Nápravy škod po sovětské armádě už stály Českou republiku miliardy. Do konce minulého roku například stát vynaložil jen na odstraňování ekologických škod 1,4 miliardy korun a do roku 2016 půjde o dalších 200 milionů. Rusové v hostitelském Česku využívali 110 lokalit. On-line deník TÝDEN.CZ se zblízka podíval, jak to v některých bývalých sovětských posádkách na území Česka vypadá 20 let po odchodu okupantů, kteří zemi opustili 21. června 1991.
Na barokní zámek ve Zdechovicích u Přelouče umístili okupanti 152. ženijní prapor. V obci s pěti sty obyvateli přibylo šest set sovětských vojáků, takže nebylo divu, že s armádou postupně obchodovala skoro celá vesnice. "Na levný ruský benzin tady jezdilo každé druhé auto," říká starosta Zdechovic Robert Chutic.
Rukopisy sovětských vojáků na skladišti u nádraží ve Vysokém Mýtě. Tady lze podnes symbolicky cestovat po celém bývalém Sovětském svazu. Do cihel zdi vojáci vyškrábali jména měst snad z celého Ruska i z dnešního samostatného Kazachstánu či Turkmenistánu. Najdeme tady čuvašská i gruzínská jména, občas písmo doplňuje i úsporná kresbička – třeba majáku na černomořském pobřeží v Oděse.
Historik vysokomýtského muzea Zdeněk Horák vypráví v bývalých sovětských kasárnech o soužití zdejší šestitisícové posádky s deseti tisící civilními obyvateli Vysokého Mýta. Horák také navázal kontakt s několika bývalými sovětskými oficíry, kteří sloužili právě ve Vysokém Mýtě. Takto třeba vylíčil svůj pohled na okupaci důstojník protivzdušné baterie: "Na pět let bylo Vysoké Mýto (1985 až 1990) mně i mojí rodině malou vlastí. Pro mé děti jsou jejich první vzpomínky spojeny právě s ním. Moje žena, když první den po příjezdu do Vysokého Mýta vstoupila do obchodu s potravinami, se nad hojností zboží a z osobních dojmů přímo rozplakala. Do té doby jsme dva roky žili v průsmyku Kudraj mezi Alma Atou a Frunze (dnes Biškek). Tam se ženy od večera stavěly do fronty a stály v ní celou noc, aby ráno na lístky koupily maso (dával se jeden kilogram na jednoho člena rodiny na měsíc), a takové zboží jako salám nebo sýr tam prostě neviděly. Život ve Vysokém Mýtě se tedy mé ženě zdál rájem."
František Toman přivítal nový rok 1983 v Klášterci nad Orlicí v pozici předsedy národního výboru i Jednotného zemědělského družstva. Ještě mu nebylo jednapadesát, jeho žena Anna byla o rok mladší. Žili na samotě nad městem a druhý lednový den roku 1983 je doma překvapil ruský dezertér a manžele na místě zastřelil dávkou ze samopalu. Zběh utekl ze strážní služby z kasáren v Rokytnici nad Orlicí, údajně se pomátl z tvrdých podmínek ve službě. Sovětský vojenský soud ho odsoudil k trestu smrti. Zavražděný pár je pohřbený na hřbitově v Klášterci hned u kostela.
Linda Stejskalová z Bílé Vody ve východních Čechách do školy ještě nechodí. S rodiči však bydlí hned vedle bývalé sovětské školy pro děti okupačních důstojníků. Budovu dodnes zdobí sovětská sorela. Otec s koženým kufříkem vede dceru ve školní uniformě.
Místo ruských vojáků se v paneláku u sovětského letiště v Olomouci-Neředíně zabydleli bezdomovci. "Já tu jsem teprve do jara, zimu jsem naštěstí strávil ve vězení," pochlubí se Emil Tvrdoň a nadšeně ukazuje svůj pokojíček. "Pohoda, ne?"
Dominik Pavlovič z Červené Vody si před jedenácti lety koupil bytový dům po sovětské armádě. "Těm barákům tady se říkalo domy hrůzy. Teď už je to zase k bydlení." Za dům dal 500 tisíc korun, mnohem více prý dal do oprav. Bílé skvrny na fasádě stále zakrývají nápisy azbukou.
Novinář Tomáš Menschik před bývalou sovětskou samoobsluhou na olomouckém sídlišti Nový Svět. Když chodil do osmé třídy, rozhodl se, že okupantům musí nějak škodit, a s kamarádem na tomto sídlišti pravidelně zapalovali popelnice. "Byl to velmi naivní způsob odporu," pobaveně vzpomíná Menschik.
Tento "zápaďácký" reklamní plakát by si asi sovětští vojáci ve svých ubikacích vyvěsit nemohli. Bezdomovcům, kteří dnes obývají bývalá sovětská kasárna v Olomouci-Neředíně, naštěstí žádný oficír nic nezakazuje. "A s policajty vycházíme dobře," ujišťují.
