Jiří Kajínek, zřejmě jeden z nejznámějších trestanců v Česku odsouzený na doživotí za dvě nájemné vraždy a jeden pokus o vraždu, byl prý už odmala nesmírně fyzicky silný. V mládí hrával fotbal. Jako obránce pro to měl dispozice, široká ramena i výdrž, později prý ve věznici na Mírově dělal denně šestnáct set kliků. Přinášíme příběh doživotně odsouzeného vězně, který se do historie zapsal jako notorický útěkář - a kterému prezident Miloš Zeman udělí milost, jak hlava státu exkluzivně ohlásila v pořadu televize Barrandov TÝDEN s prezidentem.
Anketa:
Prezident Zeman udělí milost doživotně odsouzenému Jiřímu Kajínkovi. Co si o tom myslíte?
"Jirka hrál dycky posledního před brankářem. Stoper, zametač, to byl jeho post. Na nějaký kličky nebo někomu utýct, na to moc nebyl. Šel do hráče silou a měl rád celou hru před sebou. Přehled. Aby ji mohl číst," vzpomíná na mladého fotbalistu Kajínka jeho spolužák ze základní školy v Chrudimi Josef Nohejl, kterého ve své knize Jiří Kajínek: vrah, nebo oběť? vyzpovídali investigativní novináři Josef Klíma a Janek Kroupa.
Kajínek vyrůstal v Chrudimi, od dětství měl velmi blízký vztah se svou sestrou, matka jim zemřela předčasně na roztroušenou sklerózu. Přítel z dětských let Nohejl vzpomíná na Kajínka v dobrém, seděli spolu většinou v poslední lavici. Kajínek se nemusel nijak zvlášť učit, důležité informace sám jaksi pochytil, pomáhala mu velmi dobrá paměť.
"Nikdy nekouřil, nepil, dokonce ani kafe," říká Josef Nohejl. "Takže když jsme začali objíždět vesnický tancovačky, vždycky nás všechny rozvážel. Byl ochotnej otočit se třeba i několikrát, jen aby nikdo nezůstal ve štychu. Měli jsme ho rádi. Férovej kluk, kterej uměl držet slovo a zakládal si na tom. Přitom frajer. Letěly na něj vždycky ty nejhezčí holky, u kterejch jsme my ostatní neměli šanci," stojí v úryvku knihy o Kajínkovi.
Do učení Kajínek nastupuje do nedaleké obce Třemošnice, kde se hodlá stát opravářem zemědělských strojů. Jeho tehdejší mistr Lhoták na něj vzpomíná jako na chytrého kluka, který "nemusel moc šprtat", nejlépe mu prý šla matematika. Od přírody měl dar všechno rychle pochytit. Do problémů se Kajínek dostává ve třetím ročníku, kdy vykrádá rekreační chaty a začíná objevovat svou vášeň pro hazard. "Dokázal si už tenkrát, ještě jako kluk, vyhrát v kartách na motorku. Na nortona - a to bylo tehdy něco!" vzpomíná další z těch, kdo ho znali. "Zjistil, že mu to jde, a začal jezdit i tam, kde se hrál hazard o velký prachy." "Sklon k hazardu byla snad jeho nejhorší vlastnost, když se tak snažím najít nějakou slabinu," říká Kajínkův dlouholetý známý Petr.
Lidé z Kajínkova okolí připomínají jeho velkou lásku k motorkám. Důležitým mezníkem byla podle jeho přátel nehoda, kdy se Kajínek na motorce srazil s autem, havaroval a téměř ochrnul.
Vražda Štefana Jandy
Se jménem Jiřího Kajínka je spojována vražda plzeňského podnikatele Štefana Jandy a jednoho z jeho strážců. Janda měl v té době spory s jiným podnikatelem, Antonínem Vlasákem, který mu dlužil peníze. Janda údajně na Vlasáka tlačil a vydíral ho, hrozil znásilněním a likvidací jeho ženy i syna. Vlasák, který se obrátil na policii, neuspěl. Na radu známého, kterému se s problémem svěřil, mu byl doporučen člověk, který dokáže Jandu "profackovat a zastrašit". Tím mužem měl být Jiří Kajínek. Mluví se také o jménu doktora Lebedy, který měl údajně Jandu před vraždou kontaktovat a sejít se s ním. Vojtěch Pokoš, který se s bratrem s Lebedou místo Jandy sešli, tvrdí, že Lebedu poté poznal i na místě činu, kdy došlo k Jandově vraždě. A Lebeda měl prý být Kajínek.
30. května 1993 kolem 20.15 se v zatáčce před plzeňskou věznicí Bory odehrála vražda Štefana Jandy. Tehdy dvaatřicetiletý Kajínek měl podle obžaloby nejméně dvanácti výstřely zavraždit podnikatele Jandu a jeho strážce Pokoše. Zemřít měl i druhý bodyguard, Pokošův mladší bratr, ten ale přepadení přežil a později v případu vystupoval jako korunní svědek.
V případu existuje řada nesrovnalostí. "Na sedadle spolujezdce seděl Julián Pokoš. Tomu čtyři střely zasáhly postupně podbřišek, břicho, předloktí, prošly žaludkem a pravým lalokem jater, ale skutečně smrtelný byl až zásah do hlavy. Kulka zprava zezadu prorazila mozek a vyšla levým okem. Nikdo nikdy nevysvětlil, jak mohl být takto střelen přímo v autě se zavřenými dveřmi," píší v knize Klíma s Kroupu.
Svědci, kteří událost viděli, se ve svých výpovědích rozcházejí. Podle soudu je v nich příliš mnoho pochybností. Na místě byly dvě ženy, které se ale bály jít blíž. Jedna z nich byla navíc silně krátkozraká. Dva muži, kteří z nevelké vzdálenosti viděli střelce z místa činu prchat, popisují vraha jako dvě rozdílné osoby. Ani jeden z popisů však podle knihy nesedí na Kajínka. Svědci navíc vypověděli, že střelec nasedal do šedého favoritu na zadní sedadlo, protože přední místa už byla obsazená. To se ale rozchází s výpovědí dalšího svědka Ďurčiho, který nejdříve vypověděl, že Kajínka na místo činu odvezl, a dodal, že jeli pouze dva. Ďurči však následně svou výpověď stáhl a řekl, že byla učiněna na nátlak policie. Podle popisu svědků byly sestaveny dva portréty pachatele, ani jeden neodpovídá Kajínkovi.
Klíma s Kroupou v knize uvádějí, že na místě nebyla nikdy provedena rekonstrukce činu, ani rekognice pachatele svědky. Kajínkovi nebylo prokázáno, že by se střílelo z jeho zbraní, nenašly se ani vražedné zbraně. Na místě prý také nebyly provedeny pachové zkoušky, sejmutí otisků prstů či testy DNA.
Notorický útěkář
Jiří Kajínek má za sebou několik více či méně úspěšných útěků z vězení. Poprvé se do vězení nevrátil v roce 1993, kdy mu byl přerušen výkon trestu. V té době došlo k vraždě podnikatele Jandy, ze které byl Kajínek později obviněn. K činu se nikdy nepřiznal a svou účast kategoricky popřel.
O rok později v době, kdy už byl z vraždy obviněn, zadržela vězeňská služba podezřelý balíček, adresovaný Kajínkovi, ve kterém byl objeven nůž. Ten měla odsouzenému údajně poslat pracovnice vězeňské kantýny.
Rok nato, kdy se Kajínek nacházel ve vazební věznici v Českých Budějovicích, přišel další pokus o útěk na svobodu. Během vycházky přeskočil zeď věznice, dopaden byl ještě tentýž den.
Další únik přišel v roce 1996, tentokrát z valdické věznice. Pilkou na železo, kterou si opatřil, přepiloval mříže a z cely unikl. Po dvaceti minutách ho vězeňská služba objevila na střeše patrového přístřešku. Kajínek se tehdy zachoval disciplinovaně; uposlechl výzvu dozorců, ze střechy slezl pokojně dolů a nechal se odvézt zpět do cely. Jaký rozdíl proti agresivnímu vězni, který v minulých letech při zatýkání zranil dva policisty a třetího skopl ze schodů!
Největší "úspěch" Kajínek zaznamenal při útěku z věznice Mírov v roce 2000. Kajínek 29. října s dalším odsouzeným Martinem Vlasákem využili benevolenci vězeňské služby a připravili si na útěk celkem spolehlivé krytí. Na základě praxe povolené vychovatelem oddělení docházel v uplynulém půl roce Vlasák ke Kajínkovi na celu a hráli šachy.
"Tyto návštěvy povoloval vychovatel bez vědomí nadřízených funkcionářů a aniž by je dodatečně informoval. V průběhu služby dozorců na denní směně bylo zjištěno, že dozorce velený na stanoviště v rozporu se specifickými povinnostmi dozorců, které ukládají nejméně 1x v denní době provést technickou prohlídku cel ubytovny (včetně preventivní osobní prohlídky ubytovaných osob), tuto kontrolu neprovedl," uvedl ve zvláštním prohlášení ke Kajínkově útěku mluvčí vězeňské služby Eduard Vacek.
Mladej kluk, ztratil nervy
Z prohlášení vyplývá, že vězeňská služba pochybila také, když došlo k předávní směn dozorců, a faktu, že je Kajínek s Vlasákem společně od rána na jedné cele, nikdo nevěnoval zvýšenou pozornost. Cela byla otevřena pouze ráno při příchodu Vlasáka a poté až večer s jeho odchodem. Dozorci také neprovedli fyzickou kontrolu odsouzených a do cely nahlíželi pouze přes průzor a to nepravidelně.
Jakmile odsouzení slyšeli blížící se kroky dozorce na chodbě, začali simulovat, že hrají šachy. Od rána se ale usilovně věnovali pilování železné mříže, kterou přeřezali na dvou místech. Podle vězeňské služby není jasné, jaký předmět k tomu použili. Vzniklým otvorem vyhodil Kajínek vlasec s přivázanou tužkovou baterií na konci.
"Po tomto vlasci spustil lano vyrobené ze spletených pruhů prostěradel a povlečení a ze svazku spletených šňůr o síle zhruba 1 mm. Tyto šňůry (provázky) se používají k výrobě žaluzií, jejichž výroba je ve věznici Mírov součástí zaměstnávání odsouzených. Na konci lana byla kotva zhotovená z kovové vzpěry postele, kterou měl odsouzený na cele. Touto kotvou se lano zachytilo za zábradlí lemující ochoz na hradbách. Druhý konec byl přivázán za mříž v okně cely. Po lanu Kajínek překonal vzdálenost (zachycen oběma rukama, na nichž měl navlečeny rukavice, a nohama se sklouzl), která jej dělila od hradeb. Okno cely, odkud sešplhal, je zhruba 10 metrů nad úrovní hradeb a hradby dělí od objektu asi 5-8 metrů široký příkop," stojí v prohlášení vězeňské služby.
Kajínek poté překonal ochoz na hradbách a z vnější strany se pomocí lana, které měl u sebe, se spustil dolů. Strážný, který si všiml Kajínkova útěku, byl poté svými nadřízenými popotahován za to, že nejdříve událost hlásil a až poté začal na unikajícího vězně střílet. "Byl to mladej kluk, ztratil nervy. Já sám bych si počkal a střílel v klidu. On se ale rozběhl po ochozu a střílel v běhu, takže mě netrefil," řekl později Kajínek Klímovi s Kroupou.
Kajínek se ze zdi spustil dolů a dozorci se následně ztratil v houští. Služební pes stopu na místě již nezachytil. Policie ihned začala pátrat v přilehlých lokalitách, zejména na Šumpersku. Po Kajínkovi pátraly ozbrojené složky čtyřicet dnů, nakonec jej policisté objevili na pražském sídlišti Velká Ohrada, kde se schovával bytě, který patřil Marii Černé, manželce jednoho z orlických vrahů Ludvíka Černého. Při zatýkání byl Kajínek v bytě sám, policisté akci naplánovali, aby neohrozili další osoby. Když jej policisté dopadli, byl zrovna v posteli, kde měl připravenou pistoli a ruční granát.
"Byly to hrozné rány, velmi intenzivní dým a záblesky. Viděla jsem jen obrysy černých postav," popsalo tehdy své zážitky několik svědkyň pro server iDNES.cz. Jeden obyvatel domu - policista - soudu řekl, že o plánované akci věděl. Kriminální policie si od něj totiž před operací vyžádala klíče od domu.
Poté byl Jiří Kajínek dopraven zpět do věznice, od té doby se o žádný útěk nepokusil.
Kajínkův případ vzbuzuje řadu otazníků a pochybností. Tři ministři spravedlnosti podali stížnosti na chyby při vyšetřování jeho kauzy.
Prezident Zeman si v roce 2013 vyžádal Kajínkův spis a a vyjádřil se pro obnovu jeho řízení. Nevyloučil, že by mohl odsouzenému udělit milost. V případném rozhodnutí udělit muži milost podpořil prezidenta Zemana předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který doporučil podmínečné propuštění na pět let. Sám Rychetský se v Kajínkově případu v roce 2001 angažoval, kdy sepsal stížnost, kterou však Nejvyšší soud zamítl. "Neříkal jsem, že je nevinný, ale že byla porušena zásada in dubio pro reo. Že jsou pochybnosti o jeho vině a při pochybnostech je povinností soudu naopak zprostit obžalovaného," vysvětlil.
Kajínka rovněž v rýnovické věznici 10. května navštívila první dáma Ivana Zemanová.
