Neoprávněné odposlechy: Půjde vymáhat náhradu?

Návrh zákona, který by měl zpřísnit používání odposlechů, je na spadnutí. Nově se v něm má objevit povinnost zpětného informování občana a možnost náhrady škody u neoprávněných odposlechů. Ministerstvo si od normy slibuje snížení množství odposlechů, zprůhlednění jejich používání a omezení jejich úniků do médií.

Novou zákonnou úpravu, z níž byl zatím zveřejněn jen stručný výtah, vítají snad úplně všichni zúčastnění počínaje advokáty, přes soudce až po ochránce soukromí. Čestný prezident Soudcovské unie ČR Libor Vávra považuje za důležitou především již zmíněnou povinnost informovat odposlouchávané. „Myslím, že nejlepší brzda proti alibismu je právě to zpětné zveřejnění,“ uvádí, „i když nevím, nakolik to půjde praktikovat třeba u zpravodajsky citlivých informací nebo v případě organizovaného zločinu. To je na politicích, aby našli tu správnou rovnováhu.“

Alibismus a gramotná kočka

Vávrova slova o alibismu narážejí na dosud poměrně obvyklé situace, kdy soudci vydávali příkazy k odposlechu bez dostatečných informací. Zároveň ale své kolegy hájí: „Spis, který soudce dostane na začátku případu, neobsahuje téměř žádné konkrétní údaje. Záleží na jeho citu a odpovědnosti, zda takový odposlech nařídí.“ V některých případech jde navíc o čas. „Vzpomínám si na případ granátu na Příkopech, tehdy šlo o nějaké Izraelce. Policie už hodinu potom žádala o údaje z jednoho čísla, což by o pár hodin později už nemělo smysl.“

Navrhovanou zákonnou úpravu z jiného hlediska jednoznačně přivítal i známý advokát Václav Vlk, který popisuje, jak doposud fungovala praxe nařizování odposlechů: „Oni (policisté) si často počkali, až tam bude soudce, o němž věděli, že jim to podepíše. Nebo schválně nadsadili trestní sazbu (odposlech je možné nasadit jen v případech s vyšší trestní sazbou, viz tabulka - pozn. red.). Devadesát procent soudců ani nemělo dostatek informací k případu, o němž rozhodovali. Problém je v tom, že zatímco v soudním řízení soudce určuje počítačový los, v případě nařizování odposlechů se postupuje stejně jako v případě vazby. To znamená, že rozhoduje soudce, který má zrovna službu. A zjistit si, který to je, to by zvládla i moje kočka, kdyby uměla číst. Natož zkušený policista.“

Podle Vlka navíc policie často nedodržuje základní pravidla, která s problematikou souvisejí. „S odposlechy se ve své praxi setká každý advokát, to je úplně běžné. U nás je to ale hrozně nepřiměřené, dokonce se odposlouchávají i telefonáty mezi klienty a jejich obhájci, což zakazuje trestní řád, ústava i zákon o advokacii,“ uvádí.

Také stížnosti politiků na odposlouchávání jejich telefonů se v poslední době staly běžným folklorem české politické scény. Řada afér (jmenujme kauzu Kubice, korupci ve fotbale nebo případ Marka Dalíka) tak udělala radost především firmám, které se specializují na ochranu před odposlechy. Podle jejich majitelů totiž zájem o jejich služby výrazně vzrostl.

(Ne)zodpovědnost médií?

A byly to právě odposlechy některých politických špiček, které upozornily na další závažný problém - úniky policejních záznamů do médií. „Úniky do médií jsou obrovský, nedoceněný problém, představují totiž strašně velký zásah do osobních svobod. Tak to bylo třeba v případě těch fotbalových funkcionářů, tam na to média skočila. Ona by totiž měla fungovat jako hlídač i v tom směru, že nevezmou všechno. Měla by zvážit, zda nenapomáhají dalšímu zločinu, což občas znamená i několikadenní rozmýšlení,“ uvádí k věci Vávra, který novináře vyzývá k větší zodpovědnosti.

Návrh ministerstva spravedlnosti kromě dvou výše zmíněných pravidel zavádí ještě několik dalších, většinou dílčích změn. Umožňuje mimo jiné, aby o odposlechu v případě nebezpečí z prodlení rozhodl státní zástupce. V tomto případě musí být oprávněnost nasazení tzv. operativní techniky do 48 hodin přezkoumána soudem, a pokud ten označí důvody za nedostatečné, musí být okamžitě zastaveno. Zpřísňují se formální náležitosti příkazu, maximální lhůta pro odposlech se zkracuje ze šesti na čtyři měsíce a orgánům činným v trestním řízení vzniká povinnost sledovat, jestli stále trvají důvody, pro něž byl odposlech povolen. Pokud tyto důvody zmizí, musí být odposlech neprodleně ukončen.

Jakkoli Libor Vávra vznik návrhu vítá, k jeho dopadu v dlouhodobé perspektivě je spíše skeptický: „Zpočátku to asi bude znamenat pokles počtu odposlechů, protože police se bude bát, jestli je její zdůvodnění dostatečné, a i státní zástupci to budou posuzovat přísněji. Časem ale asi vznikne tendence vrátit se k tomu současnému stavu. Samo o sobě to legislativní řešení nestačí,“ uvedl.

Kritika na všech frontách

K návrhu změny vedla dlouhodobá kritika stavu odposlechů v České republice. Přicházela od Úřadu na ochranu osobních údajů ústy jeho předsedy Igora Němce, od některých politiků v čele se současným ministrem vnitra Ivanem Langerem (otázkou však je, nakolik v tomto případě platí známé rčení o potrefené huse a nakolik bylo jejich rozhořčení nejen spravedlivé, ale také skutečné) i ze strany neziskových organizací (například Iuridicum Remedium). Mediální expert tohoto sdružení Filip Pospíšil problémy shrnuje do jediné věty: “Je jich hodně, mají různou právní úpravu, jsou často povolovány automaticky, špatně kontrolovány a má k nim přístup mnoho lidí.“ Větší problém než soudem nařizované odposlechy však podle něj představují odposlechy soukromé, na jejichž zákonnosti se nejsou schopni dohodnout ani právníci.

“Odposlech druhé osoby bez jejího vědomí je totiž sice určitě porušením jejího práva na ochranu osobnosti, ale výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství přesto nevylučuje jeho použití jako důkazu v řízení před soudem, byť s omezujícími podmínkami,“ říká Pospíšil. A že zájem o služby podobného druhu je značný, naznačují i čísla. Na českém trhu podle jedné ze zainteresovaných firem působí aktivně asi 90 společností, které obchodují s útočnými prostředky (štěnicemi) a dalších 3500 koncesovaných detektivních kanceláří, které je využívají za účelem získání informací pro klienta. Vzhledem ke značné konkurenci v tomto segmentu trhu si může štěnici dnes koupit téměř každý - v nejlevnějších verzích totiž přijdou jen asi na 1500 korun.

Odsudku se české odposlechy dočkaly i na mezinárodním poli, ze strany nevládních organizací zabývajících se ochranou soukromí, jako je Edri nebo Privacy International. Právě ta věnovala problematice rozsáhlou pasáž v hodnotící zprávě o ochraně soukromí, kterou vydává každý rok. Česká republika si v mezinárodním srovnání vedla spíše podprůměrně, na čemž měly velkou zásluhu zmíněné odposlechy. „Zákonný rámec pro odposlechy ze strany tajných služeb negarantují, že jich bude využito pouze v nezbytných případech, protože rozhodnutí, zda odposlech ohrožuje základní práva a svobody, je pouze na tajné službě. V případě, že podle názoru tajné služby takovéto ohrožení nepředstavuje, není potřeba soudní povolení,“ uvádí se mimo jiné ve zprávě, která jako vypovídající o stavu ochrany soukromí v naší zemi připomíná dnes již okřídlený výrok policejního prezidenta Jiřího Koláře: „Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Nelíbí se jí také malá možnost veřejné kontroly odposlechů a to, že neoprávněný odposlech u nás není trestným činem.

Kromě nejasné a příliš benevolentní úpravy povolování odposlechů většina kritiků za největší problém považuje jejich množství. Komplexní čísla v tomto případě nejsou dostupná, protože zpravodajské služby v minulosti označily počet „svých“ odposlechů za tajný. Ve zprávě bývalého ministra vnitra Františka Bublana z roku 2005 se nicméně uvádí: „Vývojový trend provedených (policejních) odposlechů telekomunikačního provozu v letech 1999-2003 vykazuje neustálý nárůst. Maximální rozdíl zaznamenaný mezi roky 1999 a 2000 činil 58 procent, v dalších dvou letech následoval konstantní nárůst pohybující se kolem 17 procent a v roce 2003 se zvýšil na 27,6 procenta.“ V absolutních číslech to znamenalo nárůst z 3166 zahájených odposlechů v roce 1999 na 8844 v roce 2003.

Foto: archiv