Téměř okamžitě po atentátu na Reinharda Heydricha, který se stal 27. května 1942, se rozběhla vlna zatýkání a poprav. Odnesly ji rodiny parašutistů i odbojářů, kteří jim pomáhali. Byly mezi nimi i děti, z nichž některé byly popraveny a další skončily na převýchově v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova.
Mezi tyto děti patřila i Jaroslava Mokrá, rozená Smržová. Její tatínek Jaroslav Smrž, původním povoláním čalouník, zajistil parašutistům Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi na nějaký čas ubytování u své sestry. Navíc jim on i jeho žena Jarmila půjčili kolo, na kterém Kubiš odjel z místa atentátu.
V neděli 14. června 1942 gestapo Jaroslava Smrže i matku tehdy dvanáctileté Jaroslavy Mokré zatklo. O týden později si gestapáci přišli i pro ni. "Ptali se mě na kolo a já jsem jim řekla, že nevím, že bylo kolo pryč, že jsou prázdniny a že jsem lítala venku a nevšimla jsem si, že by doma kolo nebylo," popsala později Jaroslava v projektu Paměť národa svůj výslech v Petschkově paláci v Praze, kde tehdy gestapo sídlilo. Ještě téhož roku nacisté její rodiče v Mauthausenu popravili.
S celou svou rodinou...
Němci byli atentátem na zastupujícího říšského protektora Heydricha, který byl čtvrtým nejmocnějším mužem nacistického Německa, zděšeni. Zasáhl samotné špičky nacistické nomenklatury. Proto s odvetou ani trochu neváhali. "Pomahači pachatelů atentátu anebo ti, kteří neoznámí jejich pobyt, mají býti zastřeleni s celou svou rodinou, konečně že 10 000 podezřelých Čechů má býti zatčeno a pokud jsou zatčeni, mají býti v koncentračních táborech postříleni," poznamenal si po telefonátu s Adolfem Hitlerem Heydrichův zástupce Karl Hermann Frank.
Do pátrání po parašutistech se zapojilo zhruba třináct tisíc policistů, Praha byla uzamčena tak, aby se z ní nikdo nedostal. Českoslovenští výsadkáři nakonec zahynuli během přestřelky v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje nedaleko Karlova náměstí.
Zlikvidovány byly - až na výjimky - prakticky celé rodiny sedmi parašutistů, kteří se v chrámu schovávali. Dopad to ale mělo i na lidi, kteří jim pomáhali, a to včetně jejich dětí. Asi nejznámější je příběh čtrnáctileté Jindřišky Novákové z pražské Libně. Krátce po atentátu ji její matka Marie poslala pro kolo, které při útěku Jan Kubiš odstavil. Bylo ho třeba odvézt, aby nezůstala stopa. "Jindřiška Nováková došla k místu, kde bylo kolo odstaveno z jiného směru, než bydlela. Oslovily ji dvě všetečné a zvědavé ženy, Františka Sedláková a Žofie Čermáková, které již chvíli předtím viděly v obličeji zkrvaveného rtm. Jana Kubiše a ptaly se jí, proč kolo bere," popisují její příběh historici v Pamětní knize 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. Jindřiška jim sice odpověděla, že kolo patří jejímu otci, ale obě svědkyně spolu s třetí ženou gestapu pomohly vypátrat ji. Jindřiška i její rodiče a tři sourozenci byli popraveni v Mauthausenu.
Na Jenerálce
Další děti dopadly o něco lépe než Jindřiška Nováková a její sourozenci. Ani jejich osud však nebyl záviděníhodný. Nacisté pro ně totiž zřídili speciální internační tábor, který původně sídlil v Praze v zámečku Jenerálka. "Dětí bylo v takzvaném Kinderheimu internováno 48 včetně Františka Kubiše, bratra Jana Kubiše. Děti byly hlídány českými četníky a nesměly se s nikým stýkat," konstatuje historik Jiří Padevět.
Ještě předtím, než Františka Kubiše, kterému tehdy bylo čtrnáct let, umístili nacisté mezi ostatní děti, musel si projít děsivou procedurou - identifikací svého bratra a ostatních výsadkářů. "Vešel jsem do velké půlkruhové dobře osvětlené místnosti. Uprostřed stál dlouhý oplechovaný stůl a po stranách stáli gestapáci a civilové. (...) Hrůzou se mi zastavil dech. Na stole bylo sedm lidských hlav naražených na podstavcích. (...) Jendova hlava byla třetí z pravé strany," popisoval to prý později s tím, že odmítl bratra identifikovat.
Zámeček - vzhledem k tomu, že nacisté od dětí nečekali žádné nebezpečné chování - střežili čeští strážníci, vrchní ošetřovatelkou byla Němka Karolina Gallaová. Děti rozhodně nešetřila, vládla nad nimi tvrdou rukou a podle dokumentu České televize Heydrich - konečné řešení, si prý vzájemně ani nemohly říct, jak se jmenují. Leckdy to ale nevěděli ani 
sami internovaní. Například Alena Voštová, jejíž otec zemřel při mobilizaci a která se narodila až po jeho smrti, byla internována ve věku tří let a nevěděla, jak se jmenuje. Ostatní děti jí tak říkaly Číčo. Svou matku Annu Malínovou, jež pomáhala Jozefu Gabčíkovi, nikdy nepoznala, protože ji Němci popravili v Mauthausenu.
"Nejdříve jsme spali na slamnících a pak nás přestěhovali do jedné z budov zámečku, kde jsme měli nemocniční postele. Dny jsme trávili dole v jídelně," popisovala denní režim Jaroslava Mokrá.
Na Moravu
I přes velkou snahu nacistů se podařilo některým dětem podat příbuzným zprávu o tom, kde jsou. Například přes kuchaře Kocoura. I proto se Němci rozhodli děti odvézt jinam. Z Jenerálky je odvezli do Svatobořic na Kyjovsku, na místo, kterým je jejich dozorci vždycky strašili.
"Na jaře 1944 zde byl zřízen internační tábor pro důležité politické vězně a krátce zde byli internováni zatčení parašutisté Adolf Horák a Oldřich Janko, kteří účelově souhlasili se spoluprací na rádiových protihrách gestapa," popisuje tábor Jiří Padevět. Postupně zde byli vězněni další zadržení parašutisté. Celkem táborem prošlo 130 vězňů. "Po 20. červenci 1944 zde byl internován generál Ferdinand Friedrich Schaal, velitel vojenského okruhu Čechy a Morava, který se přidal na stranu spiklenců plukovníka Clause von Stauffenberg."
Ačkoliv měly Svatobořice jen charakter internačního tábora, panovaly zde přísné podmínky. Podle pamětníků zde děti pracovaly v dílnách, vyráběly jednoduché přístroje, které se mohly nastražit do lesa a měly sloužit jako poplašná nebo signální zařízení. Podle historika Jaroslava Čvančary, který věnoval takzvaným svatobořickým dětem jednu ze svých publikací, se zde o ně starali internovaní Češi.
V dubnu 1945 pak děti byly převezeny nejprve do Kyjova a pak přes Brno do "pracovně-výchovného" tábora v Plané nad Lužnicí. Po válce se mohly vrátit domů. Většina z nich ale neměla kam.
| Dva miliony byly málo |
|
Bylo pondělí 18. května 1942. České země byly už přes tři roky okupované nacistickým Německem a na Hradě se chystala velká sláva. Čtvrtý nejmocnější muž třetí říše, zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, si totiž pozval do Prahy německou vojenskou rozvědku, kontrarozvědku i armádu. Do českého hlavního města tak dorazili zástupci vrchního velení wehrmachtu, gestapa i SS. "V rámci této pražské porady se sešly tři stovky velitelů těch nejostřejších jednotek východní i západní fronty," píše historik Vojtěch Kyncl ve své knize Bez výčitek... Genocida Čechů po atentátu na Reinharda Heydricha. "Jestliže byla konference ve Wannsee 20. ledna 1942 sjednocující přípravou holocaustu a genocidy, pak pražská konference 18. a 19. května 1942 rozebírala praktické problémy uskutečnění největšího zločinu v dějinách civilizace, tedy vyhlazení Židů a Slovanů." Ani sám Heydrich, ani ostatní účastníci pražské konference netušili, že je to poslední velká akce, které se říšský protektor osobně účastní. O devět dnů později, 27. května 1942, ho zastavila střepina pumy, kterou na něj v pražské Libni hodili českoslovenští parašutisté. O atentátu na Heydricha se však rozhodlo daleko dříve, a to v roce 1941 v Londýně. Prezident Edvard Beneš a exilová vláda se tak jednak pokoušeli pomoci domácímu odboji, jednak posílit pozici Čechoslováků u Spojenců Podle některých zdrojů prý také šlo o odetu za popravené československé vojáky. Podle prvních plánů měl být se Slovákem Jozefem Gabčíkem ve výsadku nazvaném Anthropoid Čech Karel Svoboda. Ten se ale zranil, takže ho vystřídal na Gabčíkův návrh Čech Jan Kubiš. Anthropoid seskočil spolu s dalšími dvěma výsadky - Silver A a Silver B - koncem roku 1941 a navázal kontakt se sokolskou odbojovou organizací Jindra. Ta se jmenovala podle svého vedoucího, brněnského středoškolského učitele Ladislava Vaňka, který působil v ilegalitě pod jménem Jindra Sklenář. Původně měli Gabčík s Kubišem na Heydricha zaútočit na jeho zámku v Panenských Břežanech. To ale nebylo možné. Nakonec se tedy rozhodli provést svůj čin v Libni, kudy Heydrich jezdil, a to 27. května okolo půl jedenácté dopoledne. Pomohlo jim to, že se říšský protektor nechal vozit bez doprovodu v otevřeném voze. Jeden z výsadkářů, Josef Valčík, dal Kubišovi s Gabčíkem znamení, že se vůz blíží. Poté se Gabčík pokusil zasáhnout Heydricha samopalem, ale ten selhal. Kubiš pak hodil na vůz bombu, která Heydricha těžce zranila. Ten na následky útoku zemřel 4. června. Němci Prahu doslova uzavřeli a pokoušeli se získat informace o atentátnících za pomoci vědeckých metod (zkoumání pneumatik nalezeného kola), ale především terorem a finanční korupcí obyvatel. Mimo jiné vypsali na dopadení parašutistů odměnu dvou milionů říšských marek. Podle Heinze Pannwitze, který vedl speciální vyšetřovací skupinu, ale tato odměna příliš nezabrala. "Kdyby byla v Berlíně vypsána odměna dvou milionů marek, mohli bychom očekávat kolem padesáti až sto tisíc udání," stěžoval si Pannwitz na Čechy. Na základě zrady parašutisty Karla Čurdy ale nakonec Němci zbývající výsadkáře vypátrali. Skrývali se v kostele nedaleko Karlova náměstí v Praze. Kromě Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a Josefa Valčíka zahynuli 18. června 1942 během boje také Adolf Opálka, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. |
