celý život autora Noci na Karlštejně (natož svůj) však nevylíčil, zaměřil se vlastně jen na události z básníkova života, jejichž byl účastníkem. Společné dětství ti dva kupodivu nezažili, Bedřich viděl Emila (pětiletý sedmiletého) poprvé de facto až roku 1860, protože byli vychováváni nikoli rodiči, nýbrž svými strýci faráři, ten v Ovčárech na Kolínsku, onen ve Chvatěrubech u Kralup nad Vltavou: "To bylo opravdu naše první setkání v životě, neboť když bratr z domova na faru odjížděl, byla mi snad teprve dvě léta, a tak jsem se na něho skoro nepamatoval. Toto naše první setkání nebylo ani trochu přátelské. (...) Chvíli seděli jsme vedle sebe mlčky a pozorovali jeden druhého. Pak přisedl bratr ke mně blíže, a když jsem se k němu nijak neměl, strčil do mne loktem, jako by mne chtěl rozhoupati. Já posedl dále a mlčel - ale při dalším strkání sklouzl jsem ze stoličky na zem. Myslím, že jsem se mračil, ale bratr se líbezně usmíval a oči mu jen svítily - na to se dobře pamatuji." Atd.

Vypadá to, že spíše než bratrské soužití (později na studiích), ovlivněné společnými literárními zájmy, chtěl Bedřich Frída vylíčit rodinnou tragédii Jaroslava Vrchlického, manželčino přiznání, že biologickým otcem "jejich" druhého a třetího dítěte (Evy, jež si pak drze zvolila umělecký pseudonym Vrchlická, a Jaroslava) je herec Jakub Seifert. Literární historikové to dávno vědí, Frída však přináší řadu drobných informací, smutný obraz přesvědčivě prokreslujících. Budou tedy jeho Paměti jednou provždy patřit k základním pramenům pro ty, jež zajímá život věhlasného, byť mimo školu už málo čteného básníka.

Škoda jen, že editor svou pracovitost nekorunoval pečlivostí. Bedřich Frída mu v knize opakovaně umírá roku 1918, jednou však i roku 1917, to je mrzuté, pravopis "tchýně" či "Salzburk" tu nemá co dělat, "kdyby neyl Thomayer", budiž, to se stane, ale "s vrchlickým", pardon, to se stát nesmí. Pan Hubáček však také Frídovo správné "stěží" nahrazuje tvarem "ztěží", domnívaje se bláhově, že tak činí "důsledně podle platných Pravidel českého pravopisu". "Za obsah a jazykovou správnost odpovídá editor," čteme na s. 4. Bodejť ne.