Před 20 lety byl v tehdejším Československu zrušen trest smrti. Kdyby se tak nestalo, nejméně 37 nejtěžších zločinců z českých žalářů by už dnes bylo po smrti.
Do "ruky" by je dostal kat, který až do roku 1989 vykonával popravy pověšením v pankrácké věznici.
Poslední zde popravený, pětinásobný vrah Vladimír Lulek, sešel do zeleně vymalované suterénní místnosti, kde visela krátká oprátka a pod ní se otvíralo propadliště, 2. února 1989...
Trest smrti u nás |
* Za dobu trvání Československa (bez období německé okupace) bylo k trestu smrti odsouzeno 1217 lidí (z toho 61 procent za kolaboraci, 21 procent za politické činy a 18 procent za kriminální trestné činy).
|
Zatímco "heparinový vrah" Petr Zelenka (zavraždil sedm lidí), Jaroslav a Dana Stodolovi (osm obětí), či pětinásobný zabiják Ivan Roubal (svými oběťmi krmil prasata) si odpykávají doživotí, poslední kat mezitím zemřel. Jeho jméno ani podoba nebyla nikdy v médiích zveřejněna, když nepopravoval, sloužil jako obyčejný "bachař".
Za každou popravu bral "prémii" 600, později až 1400 Kčs (průměrný měsíční plat v roce 1989 byl přitom kolem 2500 korun čistého).
Popravovalo se vždy za rozbřesku. K popravě chodil kat, jeho dva pomocníci, náčelník pankrácké věznice, soudce, který vězni trest smrti udělil, a vězeňský lékař.
Eskorta ráno po páté hodině odsouzence vzbudila, spoutala a vedla ho tunely dolů do popravčí komory, která byla v suterénu budovy vězeňské nemocnice (až do roku 1954 se popravovalo pod širým nebem).
Lékař musel konstatovat, že je odsouzený výkonu trestu schopen. Nesměl mít ani chřipku (třeba poprava pětinásobného vraha žen Ladislava Hojera (23) byla v roce 1986 kvůli jeho nemoci dvakrát odložena). Pak odsouzence, spoutaného za ruce a nohy, převzal kat se svými pomocníky.
Hlavu mu vložili do krátké oprátky upevněné na železném háku zapuštěném do zdi, načež kat odešel do vedlejší místnosti, kde zatáhnul za páku, která otevřela propadliště.
Poslední přání před smrtí? "Ne, nic takového. Ani se nikdy nestalo, že by kdokoli z odsouzených dostal na poslední chvíli milost," přiznává pod podmínkou anonymity bývalý bachař z Pankráce. 
Neexistovalo ani rozloučení s blízkými, návštěva kněze či poslední večeře na přání (jen političtí vězni Rudolf Slánský a spol. dostali v roce 1952 privilegium poručit si oblíbené jídlo, generální tajemník ÚV KSČ si dal zákusky).
Jedinou odchylkou od vězeňské normy byla možnost obléknout si "civil" a zakouřit si.
V popravčí cele pak odsouzenému pouta sundali a přitom téměř vždycky došlo ke rvačce.
Třeba Olga Hepnarová, která v roce 1973 najela úmyslně náklaďákem na tramvajové nástupiště v Praze a zabila osm lidí, při potyčce zlomila jednomu z členů doprovodu malíček a dalšímu prokousla prst.
"Už s oprátkou na krku se pak počurala. Zatímco předtím u soudu, před lidmi, prohlásila, že to, co udělala, by udělala znova, protože prostě lidi nenávidí," vzpomíná bývalý bachař.
Popravy měly rychlý průběh. Všechno trvalo jen čtvrt hodiny, včetně chvíle, kdy kat s pomocníky odešli na panáka rumu. Velitel směny dozorců pak pustil do věznice pohřební auto...
• Nebýt zrušen trest smrti, kterých 37 českých vrahů by už nežilo?
• Jaké jsou příběhy nejkrutějších zločinců v české historii?
• Jakými brutálními způsoby se dnes také popravuje ve světě?
• Co nám napsal vrah Vocásek, kterého od oprátky zachránila v roce 1990 změna zákona?
Na tyto i další otázky odpovídá časopis TÝDEN, který vychází v pondělí.
Foto: archiv Týdne, ČTK
